Zjevení – kapitola 11

1 Byla mi dána třtina podobná holi se slovy: „Vstaň a změř Boží svatyni i oltář a ty, kteří se v ní klanějí.

• Jan jde z úkolu do úkolu, z překvapení do překvapení: Po dojezení svitku, (kdy mu není příliš dobře od žaludku), dostává další úkol – má se věnovat zeměměřičství.
• Dostává zeměměřičský nástroj, míru, jednotku, ve které bude měřit.
  • Metrický ani jiný jednotný systém měr nebyl ještě zaveden, takže Jan dostává jednotku.
  • Třtinou se měřilo tak, že se opakovaně přikládala na zem – jde o fyzicky poměrně náročnou činnost vyžadující opakované sklánění se nebo chůzi po kolenou.
• Objektem měření mají být nejen sakrální budova – svatyně, ale i oltář v ní se nacházející (jde o menší kadidlový oltář – velký oltář k obětování zvířat byl venku před svatyní).
• A dokonce i ve svatyni přítomní lidé věnující se uctívání Boha.

2 Ale vnější nádvoří svatyně vynech a neměř je, protože bylo dáno pohanům, kteří budou šlapat po svatém městě dvaačtyřicet měsíců. 

• ř.: vyhoď ven;
• Do kontrastu se svatyní a oltářem, které jsou zjevně stále místem pravého uctívání Boha, je dán prostor chrámového nádvoří, který je znevážen přítomnosti pohanů. Tam pravé uctívání už neprobíhá – a proto nemá být nádvoří do měření zahrnuto.
• Cílem měření tedy je zahrnout oblast (a lidi), kde je zachována živá úcta k Hospodinu.
• Bůh má velmi dobrou představu o tom, kdo patří mezi Jeho věrné.
  • Věděl to naprosto přesně i v době krále Achaba, kdy říká proroku Eliášovi (1Kr 19,18) „Zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny, jejichž kolena se nesklonila před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila.“
• Rozměry svatyně i oltáře jsou v Bibli přesně uvedeny – jsou známé¹: Ověřování jejich velikosti pomocí hole tedy nebylo nutné.
• Jde tedy jistě o symbolický úkon, který má ukázat:
  • all pravé uctívání Boha je možné a že stále probíhá
  • i když je omezeno na menší prostor
  • neboť většina prostoru již byla znečištěna pohanskou modloslužou
  • Bůh vidí naprosto jasné a ostré ohraničení mezi prostorem a lidmi, kde probíhá pravá bohoslužba a kde již nikoliv.
  • Neexistuje žádné rozostření, žádná hraniční zóna – člověk je buď uvnitř nebo venku.
    • Uctívání Boha zůstává „binárním“ – buď je nebo není, nic mezi tím.
• To, co se děje mimo oblast pravého uctívání, má Jan ignorovat
• Je přitom důležité, že není řeč o světě, ale o nádvoří, které je již v areálu Chrámu.
• Jaký má být vztah křesťanů ke „světu“, tedy oblasti mimo církev, podrobně rozebírám ve studii Svět v sekci Biblické studie (https://www.versebyversebible.cz/category/biblicke-studie/page/2/)
  • Křesťané mají být od světa odděleni „polopropustnou membránou“ – nic ze špíny a zla světa nemá pronikat do církve.
  • Na druhé straně křesťané ve světe žijí a „čerpají z něho živiny“.
  • Tento ambivalentní postoj Ježíš geniálně vystihuje ve svém: „Jste ve světě, ale nejste ze světa“. Křesťané ve světě musejí žít (Ježíš je zde zatím ponechal), ale mají si od světa přitom držet „vnitřní distanc“.
  • Křesťané přinášejí do temnoty světa světlo a „osolují“ jej svou přítomností.
  • Hrůzy a zlo, které se ve světě dějí, se v určitém smyslu slova křesťanů „netýkají“ – nemají s nimi mít nic společného. (Ef 5,12 „O tom, co se u nich potají děje, je hanba i mluvit.“)
  • Kristus nepřišel, aby svět soudil, ale by jej zachránil. Stejné je o poslání křesťanů – nejsou zde proto, aby svět kritizovali, odsuzovali a moralizovali, ale aby světu ukazovali na Krista.
• Zde Jan vidí, že svět pronikl i do vnějších oblasti církve – nádvoří svatyně bylo dáno pohanům a ti po něm libovolně šlapou. To má zůstat mimo Janovu oblast zájmu – nemá být zahrnuta do měření.
  • Dalo by se říci: Tam, ať si lidé dělají, co chtějí. tato oblast nepatří Bohu.
• Smysl tohoto obrazu tedy můžeme chápat následujícím způsobem:
  • V posledních časech tedy bude období, kdy bude značná část církve zcela „zesvětštělá“ – splynutá se světem, neodlišitelná od něj.
  • Značná část (nádvoří bylo mnohem větší než Svatyně) toho, co dříve bylo církví, v posledních časech zcela zesvětští – přizpůsobí se světu a se světem splyne. Pohané se svými způsoby budou po církvi šlapat – budou se v církvi „roztahovat“ a dělat, co budou chtít. A takováto církev již v Božích očích být církví přestane – Bůh ji přestane brát za svou, nebude ji již zahrnovat mezi své vlastnictví.
  • „Tvrdé jádro“ lidí věrných Bohu se bude i v této době existovat, ale bude se muset „stáhnout“ – vyklidit nádvoří a shromáždit ve svatyni, tedy blíže k Bohu.
• Naštěstí toto období zesvětštění církve bude časově ohraničené, a to na dvaačtyřicet měsíců, což je tři a půl roku.
• Tento časový údaj se knihou Zjevení (a nejen jí) vine jako červená nit:
  • Jde o polovinu dokonalého čísla sedmi let.
  • Hned v dalším verši uvidíme, že po stejnou dobu budou prorokovat dva svědkové
  • Ve Zj 13,5 se po stejnou dobu „roztahuje“ šelma.
  • V Da 7,25 se po stejnou dobu roztahuje desátý král: Bude pronášet slova proti Nejvyššímu a svatým Nejvyššího nedá pokoj. Bude také uvažovat, že změní doby a právo.
  • Mnozí vykladači říkají, že stejnou dobu bude trvat tzv. velké soužení.
• Máme-li toto období chápat doslovně jako tři a půl leté, asi nelze s jistotou rozhodnout.
• Je nicméně jisté, že Bůh je časově ohraničí.
• Mnohokrát jsme se dotkli toho, že Boží zacházení s časem někdy klade značné nároky na naši trpělivost a vytrvalost.
• Vydržet něco tři a půl roku je náročné, ale ne nemožné.
  • Pro srovnání např. covidová krize trvala cca dva roky.

