Jakubův – kapitola 4

1 Odkud are boje a hádky mezi vámi? Zdali ne odtud — z vašich rozkoší, které bojují ve vašich údech?

• n.: půtky; 
• n.: ve vás; I tento překlad ukazuje na důležitý aspekt – to, že se hádáme, vychází z nás samých, z našich niter. K tomu, abychom se hádali, ďábla nepotřebujeme.
• gr.: hedoné; Odtud hedonismus.
• Jakub je v církvi svědkem četných bojů a hádek a snaží se najít kořen jejich vzniku. Čím to je, ptá se, že se křesťané tak často a snadno přou a bojují?
• Odpovídá si, že příčinou je boj rozkoší v našich údech. Co tím má na mysli?
• ἡδονῶν (hédonón), znamená požitky, rozkoše, žádosti po slastech. Jde o negativní sobeckou nezřízenou touhu, která člověka ovládá. (Ne o legitimní požitky, o „čisté radosti života“, na kterých nic negativního není).
• Vyskytuje se ještě v (např. v Lk 8,14 Co padlo mezi trní, to jsou ti, kdo slyšeli, ale když jdou dál, bývají zadušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi života a nedozrají. a Tit 3,3 Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, bloudící, otročící rozličným žádostem a rozkoším, žijící ve zlobě a závisti, odporní, navzájem se nenávidějící.
• Jakým způsobem tyto rozkoše v nás bojují? Snaží se prosadit, a to za každou cenu – na úkor lepších věcí i na úkor druhých. Jde o vnitřní konflikt, jaký zmiňuje i Pavel v Ř 7,23 Vidím však jiný zákon ve svých údech, který vede boj proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech.
• Jestliže rozkoše v tomto vnitřním konfliktu zvítězí a ovládnou mne, tedy i moje údy, stanu se jejich nástrojem. A moje snaha prosadit své rozkoše mne vede i do střetů s lidmi kolem.
• Takže podle Jakuba je zdrojem konfliktů v církvi tato sekvence: moje touha po rozkoších — vítězí ve vnitřním konfliktu — ovládne mne — vede mne do konfliktů s okolím.
• O jaké rozkoše může jít? Po čem křesťané v církvích mohou toužit tak moc, že je to ovládne, až začnou bojovat s druhými? O běžné „hedonostické“ požitky ve smyslu jídla, alkoholu, sexu, bohatství spíše ne – o ty se v církvích (alespoň prvoplánově) většinou nebojuje. Snad tedy může jít o boj o vliv, moc či prestiž. Být v církvi někým významným, vlivným a uznávaným pro mnoho lidi hodnotou být může.

2 Dychtíte, ale nemáte. Zabíjíte a žárlíte, ale nemůžete ničeho dosáhnout. Hádáte se a bojujete, a nic nemáte, protože nežádáte. 

• n~: nenávidíte; V ř. je slovo φονεύω  [foneuó] zabíjet, vraždit, takže alternativní nabízený překlad „nenávidíte“ je již interpretací.
• O čem Jakub mluví? Zřejmě popisuje situaci ve sboru nebo sborech, která při vzájemných bojích (za účelem získání rozkoší) nastává. Bojující strany proti sobě „jedou“, ale ničeho nedosahují:
  • Dychtíte, ale nemáte: Touží po rozkoších (např. po významnosti a vlivu), ale nezískávají je.
  • Zabíjíte a žárlíte, ale nemůžete ničeho dosáhnout: V církvích a sborech si lidé alespoň většinou přímo po krku nejdou. (V Jižním Súdánu jsem to zažil, kdy jeden arcibiskup chtěl fyzicky zlikvidovat druhého, ale to je výjimka). Půjde tedy spíše o nenávist, jak navrhuje ČSP. Ta, jak víme, může Bohem být jako vražda vnímána. Žárlivost na úspěchy či postavení se v církvích vyskytují běžně. Nicméně Jakub opět konstatuje, že boje většinou k cíli nevedou.
  • Hádáte se a bojujete, a nic nemáte: Znovu opakuje, že boje a hádky většinou nevedou ke kýženému výsledku.
  • Jak to je možné, že tolik emocí, úsilí, bojů a hádek nemá žádný výsledek?
• Protože toto usilování není založeno na Bohu – jinak řečeno: Protože nežádáte. Nezajímáte se o Boží názor, vynecháváte jej ze svých snah. A to nemůže fungovat. Ve světě to někdy (nebo často) fungovat může, ale v církvi nikoliv – církev je zřízena Bohem a ten si poměry v ní hlídá. Prosadit svou touhu po „rozkoších“ bez Boha je v církvi obtížné.

