Zjevení – kapitola 10

1 Tu jsem uviděl sestupovat z nebe jiného silného anděla oděného do oblaku a nad jeho hlavou  byla  duha; jeho tvář byla jako slunce a jeho nohy jako ohnivé sloupy 

• ř.: sestupujícího z nebe; 
• Předcházel pátý anděl s polnicí (hvězda z nebe, otevření propasti, kobylky-štíři) a šestý anděl s polnicí (rozvázání čtyř andělů, vojsko koňo-lvů s ocasy).
• Další anděl asi nemá polnici, ale je silný, oblečený do oblaku má nad hlavou duhu, aj. Co nám to o něm říká? Těžko říct – v nebi skoro všichni disponují zvláštními, majestátními či významnými atributy.
  • Resp. vyskytují se tam zřejmě i „andělé druhé a třetí kategorie“¹, ti ale nemají roli při závažných dějinných událostech.
• Jan vidí, co vidí a popíše vždy to, co ho zaujme na první pohled.
• Jak vlastně vypadá silný anděl? Má svalnatou postavu? Je po zuby ozbrojený? Má dominantní a sebevědomý projev? Nebo je zkrátka velký²?
  • V nebi může rozhodovat i velikost – na zemi jsme všichni velcí víceméně stejně, ale i tak v bojových sportech hrají svou roli váhové kategorie.
  • V nebi mohou být andělé dvoumetroví nebo třeba padesátimetroví. Potom by fyzická síla nehrála roli – dvoumetrový proti dvacetimetrovému nemá šanci, ať má svaly jakékoliv.
  • Kdyby ale šlo pouze o velikost, Jan by zřejmě místo místo slova „silný“ použil „velký“.
• Být oblečený do oblaku je také divné: Nejde zřejmě o to, že by anděl měl oblakem zahalen třeba trup. Spíše má opravdu na sobě nějaký oděv z materiálu, který vypadá jako oblak (tedy koncentrovaná vodní pára). Co z toho ale vyvodit, nevím.
• Mít nad hlavou duhu je jistě pěkné a působivé a svědčí to o významnosti.
• Jaký je v Bibli symbolický význam duhy?
  • Samozřejmě základním významem je připomínka Noemovské smlouvy „o neútočení“.
  • Hebrejsky je duha údajně qešet, což znamená luk, zbraň; Bůh tedy obrazně „odložil luk“ a přestal bojovat proti zemi svému stvoření.
  • Duha obklopuje trůn Boží v první kapitole Ezechiele i ve 4. kapitole Zj.
  • Snad tedy jde u anděla o kombinaci připomínky Božího milosrdenství a majestátu.
• Ani další informace o andělově vzhledu nám v představách moc nepomohou (spíše naopak):
• Jeho tvář byla jako slunce: Zářivou tvář V Bibli měl:
  • Mojžíš po setkání s Hospodinem (Ex 34)
  • Ježíš po proměnění na hoře
  • Ježíš v první kapitole Zjevení (Jeho tvář byla jako slunce, když září v plné síle.“)
  • anděl u hrobu
  • muž v lněném oděvu v Dn 10,6
  • V každém případě jde o atribut Boží slávy a přítomnosti. Světlo vyzařuje Bůh, Bůh je zdrojem světla a předává ho svému okolí.
• jeho nohy jako ohnivé sloupy. Opět nejde o ojedinělý výskyt „kovových nohou“.
  • opět je má muž v lněné oděvu v Dn 10 (také ruce)
  • cherubové/živé bytosti v Ez 1,7
  • opět Ježíš ve Zj 1
  • Ježíš ve Zj 2,18
  • nohy ze železa měla socha v Danielově vidění (symbolizující zřejmě Římskou říci) – odtud víme, že čím kvalitnější a dražší kov, tím pevnější říše.
  • Pokud tento anděl má kovové nohy, jde bezesporu o obraz nepohnutelné síly a schopnosti prosadit svou.
• Když se nad tímto andělem zamyslíme, vidíme, že má poměrně dosti „Kristovských“ atributů – nemůžeme proto vyloučit, že by mohlo jít o samotného Krista, kterého ale Jan v dané chvíli neidentifikoval.
• Tomu by mohlo nasvědčovat i to, že anděl disponuje svitkem (uvidíme dále), což zatím dělal Bůh či Beránek.