3 A dám pravomoc svým dvěma svědkům, a budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní, oblečeni v žíněný šat.“

• tj. čtyřicet dva měsíců; tři a půl roku;
• Tři a půl roku je zde vyjádřeno jiným způsobem – jako 42 měsíců třiceti dnech. Proč?
• Má to něco společného s naším vnímáním času?
  • Někdy vnímáme čas po delších úsecích, někdy „přežíváme“ ze dne na den nebo dokonce z hodiny na hodinu.
  • Vnímat čas po měsících ukazuje na větší stabilitu situace – ta se příliš nemění, a když, tak ne ze dne na den, ale spíše z měsíce na měsíc.
  • Když vnímám čas den po dni, ukazuje to, že situace kolem mě je velmi turbulentní – nejsem schopen plánovat příliš daleko dopředu. Tak tak dohlédnu zítřka – co ale přinese pozítřek už netuším.
• Co by nám tento rozdíl mohl ukazovat: Zesvětštění církve bude pozvolné a „chronické“. Služba dvou svědků bude naproti tomu „divoká“, měnlivá či turbulentní.
• Zřejmě se dá odhadnout, že mluvíme o stejném tří a půl letém období jako v předchozím verši – dva svědkové budou prorokovat v období zesvětštělé církve.
• Možná se budou snažit lidi z nádvoří (kde se bohoslužba mísí se světem) přivést zpět do Svatyně (kde probíhá pravé uctívání).
• Tomu by mohl napovídat i jejich žíněný šat.
  • Žíněný šat je oděv z hrubé drsné látky. Nosit jej je utrpení. My jsme již po desetiletí zvyklí na pohodlné bavlněné oděvy, nicméně, jak se člověk cítí v kousavém oblečení, představu máme.
  • Něco takto nepohodlného si lidé oblékali v obdobích, kdy se chtěli pokořovat před Bohem, vyjádřit zármutek nebo se za něco intenzivně modlit.
  • Jde o dobrovolný sebezápor, trápení sebe sama, které (podobně jako půst, roztržení šatu, sezení v popelu nebo spaní na tvrdé zemi) vyjadřuje: Bože shlédni na mě. Je mi mizerně na duši i na těle. Zasáhni nebo se utrápím.
  • Kdo nosil žíněný šat?
    • Jákob, když si myslel, že mu umřel Josef
    • David, při zprávě o smrti Saula a Jónatana
    • Achab po usvědčení Eliášem
    • Chizkijáš a hodnostáři – v době asyrského ohrožení
    • Mordokaj a Židé při hrozbě genocidy v Persii
    • Ninivští po Jonášově zvěsti
• Svým prostým a nepohodlným oblečením dva svědkové mohli vyjadřovat zoufalství nad hrozným stavem církve (vždyť většina církve byla zoufale zesvětštělá – „šlapali po ní pohané“).
• Snažili se zvlažnělé a zesvětštělé věřící přivést zpět „do svatyně“, do svatého místa pravého uctívání.