3 Žádáte, a nedostáváte, protože žádáte špatně, abyste And vynaložili na své rozkoše. 

• Možná se někdo z bojujících za své požadavky i modlí (např. se modlí, že by chtěl mít ve sboru významné postavení), ale jeho modlitby nejsou vyslyšeny. Proč? Protože se modlí špatně. Co to znamená špatně se modlit?
• Protože to, o co žádá, chce ze špatných pohnutek – např. po významném postavení v církvi touží ne tedy proto, aby mohl svou službou oslavit Boha. ale protože chce posílil své ego, chce se cítit významným a uznávaným. Takové modlitby Bůh nevyslýchá.

4 ^[Cizoložníci a^] cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.

• Jde o známý nesmírně radikální verš: Jakub nenechává žádný prostor pro kompromis, pro možnost vzít si z obou světů to nejlepší.
• Mezi světem a církví (Kristovým královstvím) existuje ostrá hranice – člověk je buď tam nebo tam. Sedět na plotě není možné. Plot patří ďáblu – kdo chce sedět na plotě, je ve světě.
• Jakub nazývá ty, kdo se přátelí se světem cizoložníky a cizoložnicemi. Jde o silný termín – cizoložníci jsou jsou ženatí a vdaní lidé, kteří kromě svého partnera souloží ještě s někým dalším. Jsou to opovrženíhodní podvodníci a zrádci, kteří pošlapávají a ničí manželskou smlouvu.
• Jakub přirovnává přátelství se světem k nevěře Bohu: Přátelství se světem se s přátelstvím s Bohem vylučuje. Obojí současně mít nelze.
• A nevěra budí zlost – zrádný přítel (nebo partner) se stává nepřítelem.
• Člověk, kterého Bůh zachránil pro sebe a který přesto stále žije ve světě, jehož zájem je stále upřen do světa, Boha zlobí – považuje ji za zrádnou nevěru.

5 Či myslíte, že nadarmo praví Písmo: ‚Žárlivě touží ⁽Duch, který v nás přebývá⁾‘? 

• buď je míněno obecně učení Písma, nebo je citován nedochovaný text;
• ř.: K závisti;
• n.: po duchu, jemuž dal přebývat v nás; 
• Jakub zdůvodňuje, proč Bůh věci ohledně přátelství se světem tak „hrotí“ – proč každého, kdo se přáteli se světem, nazývá hned cizoložníkem. Je to zkrátka proto, že je žárlivý.
• Zajímavým problémem je, že v Písmu není verš, který tímto způsobem o Boží žárlivosti hovořil.
• Jak je to možné? Jakub může odkazovat na celkové vyznění Písma, ze kterého jasně vyplývá, že Hospodin žárlivý je – např., víceméně namátkou
  • Ex 20,5 Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit, neboť já, Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující…
  • Dt 4,24 Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň, žárlivě milující Bůh.
• Zda je správný překlad „Žárlivě touží Duch, který v nás přebývá“ nebo „žárlivě touží po duchu, jemuž dal přebývat v nás“, je asi jedno. Obě varianty dávají smysl:
  • Že v křesťanech „bydlí“ Svatý Duch, je všeobecně známo. Jsme jeho chrámem, bydlištěm.
    • Dá se tedy pochopit, že když v nás Svatý Duch sídlí, nelíbí se Mu (Duchu Svatému v nás), když se jako Jeho „hostitel“ zahazujeme se světem.
    • Nebo by to mohlo být myšleno tak, že Bůh touží po spojení se Svatým Duchem v lidech. Logicky se Bohu proto nelíbí, když je Duch Svatý, (který nám byl propůjčen k přebývání) svým hostitelem „zavlékán“ do světa.
    • Nebo může jít o ducha s malým „d“, o ducha jako třetí část lidské osobnosti (vedle těla a duše). Tento duch s malým komunikuje s Bohem a je tedy logické, že po něm Bůh touží.