2 a v ruce měl rozvinutý malý svitek. Pravou nohou se postavil na moře, levou na zem 

• Svitek v andělově či Kristově ruce je malý. Nejde tedy zřejmě o svitek, který byl zapečetěný a který postupně za divokých průvodních jevů rozpečeťoval Beránek.
  • Tento velký svitek je zřejmě kompletním záznamem lidských dějin – které, když se naplnilo vše, co bylo Bohem naplánováno, se překlopily do své závěrečné fáze.
  • Tento svitek je malý (možná i proto, aby byl za chvíli Janem „zkonzumovatelný“ 😊) – půjde tedy o nějaké dílčí informace.
  • V dnešní době si není těžké představit Boží „hard disk“ s neomezenou kapacitou, kde se zaznamenávají úplně všechny informace o všem, co se na Zemi děje.
  • Na tomto menším hard disku je informací méně.
• Anděl se pravou nohou postavil na moře a levou na zem – snad jde o „majetnické“ gesto vyjadřující naprostou nadřazenost nad oběma oblastmi planety: Celá planeta je mi nyní podřízena a oznámím vám, co se na ní nyní bude dít.

3 a vykřikl mohutným hlasem, jako když řve lev. A když vykřikl, promluvilo svými hlasy sedm hromů.

• Anděl rozkročený nad Zemí vykřikl. Snad by se dalo říci spíše „zařval“, protože Jan zvuk přirovnává ke řvaní lva. Nešlo tedy zřejmě o srozumitelnou, byť křičenou řeč.
• Nejspíše tedy lví zařvání, kterým tento vrcholný predátor (král zvířat) vyhlašuje do širokého kraje svou dominanci: „Tady jsem pánem já“.
• Zařvání, při kterém všem zvířatům buše tuhne krev v žilách. V tomto případě by měla krev v žilách ztuhnout nám lidem, protože následující Boží akce nebudou vůbec jemné.
• Následně po zařvání se situace dále „zamotává“ – do hry vstupují další a další aktéři, v tomto případě hromy.
• Je jich opět sedm, tedy dokonalý ucelený počet. Hrom není jeden, ani jich není sto.
• Hromy promlouvají svými hlasy: Nejde ale o pouhé zahřmění (i když jistě šlo o velký hluk) – na rozdíl od andělova zařvání, hromům Jan naopak bude rozumět.
• Řvoucí anděl i mluvící hromy jsou další ne-elementární divné obrazy. Nikdy by mě nenapadly,

4 Jakmile promluvilo těch sedm hromů, chtěl jsem psát, ale uslyšel jsem hlas z nebe, který říkal: „Zapečeť, co promluvilo těch sedm hromů, a nepiš to.“

• var.: (Když jsem uslyšel,) co;
• Zjišťujeme konečně, že Jan si předváděné obrazy písemně zaznamenává, dělá si poznámky. V rychlosti se snaží slovy zachytit viděné a slyšené překvapující obrazy.
  • Snad si můžeme pomoci obrazem civilizací zcela nezasaženého obyvatele Amazonie, který je přenesen na „exkurzi“ do New Yorku, kde jsou mu v rychlém sledu předváděny mrakodrapy, auta, letadla, televize a mnoho dalšího, pro co vůbec nemá pojmový aparát. Po návratu domů se snaží viděné převyprávět.
• Jan hromům rozumí a informaci chce zapsat pro pozdější sdělení nám čtenářům.
• Není mu to ale dovoleno.
• Jistě to v nás budí zvědavost, o čem hromy vlastně mluvily, ale máme smůlu – Jan to věděl, my se to nikdy nedozvíme.
• O co mohlo jít, že nám to má zůstat utajeno? Proč by vadilo, kdybychom se tuto informaci nějakým způsobem přece jen dozvěděli?
• Jinak: Bůh nám chce sdělit, že existují důležité „světodějné“ informace, které nejsou určeny pro naše uši.
  • Jednodušší by bylo informaci o mluvících hromech úplně vynechat, ale to zjevně nebylo Božím úmyslem.
• Jak vůbec Janovo „napomenutí“ ohledně psaných poznámek proběhlo? Jan uslyšel hlas z nebe – tentokrát bez specifikace, kdo mluví. Zřejmě ani sám Jan nevěděl, kdo jej koriguje.
• Hlas řekl, že to, co promluvilo těch sedm hromů, . zapečetit.
  • Zapečetění obvykle znamená, že slova v Bibli napsaná jsou, ale Bůh dohlíží na to, aby jim nikdo nerozuměl. Takových textů je v Bibli mnoho: Jsou tam po tisíciletí, četly je miliony lidí, aniž pochopily jejich skrytý smysl (Mohou ev. chápat pouze některou rovinu jejich významu)
  • Když přijde čas na odpečetění, Duch Svatý zapečetěná místa někomu „odemkne“ a on je pochopí.
  • V tomto případě ale zapečetění vypadá jinak – Jan sice informaci zná, ale má zakázáno ji zapsat.
  • A my o tom máme vědět.