4 To jsou ty dvě olivy a ty dva svícny, které stojí před Pánem země. 

• Jsme nyní svědky vzácné situace, kdy jsou nám explicitně vysvětlovány symbolické obrazy Písma. Alespoň u jednoho starozákonního proroctví si tedy s klidným svědomím můžeme „odškrtnout“, že chápeme jejich význam – Zachariášovy olivy jsou dva svědci ze Zjevení. (Chápeme smysl do té míry, do jaké chápeme význam svědků).
• Svědkové byli prorokováni Zachariášem již kolem roku 520 př. Kr. (4,3): Zeptal se mě: Co vidíš? Odpověděl jsem: Vidím svícen celý ze zlata a na jeho vrchu nádrž na olej; na něm sedm lamp a sedm nálevek k lampám, které jsou na jeho vrchu. U něho jsou dvě olivy, jedna napravo od nádrže a druhá nalevo.
  • Dovysvětlení je v Zach 4,14 Řekl: To jsou dva pomazaní, kteří stojí před Pánem celé země.
  • Je zde o olivách řečeno, že stojí po stranách velkého svícnu s nádrží na olej. Svícnem je zřejmě Bůh nebo Kristus.
• O dvou svícnech stojících před Pánem země se ale v Bibli, pokud vím, nikde nedočteme.
  • Sedm svícnů stojí před Kristem z první kapitole, ale to jsou církve.
• Jan tedy zřejmě nějakým způsobem dovysvětluje Zachariášovo proroctví o dvou olivách stojících před svícnem – ty olivy jsou podle Jana zároveň pobočnými svícny velkému svícnu Bohu.
• Olivy a svícny spolu souvisí – olivovníky pro svícny dodávají palivo, tedy olej.
• Snad tedy něco ve smyslu: Dva svědkové budou přinášet světlo do temných dob zesvětštění církve Bude je rozněcovat Duch Svatý.

5 Bude-li jim chtít někdo ublížit, z jejich úst vyjde oheň a sežehne jejich nepřátele; kdo by jim chtěl ublížit, musí být takto usmrcen.

• ř.: vychází;
• ř.: požírá;
• The fact that oheň vychází z úst dvou svědků by mohlo ukazovat, že spory a nepřátelství se budou odehrávat v oblasti argumentace či slov. Budou slovně napadáni či zpochybňováni, ale jejich argumentace bude drtivá.
• Je ale dost možné, že budou mít i ochranu fyzickou – pokusy je umlčet nebudou úspěšné.
• To není nic neobvyklého – Ježíš po dobu tří let své služby (i během třiceti let předcházejícího „civilního“ života) měl podobnou nadpřirozenou ochranu. Vyvolával konflikty, ale nikdo Jej nemohl zabít „mimo Jeruzalém“.
  • Nešlo o žádnou „výhru“ – byl tak Bohem uchráněn pro budoucí utrpení. (je mnohem lepší zemřít jako nemluvně mečem Herodových vojáků nebo jako dospělý být shozen ze skály, než být ukřižován).
  • Jak uvidíme, podobné to bude i u dvou svědků.
• Dva svědkové je zvláštní „koncept“ – o jakou dvojici mohlo jít?
  • V Bibli existují příklady „dvojic“ služebníků, není jich ale mnoho: Mojžíš a Áron, Eliáš a Elíša, Jozue a Káleb, Zerubábel a Jozue (velekněz). Pavel a Silas či Timotheus, Barnabáš a Marek.
• Budou dva svědkové pracovat spolu? (v nějakém velkoměstě?).
• Nebo bude každý jinde a budou o sobě vědět? Budou to přátelé? Kolegové? Budou spolu-apoštoly nebo spolu-proroky? Budou na internetu zveřejňovat svá burcující slova pro církev? Jak bude jejich služba technicky fungovat?
• Kdo by se tedy proti dvěma svědkům chtěl stavět do opozice nebo jim škodit (ublížit), bude zlikvidován ohněm z jejich úst.
• Zda půjde o opravdovou fyzickou ochranu ve smyslu, že kdo se proti nim postaví, zemře, nebo zda budou pouze argumentačně nepřekonatelní, není jasné.

6 Tito svědkové mají pravomoc zavřít nebe, aby ve dnech jejich prorocké služby nepršelo, a mají pravomoc nad vodami, aby je obraceli v krev, a aby zasáhli zemi jakoukoli ranou, kdykoli budou chtít. 