6 Ještě větší "I have však milost, kterou dává. Proto Písmo praví: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘

• Jakub se radikalitu či hrozivost svých výroků snaží poněkud zmírnit, resp. čtenáře uklidnil.
• Normální křesťan se totiž asi při čtení takových slov nemůže nezděsit, neříci si: Vždyť já se také zahazuji se světem a jsem tedy cizoložníkem a Božím nepřítelem.
• Nebo dávám laťku příliš nízko? Jsou křesťané, kteří při čtení zůstanou klidnými s tím, že oni se světem problémy nemají? Situace může různit – a to i v různých obdobích lidských životů: Mám období, kdy se mi nekoketování se světem daří lépe a kdy hůře. Jde o stálý boj.
• Jak ještě uvidíme, známkou toho, že zůstávám u Pána, je tento boj, nikoliv dokonalost.
• Větší "I have však milost, kterou dává: Jakub svá předchozí slova nerelativizuje: Ano, cizoložit se světem je zlé, ale když se to křesťanovi stane, když svůj boj nezvládne, lze u Hospodina vyhledat milost. Lze požádat o odpuštění a opětovné navázání vztahu a dostane se nám ho.
• Proto Písmo praví: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘ Jde o odkaz na Př 3,34 „Posměvačům se posmívá, ale pokorným dává milost.“ Toto místo cituje i Petr v 1Pt 5,5.
• Míst, která tento Boží přístup potvrzují je více – dá se říci, že opozice proti pyšným a milost vůči pokorným je jedním ze základních Božích charakterových rysů a táhne se celým Písmem:
  • Ž 138,6 „Vysoko sídlí Hospodin, a přece shlíží na poníženého, pyšného však už z dálky poznává.“
  • Př 11,2 „Přijde pýcha – přijde i hanba, ale u pokorných je moudrost.“
  • Př 16,5 „Každý domýšlivec je Hospodinu ohavností, jistě nezůstane bez trestu.“
  • Př 29,23 „Pýcha člověka poníží, ale pokorný duch získá čest.“
  • Iz 2,11-12 „Sklopí se povýšené oči člověka, poníží se zpupnost lidí. V onen den bude vyvýšen jedině Hospodin. Neboť Hospodin zástupů má den proti všemu, co je povýšené a zpupné, proti všemu, co se vyvyšuje – a bude to poníženo.“

7 Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás.

• Jakub postupuje (ve svém vyučování ohledně vztahu křesťanů a světa) systematicky: Nastavuje vysoké standardy — připomíná, že při jejich dosahování lze počítat s Boží milostí — dává návod či poskytuje metodu, jak cílů dosáhnout. Jak tedy? Mnoha způsoby:
  • Poddáním (nebo podřízením) se Bohu: Jak se to dělá?
    • ὑποτάσσω  [hypotassó] 1. podřídit, podrobit (si) 2. (pas.) podřídit se, podrobit se; být podřízen [38 výskytů]. Význam slova je jasný: Bůh je mojí autoritou a já se znovu a znovu rozhoduji dělat to, co po mně chce.
    • Důležité je, že jde o opakované rozhodnutí a opakovaný děj. Křesťan se rozhoduje generálně podřídit Bohu při svém obrácení, pak ale znovu a znovu – vždy, když vidí potřebu.
  • Postavením se proti Ďáblu: 
    • ἀνθίστημι  [anthistémi] postavit se proti, vzdorovat (τινί komu, čemu), odporovat [14 výskytů]. Oproti předponě hypo ve vztahu k Bohu, je zde předpona anti vůči ďáblu.
    • Jde o aktivní vzepření se, postavení se na odpor: Ďábel po nás něco chce, vyvíjí nějakým směrem tlak, chce nás někam dostat, nasměrovat – a my aktivně odmítneme, řekneme ne a vyvineme protitlak.
• Zajímavá je informace, že tento přístup funguje: Že ďábel uteče. Křesťané tedy mají schopnost vůči ďáblovu tlaku obstát – když se jejich vůle kříží s vůlí ďáblovou, je to jejich vůle, která se prosadí. Ďábel je silnější než lidé, ale vůli křesťanů respektovat musí.
• Ďábel uteče znamená, že svého tlaku na nás zanechá jako marného úsilí, ne že by byl nějak vyděšen.
• Jde o univerzální příkaz pro každého křesťana, nikoliv o příkaz pro křesťanské „specialisty“ či exorcisty.
• Nelze přeskočit první část verše – pokud jej přeskočíme a vystoupíme přímo proti ďáblu, výsledky nebývají trvalé a ďábel se vrací. Bez poddání a podřízení se Bohu ničeho nedosáhneme.
• Nebudeme schopni zvítězit sami za sebe, natož pomoci druhým.
• Poddat se Bohu znamená poslouchat Jej, vzít na sebe Jeho jho.
• Lidé včetně křesťanů jsou experty v obrácení tohoto pořadí – stavějí se proti ďáblu, ale nepoddávají se Bohu. Případně se poddávají ďáblu a stavějí se proti Bohu.