5 A anděl, kterého jsem viděl stát na moři i na zemi, zdvihl svou pravou ruku k nebi 

• Jde o toho silného rozkročeného anděla s malým svitkem, který zatím neartikulovaně „řval“.
• Nyní zvedá pravou ruku, což je známka přísahy.
• (Mimochodem – my stát na moři nedokážeme).

6 a přísahal při tom, který je živ na věky věků, který stvořil nebe i to, co je v něm, zemi i to, co je v ní, a moře i to, co je v něm, že čas již více nebude,

• ř.: přisáhl (aor.) 
• gr.: chronos;
• Přísaha je prohlášením s nejvyšší možnou autoritativností a závazností, jaké lze učinit.
  • Je tak závažné, že nám lidem Ježíš pro jistotu zakázal ji používat – vzhledem k naší křehkosti a nespolehlivosti totiž nejsme schopni garantovat její dodržení.
  • A nedodržení přísahy je opravdový „malér“.
• Anděl přísahá – Je natolik silný a jistý si sám sebou (a má za sebou Boží podporu), že může věci garantovat s velkou jistotou.
• Přísahá při tom, který je živ na věky věků, který stvořil nebe i to, co je v něm, zemi i to, co je v ní, a moře i to, co je v něm: shrnuto přísahá při Stvořiteli, při Bohu, při Hospodinu.
• Hospodin je živ na věky věků – je trvalou jistotou. Hospodin není přechodný ani smrtelný – může věci garantovat napořád.
• Celé stvoření shrnuje do tří oblastí – nebe, zemi a moře. Proč zrovna takto, těžko říci, ale proč ne.
  • Nebem anděl může myslet jak vesmír, tak nebe jako duchovní prostor, kde žijí duchovní bytosti.
  • Když zvážíme, že dvě třetiny povrchu naší planety pokrývá voda, není to nelogické. Moře a oceány jsou i dnes naprosto mimo lidskou kontrolu. Anděl svým postojem jasně demonstruje, že mimo Boží (a jeho) kontrolou určitě nejsou.
  • Zmiňuje u každého z těchto prostorů i věci a bytosti, které se v nich nacházejí – tedy galaxie a hvězdy, případně anděly a démony; vše, co se nachází na planetě na souši i v močích a oceánech.
• Konečně se dostáváme k obsahu andělovy přísahy. Je zvláštní: čas již více nebude.
• Chronos právě skončil.
• Nyní je třeba se zamyslet nad řecký i slovy pro čas:
  • χρόνος (chrónos) je měřitelný čas, jak jej známe; čas který lineárně rovnoměrně plyne, čas v kvantitativním slova smyslu, čas měřitelný hodinami a kalendářem.
  • καιρός (kairós): jde o vhodný, rozhodující či, naplněný okamžik; o čas příležitosti. Údajně původně v řečtině slovo znamenalo „správné zaměření“ (např. trefa do cíle), později „správná chvíle“.
  • Biblické příklady:
    • Sk 1,7: „Nepřísluší vám poznat časy („chronosy“) a doby („kairosy“), které Otec uložil ve své vlastní pravomoci“
    • Mk 1,15: „Naplnil se čas (kairos) a přiblížilo se Boží království.“
    • Ga 6,10: „Tak tedy dokud máme čas (kairos), čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry“