• Jejich ochrana bude spočívat i v mimořádné moci nad přírodou.
• Budou na tom tedy podobně jako Eliáš za Achabových dob (Prorok byl schopen přivést celou zemi na pokraj zkázy suchem) nebo Mojžíš za faraona (deset ran včetně proměnění vody v krev).
• Tato nadpřirozená moc jistě působí ochranně – ani ti nejhorší vládcové si netroufnou zlikvidovat někoho, kdo má moc jim zničit říši.
  • Je to obdoba jakéhosi „jaderného
• Použití této síly bylo zcela v kompetenci dvou svědků – mohli použít jakoukoliv ránu, a to kdykoli se jim zachtělo.

7A když dokončí své svědectví, bude s nimi bojovat šelma, která vystupuje z bezedné propasti,  přemůže je a zabije. 

• n.: má vystoupit;
• Mise dvou svědků byla časově ohraničená – půjde o vzrušujících a vypjatých 1260 dnů.
  • Mimochodem – Ježíšova mise trvala tři roky, tedy podobnou dobu.
• Nicméně po dovršení vyměřeného času Bůh dopustí změnu: Vliv svědků bude tak velký, že mocnosti temnosti proti nim „nasadí“ své nejsilnější zbraně a nejobávanější bojovníky.
• Jde v knize Zjevení o první zmínku o šelmě. Dozvídáme se, že také ona vystupuje z bezedné propasti (o té víme (9. kapitola), že byla odemčena hvězdou padlou z nebe po zatroubení pátého anděla).
  • Více se o ní dozvíme za chvíli.
  • Předtím z bezedné propasti vystoupily speciální zničující kobylky.
• Svědkové své svědectví dokončí – udělají tedy vše, co udělat měli, a řeknou vše, co měli říci.
• Teprve potom Bůh dovolí, aby proti nim nastoupila do boje silná šelma, přemohla je a zabila.
• Takto se věci dějí opakovaně – když Boží služebník splní svůj úkol, Bůh jej odvolá. Někdy jej odvolá do „klidného důchodu“, někdy mu ale „dopřeje bonus“ ve formě mučednické smrti. Ta, jak víme není pro každého, ale pouze pro ty, kdo jsou „uznání za hodna“: Sk 5,41°: „Oni tedy odešli z velerady radujíce se, že byli shledáni hodnými snášet potupu pro to jméno.“
  • Tak to měl sám Ježíš, Jeho předchůdce Jan Křtitel, apoštol Pavel i ostatní apoštolové.
• I když Bůh má vše pod kontrolou, jsou boje v „kosmické“ válce dobra se zlem opravdové – mají své mrtvé a zraněné. Síla může být přemožena ještě větší silou.
• Stejně jako Ježíš „nemohl zahynout mimo Jeruzalém“, Jan nemohl zemřít, dokud nepřipravil cestu Páně a Pavel, dokud nenaplnil Evropu evangeliem – ani tito dva Boží svědkové nemohli být poraženi, dokud nenaplnili svá poslání.

8 A jejich ⁽mrtvá těla⁾ budou ležet na náměstí toho velikého města, které se duchovně nazývá Sodoma  a Egypt, kde byl také ukřižován jejich Pán. 

• ř.: mrtvoly; var.: sg.;
• ř. plateia – hl., široká ulice města;
• [někteří chápou dosl. podle konce v. jako Jeruzalém, jiní obrazně jako Babylon či Řím]; 
• O jaké město jde, není jasné – Ježíš byl samozřejmě ukřižován v Jeruzalémě. Jestli dva svědkové budou působit právě z Jeruzaléma, je také otazné.
• Na druhé straně Jeruzalém není moc velký a jestli jej lze symbolicky nazvat Sodomou a Egyptem, je otazné. Pro takové označení by se našla řada lepších velkoměstských kandidátů.
  • Sodoma zaplatila za svou totální zkaženost hříchem (hlavně sexuální zvráceností).
  • Egypt měl v historii Izraele role různé. Býval:
    • útočištěm v dobách hladu nebo pronásledování
    • místem otroctví (pro Josefa a pak pro celý národ)
    • stálým pokušením k návratu „do jistoty“
    • mocenským sousedem, příležitostným spojencem – pokušením na falešné spoléhání.
• Rozhodně půjde o významné světové velkoměsto.
• Představit si, jak na Times Square, Piazza San Pietro nebo Zion Square po tři dny leží „pohozené“ dvě mrtvoly, je obtížné.
  • Dříve bývalo běžné, že se mrtvoly popravených zločinců nechávaly ostentativně viset v klecích na veřejných místech.
  • Představa, že se v dobách konce opět bude dít něco podobného, se nejeví příliš pravděpodobná.
• Spíše půjde o něco symbolického – o veřejný triumf zla nad Božími proroky. Jak bude tento triumf vypadat a čím bude toto zlo reprezentováno, je otázka – může jít o triumf světského globálního antikristovského systému i o pseudo-církve „nevěstky“.

9 Mnozí z lidí, kmenů, jazyků a národů ⁽budou hledět na⁾ bearing ⁽mrtvá těla⁾ po tři a půl dne a nedovolí je uložit do hrobu. 

• ř.: hledí na / vidí;
• ř.: mrtvoly; var.: sg.; 
• ř.: jejich mrtvoly;
• Formulace vypadá, jako by těmi, kdo budou bránit pohřební mrtvých svědků bylo „veřejné mínění“.
• Nemohlo by to tedy být tak, že u svědků došlo k určitému lidovému „zbožštění“ nebo naopak k masové nenávisti vůči nim?
  • Takové věci se stávaly zvláště ve středověku, ale pamatuji si na příběh z knihy Howarda Louthana, Obracení Čech na víru, kde je popisován případ Simona Abela, který byl nalezen mrtvý v Praze v roce 1694. Z jeho smrti byli obviněni Židé a v Praze se vzedmula vlna antisemitismu provázená davovou psychózou a hysterií, kdy se lidé tlačili k rakvi zesnulého ve snaze se jej dotknout nebo získat kousek jeho oděvu.
  • Podobná spontánní masová psychóza nastala např. i po smrti Stalina.

10 Obyvatelé země ⁽se nad nimi budou radovat, budou jásat⁾ a navzájem si posílat dary, protože tito dva proroci trýznili obyvatele země. 

• ř.: se … radují a jásají;
• Že by si dva Boží svědkové získali během svého působení velkou všeobecnou oblibu se tedy nezdá.
  • Možná měli své obdivovatele či následovníky, kteří jejich slovům věřili .
  • Těmi mohli být např. křesťané, kteří se jejich slovy odvrátit od svého zesvětštění k opravdové víře.
• Většina lidí dva svědky ale ráda neměla a z jejich smrti měla upřímnou radost.
• Důvod byl jasný – přičítali jim trápení způsobená suchem, zkaženou vodou a jinými ranami.
• Svědkové tedy během své služby veřejně deklarovali, že (jako svědectví pravosti jejich slov a jako trest) přivolají na svět sucho a další katastrofy. Když se to pak skutečně stalo, lidé vinu za tyto hrůzy svědkům přičítali. (Ve skutečnosti za všechny katastrofy samozřejmě mohla lidská hříšnost – soudy měly pouze přivést lidi k prozření a k pokání).
• Lidé zřejmě ze smrti svědků měli takovou radost, že si ji budou chtít co nejdéle „vychutnat“ – proto po tři dny nechají těla veřejně vystavená, aby se každý mohl přesvědčit, že svědkové jsou opravdu mrtví a že nyní už bude konečně klid.
• Možná na náměstích propuknou spontánní oslavy – lidé se budou potkávat, připíjet si a navzájem si gratulovat, že se konečně zbavili těch otravných „náboženských prudičů“, kteří jim svými slovy a přítomností stále připomínali Boha a dokonce svými destruktivními zázraky torpédovali všeobecnou pohodu a prosperitu.
  • Jak zoufalé chybné je toto chápání, jsme již zmiňovali u krále Achaba a Eliáše.
• Jde o obecný princip: Život „bez křesťanů“ by byl pro většinu lidí značně jednodušší – i když zrovna mlčí, jsou němou výčitkou pro hříšný svět. Je to jeden z důvodů, proč svět křesťany nenávidí.

11 Ale po třech a půl dnech do nich vstoupil duch života z Boha, postavili se na nohy a na ty, kteří na ně hleděli, padl veliký strach.

• Toto je naprosto nečekané vyústění příběhu dvou svědků: Po třech a půl letech přinášení svědectví a nadpřirozené Boží ochrany následuje porážka a smrt.
• Opět se vyskytuje časový údaj „tří a půl“ – tentokrát tří a půl dne, kdy budou svědkové mrtví a veřejně vystavení. Dalo by se říci: Za každý rok služby jeden den v hrobě.
• Uvedené informace je těžko chápat jinak, než doslovně – nějaké symbolické usmrcení a vzkříšení nedává moc smysl.
• Zřejmě tedy opravdu v posledních fázích dějin budou lidé svědky opravdového „Ježíšovského“ vzkříšení z mrtvých. Dva muži, tři dny nepopíratelně mrtví vstanou.
• To, že lidé nedovolili pohřbení svědků, se nyní ukáže jako „výhoda“ – kdyby oba svědkové byli pohřbení nebo spálen v krematoriu, veřejné vzkříšení by bylo „obtížnější“. Takto svědkové „zkrátka“ obživnou tam, kde zrovna budou vystaveni nebo pohozeni – posadí se někde v rakvi na náměstí.
• Že na všechny padne děs a hrůza, není překvapující.

12 Tu uslyšeli mocný hlas z nebe, který jim řekl: „Vystupte sem!“ A vystoupili v oblaku do nebe a jejich nepřátelé je pozorovali. 