    • 1 Tes 1,5: „O časech (chronosech) a dobách (kairosech), bratři, není třeba psát…“
    • Gal 4,4: „Když přišla plnost času (chronosu)“
• Co znamená, že čas chronos skončil, že již více nebude?
• Otázka času je zajímavá. My žijeme v lineárním čase – posunujeme se z minulosti do budoucnosti a nemůžeme s tím nic dělat. Ne tak Bůh – Bůh není v čase, ale nad časem. Bůh čas stvořil.
• Má časovou linii „pod sebou“ a volně se nad ní pohybuje.
• Snad si můžeme pomoci představou počítačové simulace, která v počítači běží svým časem, ale my u obrazovky jsme schopni se v ní volně pohybovat dopředu i dozadu.
• Anděl tedy sděluje, že Bůh se chystá na zemi ukončit lineární běh chronosu. Dějiny již proběhly, vše, co se v nich mělo udát, se událo. Svět se přepíná do odlišného nového módu běhu času.
• Což samozřejmě nastoluje celou řadu otázek – takovýto nový mód je totiž mimo naše představy.
  • Jedním ze složitých teologických problémů je otázka věčnosti včetně věčnosti lidského života – bude věčnost lineární ? Bude po každém okamžiku či dni následovat další a další jako korálky na nekonečné niti? Nebo bude věčnost probíhat v nějakém jiném, nám neznámém módu?
  • Filozoficky by věčnost mohla být něco jako „veškeré nyní“. Teologicky by mohlo jít o novou kvalitu existence bez úpadku a smrti.
  • Biblicky jde o nekonečně složitou problematiku – řecky jde o aiónios, hebrejsky o olam.
  • Fyzikové používají krásné, i když dokonale nic neříkající a neuchopitelné termíny jako:
    • blokový vesmír, kdy všechny momenty času „existují současně“, jen naše vědomí se po nich pohybuje jako čtecí hlava.
    • cirkulární, vrstvený nebo mnohorozměrný čas.
• Osobně mi vcelku „vyhovuje“ představa lineární věčnosti, kdy po každém dobrém dnu s Pánem následuje další – a to bez konce. Myslím, že takový byl i původní Boží plán s lidmi v ráji.
  • Někdy, když se mám dobře si řeknu: Takhle by to mohlo zůstat už napořád. (Vím samozřejmě dobře, že tomu tak být nemůže – že každé dobré období je přechodné).
• Je fakt, že tento andělův autoritativní výkřik koncept lineární věčnosti narušuje. Je ale možné, že mluví pouze o ukončení běhu dějin pouze pozemských – a tok času by se přesunul jinam (do nebe, Nebeského Jeruzaléma apod.)
• Anděl ale nemusí hovořit o času obecně – může jít o informaci o tom, že skončil jeden důležitý úsek lidských dějin.
  • Konec konců Janovy informace (a možná i andělovy) jsou určeny pro lidi – a lidské vnímání času je přísně geocentrické (rotace a obíhání Země). Pokud se centrum dění přesune mimo naši planetu, budeme si muset zvyknout na jiné časové cykly.

7 nýbrž ve dnech hlasu sedmého anděla, až bude troubit, bude dokonáno tajemství Boží,  jak And  ohlásil svým otrokům prorokům.