• var.: jsem uslyšel;
• Nezůstane jen u jejich veřejného vzkříšení, ale prožijí (stejně jako Ježíš) také nanebevstoupení.
• Také „mechanismus“ jejich nanebevstoupení bude úplně stejný jako u Ježíše.
• Za jak dlouho po vzkříšení vystoupí svědkové do nebe, není uvedeno, ale asi bychom očekávali, že brzy, v řádu hodin či dnů. Možná řeknou něco ve smyslu: Vidíte, my jsme vám to říkali. Možná při znalosti situace na „druhém břehu“ budou ještě naléhavěji budou lidi zvát k pokání. Týdny či měsíce již ale působit zřejmě nebudou.
• Navíc jejich nanebevstoupení bude uvedeno přímou akustickou výzvou či pozváním – což je i v biblickém kontextu naprosto mimořádné.
• Dva svědkové tedy budou zcela mimořádnými osobnostmi dějin s nebývalou koncentrací moci a na ně soustředěných zázraků.
  • Dá se říci, že zázraky v takovém množství soustředěné na jednoho nebo dva lidi se v Bibli u nikoho kromě Ježíše nevyskytují (Elijáš „manipuloval s počasím“ a byl vzat do nebe, vzkříšen z mrtvých ale nebyl).
  • Kdo kromě dvou svědků a samotného Ježíše ´byl vlastně vzkříšen z mrtvých?
    • Syn vdovy ze Sarepty, syn Šúnemanky, mrtvý muž vhozený do Elíšova hrobu;
    • Lazar, Jairova dcera, syn vdovy z Naim;
    • Ježíš;
    • Tabita, mladík Eutychus, mnozí svatí po otevření hrobů, dva svědkové ze Zjevení.
  • Dohromady jde bez Ježíše o deset případů plus „mnozí svatí“. To na tisíce let lidských dějin není mnoho – vzkříšení je extrémně vzácná událost.
  • I v současnosti se člověk může příležitostně setkat s lépe či hůře doloženými svědectvími o vzkříšení z mrtvých – před lety jsem byl na besedě s ruským misionářem, který zemřel při autonehodě u Bajkalu. Probudil se po více delší době na nemocniční chodbě. Jeho svědectví bylo silné a věrohodné. Nešlo o poměrně „běžný“ případ zážitků blízké smrti (NDE = Near-Death Experience), kdy lidé nejsou biologicky (mozkově) mrtvi, mají „pouze“ srdeční zástavu (tzv. klinická smrt).
  • Poměrně často se cituje příběh vzkříšení během služby Reinharda Bonnkeho v r. 2001 – šlo o nigerijského pastora Daniela Ekechukwu vzkříšeného v márnici po autonehodě².
• Lidem posledních časů se tedy dostane nebývalé dávky zázraků. Jak uvidíme dále, alespoň na některé to „zafunguje“.
• Svým způsobem půjde o druhé „znamení proroka Jonáše“, jak o něm hovořil Ježíš v Mt 12 a 16.

13 V tu hodinu nastalo veliké zemětřesení, desetina toho města se zřítila a v zemětřesení bylo zabito sedm tisíc lidí. Ostatní se vyděsili a vzdali slávu nebeskému Bohu.

• ř.: jmen lidí;
• Vzkříšení dvou svědků bylo provázeno zemětřesením (podobně jako u vzkříšení Ježíšova), které v inkriminovaném městě napáchalo značné škody.
• Zničení desetiny města je obrovskou katastrofou, ne však absolutní.
• Sedm tisíc zabitých při zemětřesení je velké číslo, ale půjde spíše o číslo symbolické „dokonalé“
• Pro srovnání příklady velkých vyšetření s odhadovanými oběťmi a škodami:
  • Šaan-si (Čína, 1556): až 830 000 mrtvých, část na následky následného hladomoru a nemocí.
  • , z nichž část zemřela následkem hladomoru a nemocí.
  • Port-au-Prince (Haiti, 2010): 316 000 obětí
  • Aleppo (Sýrie, 1138): 230 000 mrtvých
  • Tangshan (Čína, 1976) 242 469 obětí, zničilo 85 % budov a přerušilo infrastrukturu.
  • Sichuan (Čína, 2008), zemřelo přes 68 600 lidí, zraněno více než 374 000, až 11 milionů lidí přišlo o domov. Ekonomické škody kolem 130 miliard USD.
  • Tohoku – zemětřesení a tsunami (Japonsko, 2011): Přes 15 800 mrtvých, rozsáhlé škody a následná jaderná havárie ve Fukušimě. Odhad nákladů: $309 miliard USD, atd.
• Ve spojení se vzkříšením a nanebevstoupením dvou svědků půjde o silnou „porci“ Boží intervence.
• Lidé, kteří přežili, se vyděsili a vzdali slávu nebeskému Bohu.
  • Není jednoznačné, zda šlo o „obrácení“ ke Kristu tak, jak je chápeme – tedy, zda rezignovali před Bohem, vyznali své hříchy a odevzdali mu své životy. Někteří téměř jistě ano.
  • Je možné, že někteří přeživší pouze uznali, že za prožitými skutečnostmi musel stát Bůh, bez toho, aby z toho pro své životy vyvodili důsledky. Nejde o nic výjimečného. Konec konců jednou bude každý člověk stát vyděšený před Bohem a bude Mu muset vzdát slávu – otázkou není, jestli to udělá, ale jestli v tu dobu bude jeho život patřit Kristu.

14 Druhé ‚běda‘ pominulo; hle, třetí ‚běda‘ rychle přichází. 

• Udělejme si pořádek v „běda„.
  • První běda je spojeno s pátou polnicí (Zj 9,1–12). Anděl otevírá jícen propasti a vycházejí kobylky podobné štírům, které mají moc trýznit lidi pět měsíců. Na závěr je konstatováno: „První běda pominulo, hle, přicházejí po něm ještě dvě běda.“
  • Druhé běda k šesté polnici (Zj 9,13–21), kdy jsou propuštěni čtyři andělé u Eufratu a ohromné vojsko hubí třetinu lidstva. Do jeho rámce patří i oddíl o dvou svědcích
  • Třetí běda nás čeká nyní se sedmou polnicí.

15 Zatroubil sedmý anděl. A v nebi se ozvaly mocné hlasy, které říkaly: „Království světa se stalo  královstvím našeho Pána a jeho Krista, a bude kralovat na věky věků.“

• ř.: nastaly;
• Pečetě jsou rozlomeny, zatroubila poslední polnice – posunujeme se do další závěrečné fáze dějin, kterou je závěrečný soud a převzetí moci Bohem.
• Za mocnými hlasy zřejmě stojí andělé – kdo jiný. Dávají ve všeobecnou známost, že se zásadním způsobem mění všeobecná situace.
• Do této doby vedle sebe existovala dvě království:
  • království světa, které bylo pod mocí lidí a satanovou
  • . království Kristovo. To bylo nastoleno během Kristova vtělení. Bylo po tisíciletí otevřené pro „nábor“ občanů, bylo zcela funkční se všemi atributy království, ale ale zůstávalo nenápadné a skryté.
• To se nyní mění: Kristovo království přejímá moc nad královstvím světa.
• Takové převzetí moci nemůže proběhnout dobrovolně, nicméně to pro Boha není žádný problém – moci k tomu má dost.
• Realizuje se to, co Židé očekávali již při Kristově prvním příchodu, do čeho Ježíše stále tlačili a čeho se nedočkali. Místo toho následovala Kristova smrt a vzkříšení a přes dva tisíce let skryté existence Kristova království.
• Důležité je, že toto násilné převzetí je již definitivní a trvalé – žádné další zásadní zvraty již nebudou.
• I když, pokud bychom chápali knihu Zjevení chronologicky, k definitivnímu „uklidnění situace“ dojde až po dalších deseti velmi turbulentních kapitolách.
• Věky věků obvykle chápeme jako věčnost.

16 Čtyřiadvacet starších, sedících na svých trůnech před Bohem, padlo na tváře a poklonilo se Bohu 

• Připomeňme si, co zatím o dvou tuctech starších víme z páté kapitoly:
  • mají své trůny
  • mají bílé šaty a na hlavách zlaté věnce
  • vždy, když bytosti kolem trůnu vzdávají čest, padají na kolena a pokloní se Žijícímu
  • hodí své věnce vítězů před trůn
  • a říkají: „Hoden jsi, Pane a Bože náš, Svatý, přijmout slávu a úctu i moc, neboť ty jsi stvořil všechny věci, z tvé vůle existovaly a byly stvořeny.“
  • pak se přidávají k všeobecnému volání „Hoden jest Beránek, ten zabitý, přijmout tu moc a bohatství, moudrost, sílu a úctu, slávu a dobrořečení.“ 
  • Jde tedy z jejich strany o naprostý souhlas s tím, aby Ježíš převzal veškerou moc.
• Nyní opět na volání oznamující převzetí moci reagují padnutím – tentokrát se dozvídáme, že jde o padnutí na tváře.
• Padnutím a pokloněním – spíše jde o jeden „úkon“, kdy člověk klečí s tváří k zemi.
  • Podobně to dělají při svých modlitbách k jejich bohu Alláhovi muslimové.

17 se slovy: „Děkujeme tobě, Pane Bože, Všemohoucí, který jsi a kterýs byl, že ses chopil své veliké moci a ujal ses kralování.