• gr.: euangelizein;
• Silný anděl informuje, že zatroubení sedmého anděla, (které je na spadnutí) se uzavře etapa dějin, kterou nazývá Božím tajemstvím.
• Nejde o protimluv (tajemství dané ve známost – Bůh prorokům nedal ve známost své tajemství, ale to, že tajemství je dokonáno.
• Anděl oznamuje, že v období sedmé polnice se dokončí Boží tajemství. Možná jde o uzavření nějaké etapy dějin.
• Bůh má svůj plán se světem. Když svět tvořil (včetně svobodných lidských bytostí), počítal se všemi alternativami (včetně lidského pádu a andělské vzpoury) a vše měl promyšlené. Vše směřuje k závěrečnému pokleknutí všech před Kristem a sjednocení veškeré vlády zpět u Boha.
• Lidské dějiny mají své etapy a my zdaleka ne všemu rozumíme. Proroci sice jsou Bohem průběžně informováni o dalších krocích (Am 3,7 Vždyť Panovník Hospodin nebude činit nic, pokud neodhalil své důvěrné sdělení svým otrokům prorokům), to ale neznamená, že se někdo v Božích plánech dokonale orientuje značná část jich zůstává tajemstvím.
• Z různých biblických proroctví jsme asi schopni vyčíst některé základní informace právě o těchto různých fázích dějin a o jejich směřování.
• Bůh ale nechce, abychom rozuměli všemu do důsledků – proto některé věci nechává skryté jako tajemství.
• Jednou ale dějiny dospějí ke svému závěru a sedmá polnice v tom bude významným milníkem.

8 Hlas, který jsem uslyšel z nebe, se mnou opět mluvil a říkal: „Jdi, vezmi ten rozvinutý svitek, který je v ruce anděla stojícího na moři a na zemi.“

• Hlas (jeho zdroj neznáme), který Janovi zakázal zapsat to, co říkaly hromy, pokračuje v instrukcích.
• Jan si má rozvinutý svitek od rozkročeného silného anděla vyzvednout.
• (Vidíme, že nejde pouze o „projekci“, ale že Jan je účasten děje).
• Pokyn je to nečekaný – vůbec se odvážit k obrovskému andělovi přistoupit, jistě vyžadovalo odvahu.

9 I odešel jsem k tomu andělovi a řekl jsem mu, aby mi dal ten malý svitek. Řekl mi: „Vezmi jej a sněz; naplní tvé břicho hořkostí, ale v tvých ústech bude sladký jako med.“ 

• ř.: učiní hořkým;
• Jan poslechl a k andělovi se odebral.
• Jak to bylo daleko a jaký byl jejich poměr velikostí? Jan se k andělovi přibližoval jako mravenec ke slonovi?
• Byl-li anděl rozkročený mezi zemí a mořem, je těžko si ho nepředstavovat jako Sochu svobody nebo spíše jako Rhódský kolos. Pokud by ale byl tak velký, je těžko si představit, že by držel v ruce drobounký svitek zkonzumovatelný malým člověkem.
  • Nebo naopak je těžké si představit, jak se Jan „láduje“ obrovských kusem papyru.
• Anděl tedy zřejmě tak velký nebyl – měl spíše víceméně běžná lidská měřítka.
• Jan nicméně říká, že svitek byl malý – tam ale jde spíše o srovnání s velkým původně zapečetěným svitkem v rukou Ježíšových.
• Anděl se nebrání a svitek Janovi skutečně po jeho žádosti předává – dává mu přitom další naprosto divný pokyn: Má svitek sníst.
• Zároveň je hned upozorněn, jaké to jezení svitku bude: První dojem při jídle bude příjemný – svitek bude sladký, chutný. Ale poté, co jej Jan spolyká a svitek se mu dostane do žaludku, bude výsledek naopak nechutný – „neudělá Janovi od žaludku vůbec dobře“.

10 Vzal jsem ten malý svitek z ruky anděla a snědl jsem jej; v mých ústech byl sladký jako med, ale když jsem ho snědl, naplnil mé břicho hořkostí. 