• Předtím starší volali, že se plně ztotožňují s tím, aby Beránek převzal vše, co svět nabízí – moc a bohatství, moudrost, sílu a úctu, slávu a dobrořečení. Nyní se radují, že už se to skutečně děje.
• Že „konečně“ nastal čas, aby se Ježíš plně chopil všeho, co Mu náleží a začal viditelně vykonávat své kralování.

18 Rozhněvaly se národy, ale přišel tvůj hněv, čas, aby byli souzeni mrtví a aby byla dána mzda tvým otrokům prorokům a svatým a bojícím se tvého jména, malým i velkým, a aby byli zničeni ti, kteří ničí zemi.“ 

• S tím, aby Ježíš převzal veškerou moc, se ztotožňuje všechno stvoření, které je v nebi, na zemi, pod zemí i na moři, všechno, co je v nich. Pravděpodobně jde o přírodu, která po lidském pádu po tisíciletí vlády člověka „zkusila“ hodně utrpení a špatného zacházení.
• Ztotožňují se s tím také andělé a všichni křesťané.
• Je ale také mnoho bytostí, kterým se to nelíbí a Krista za krále vůbec nechtějí. Chtějí vládnout sami a podle sebe, případně podle ďábla.
• Jejich éra ale právě skončila a jejich násilné podmanění je neodvratné.
• Jde o základní „vesmírný“ konflikt: nevěřící se hněvají, či přímo zuří – Ježíše za krále „ani omylem“ nechtějí.
• Bůh se ale hněvá také a svou vůli tentokrát hodlá prosadit silou. Kdo bude vítězem, není pochyb.
• A po převzetí moci stává chvíle všeobecného soudu – soudu těch, kdo jsou naživu, i těch, kdo již zemřeli. Nikdo nebude opomenut, nic z toho, co lidé udělali, nezapadne „pod koberec“ – nezapadne číše vody podané žíznivému ani špatná myšlenka ukrytá hluboko v srdci. Vše bude vyneseno na světlo a souzeno.
• Ničitelé země, tedy ti, kdo si usurpují moc a vládnou podle svého zlého srdce budou zničeni.
  • Ničitele země by šlo chápat i „ekologicky“, i když myšleno to tak jistě není. Nicméně ničení planety lidským bezohledným zacházením k důsledkům lidského pádu také patří.
• Naopak ti, kdo Kristu během svých životů patřili, sloužili a měli k Němu respekt (charakterizovaní široce jako Kristovi otroci, proroci, svatí, všichni bojící se Božího jména) budou adekvátně odměnění (dostanou mzdu)- být věrný Kristu a sloužit Mu v padlém světě není maličkost; často je to obtížné a přináší to problémy. Čím obtížnější to za svých životů křesťané měli, tím významnější bude jejich mzda.
• Svou mzdu dostanou malí i velcí – nikdo nebude opomenut.

19 Tu byla otevřena Boží svatyně ^[, která "I have^] v nebi, a byla vidět schrána jeho smlouvy v jeho svatyni; nastaly blesky, hlasy a hromy, ^[zemětřesení^] a veliké krupobití.

• Že v nebi je svatyně, tušíme – jde o „originál“, který lidé na zemi „horko těžko“ (dle dostupných informací a svých možností) napodobovali.
• V této nebeské svatyni je i originál schrány smlouvy – to, co mají Židé, je tedy opět kopií či napodobeninou.
• Schrána smlouvy je svědectvím o smluvním vztahu mezi Hospodinem a lidmi – dalo by se říci, že obě smluvní strany mají své „paré“.
• Při přebírání moci Ježíšem dojde k otevření nebeské svatyně – a to natolik, aby bylo vidět až do její nejskrytější komnaty (i nebeská Svatyně má svou Svatyni svatých), kde se nachází Schrána – Boží „stejnopis“ Jeho smlouvy s lidmi.
• Možná tím Bůh chce světu ukázat: Když nyní přejímám moc pro svého Syna, nedělám nic nelegitimního (pokud lze takové slovo v souvislosti s Bohem použít) – pouze realizuji odvěkou smlouvu, kterou jsem uzavřel s Abrahamem a všemi jeho potomky ve víře.
• Toto vše je provázeno značnými pozemskými úkazy – blesky, hlasy, hromy, zemětřeseními a velikými krupobitími. Bůh tím jen potvrzuje svoji moc udělat to, co právě dělá.

.

.

1. Např. dle Ex 26 má svatyně ve Stánku setkávání: 20 × 10 × 10 loktů,
   svatyně v Šalomounově chrámu 40 × 20 × 30 loktů.
   Kadidlový oltář ve Stanu měl 1 x 1 x 2 lokte, v Chrámu není jeho velikost upřesněna. ↩︎
2. Tento případ byl široce publikován: vznikl o něm i dokumentární film Raised from the Dead, který šířila organizace Christ for All Nations (CFAN), založená Bonnkem. ↩︎