• Jde o zvláštní kombinaci tělesného a duševního, o paradoxní a symbolický akt: Informace se tímto způsobem nepředávají. (Svitek rovná se informace).
  • Snědením jakékoliv knihy se z jejího obsahu do mé mysli nedostane vůbec nic.
• Snězení svitku není „bleskem z čistého nebe“ – velmi podobnou situaci zažil již Ezechiel, jak popisuje ve druhé kapitole své knihy.
• Představa děje je hodně zvláštní – Jan přebírá od anděla svitek a poslušně se do něj zakusuje, žvýká a polyká.
• Jeho snězení jistě nějakou tu chvíli trvalo – stejně jakou nějakou dobu trvá, než se člověk vnitřně ztotožní se svým prorockým pověřením a se zvěstí, kterou má přinést.
  • (I dnes se na poutích příležitostně prodává jedlý papír – bývá tenounký, chuťově nasládlý a v ústech se rozplývá).
• Tím, že Jan je ochoten svitek zkonzumovat, symbolicky dává najevo, že si jeho obsah „bere za svůj“. Že se s jeho obsahem ztotožňuje a získané informace, že se stávají Janovou součástí.
• Od této chvíle Janovi nezbude, než se celou silou své osobnost zasazovat o to, aby se informace ze svitku dostaly na veřejnost.
• Nejde přitom o informace nikterak příjemné. Jakkoliv se může zdát, že být vyvoleným Božím prorokem, je životní výhrou, ve skutečnosti, jde spíše o břemeno a starost.
• Vyprávět by o tom mohli všichni Boží poslové, co jich kdy po zemi chodilo – být jako Jeremiáš nebo Jonáš pověřen předáním neatraktivní zvěsti, je hořké: nepříjemné, těžké, nepopulární a nebezpečné. Člověk by se této cti raději „střepal“, kdyby to bylo možné.
• Stejně na tom od této chvíle byl Jan: Dostal informace, které jej nepotěšily – budou jej tížit v nitru, přitom s nimi bude muset seznamovat „lidstvo“ nebo spíše „křesťanstvo“.

11 A řekli mi: „Musíš znovu přinést proroctví mnohým lidem, národům, jazykům i králům.“

• var.: řekl;
• Kdo na Jana mluví, není jasné – buď stále stejný hlas neznámého mluvícího, možná pokračuje „rozkročený“ anděl, možná jich na Jana hovoří nyní více najednou.
• Tím proroctvím, které musí Jan přinést, je obsah snědeného svitku.
• Nedostává na výběr – zkrátka musí. Musí přinášet proroctví.
• Adresáty jsou všichni lidé – malí i velcí, ze všech národů, kmenů a jazykových skupin.
• Zajímavé je slovo „znovu“ – proč znovu? Vždyť Jan do této chvíle nedělal nic jiného. Nebo si dal nebo chtěl dát ve svém prorokování pauzu?
  • Možná Jan prodělával nějakou osobní prorockou „krizi“- nepříjemný pocit v břiše mu znovu připomněl, jak hořkých sdělení se mu dostává. A jak obtížné bude dostat je mezi lidi.
  • Proroci museli být Bohem často znovu a znovu povzbuzováni, aby ve svém zvěstování vytrvali.
  • Možná je mu znovu připomenuto, že jeho služba ještě není u konce – že jeho chození s Ježíšem, podíl na vzniku církve, psaní evangelia a tří dopisů ještě nebyly vším. Bůh od něj navzdor pokročilému věku (předpokládá se, že mu bylo přes osmdesát³) očekává ještě napsání knihy Zjevení.
    • Seniora může informace o tom, že pro něj Bůh má ještě úkol, potěšit – dát mu nové nadechnutí a smysl života.
  • Možná by se dalo říci, že od 11. kapitoly bude v Janových proroctvích následovat další etapa (i když bych asi nedokázal říci, v čem bude odlišná od dosavadních deseti).

.

.

• ^. Zj 7:9 ^b Zj 17:10

     

1. Odkaz na Arabelu ↩︎
2. „Nedejbože“, aby se v nebi vyskytovali barokní roztomilí dětští andělíčci. V tom ale můžeme být klidní – ať andělé vypadají jakkoliv, takto určitě ne. ↩︎
3. Pěkným příkladem je Miloš Pavlík, který nejprve z originálních jazyků přeložil Nový zákon. (Jeho překlad je znám věrností originálním jazykům a obsáhlým poznámkovým aparátem).
   Práci na překladu celé Bible zahájil ve svých asi šedesáti letech a dokončil jej ve věku 87 let. Zhruba dva měsíce poté zemřel (v roce 2009). ↩︎