8 Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Očisťte ruce, hříšníci, a očisťte srdce, lidé ⁽dvojí mysli⁾.

• Následují další dva pokyny, jak se lze bránit cizoložení se světem.
• Přiblížit se k Bohu: Jak se to dělá? Fyzicky to možné není (že bychom se někam přesunuli), jinak je to ale poměrně snadné. Když vůči Bohu zaujmeme postoj, že o Něj stojíme, když vyšleme signál, že stojíme o Jeho blízkost, On reaguje vstřícně – přiblíží se k nám.
  • Pokud si pomůžeme obrazem o našem nitru jako o bytu (nebo domu), je Duch Svatý naším hostem. Je poměrně plachý, zůstává ve svém pokoji, nevnucuje se naší společnosti – když jej ale pozveme, tráví s námi čas ochotně a rád.
• Očistit si ruce a srdce: Přestat špatné věci dělat a ty, které jsme již udělali, vyznat v pokání (a přijmout od Boha odpuštění). Srdce pak nasměrovat k Bohu – soustředit se na Něho, nevěnovat myšlenky marnostem a zlu.
• Jakub oslovuje adresáty dvěma značně negativními tituly: hříšníci a lidé dvojí mysli. Proč? Protože přestože byli křesťany, hřešili a jejich mysl byla rozpolcená mezi Boha a svět.

9 Pociťte svou ubohost, naříkejte a plačte. Váš smích ať se obrátí v nářek a vaše radost v sklíčenost. 

• V takové situaci, kdy v křesťané hřeší a jejich mysl je ve světě, není žádný důvod k pýše nebo k radosti. Jaképak radování ze spásy, když v mém životě je všechno při starém, když se mé křesťanství nijak neprojevuje?
• Žít beze změny života, nepřinášet ovoce dobrých skutků je nesmírně ubohé – je to pádný důvod k velkému smutku nad sebou samými, který se pak projevuje pláčem, nářkem a sklíčeností.
• Jak to, že v církvích je pláče, nářku a sklíčenosti nad vlastním duchovním stavem tak málo? Jsou na tom dnešní křesťané tak dobře?
  • Někdy ano – jistě se najdou tací, jejichž srdce ve světě nejsou a ovoce dobrých skutků přinášejí (a znám takových dosti).
  • Na druhé straně je také dost těch, kteří by nad svým stavem naříkat měli.
  • Situace se může měnit i u jednoho a téhož křesťana: Můžeme mít v životě období, kdy důvod k naříkání a pláči nemáme a období, kdy na tom jsme naopak špatně (uboze).
  • A stejně tomu bylo i v prvotních církvích, kam Jakub svůj list adresuje (dvanácti kmenům v diaspoře – pozdrav!). Přestože tomu nebylo tak dávno, co Kristus chodil po zemi, zemřel a byl vzkříšen, křesťané trpěli stejnými neduhy jako dnes – byli veselí, přestože jejich duchovní stav tomu neodpovídal.

10 Pokořte se před Pánem, a povýší vás. 

• Existuje na politováníhodnou duchovní ubohost maskovanou povrchní radostí nějaký lék? Jistěže ano: Bůh svým dětem dává vždy východisko. (Bez ohledu na to, v jak špatném duchovním stavu se nacházejí). O jaké východisko jde?
• Reakcí na náš bídný duchovní stav má být pokoření se. Když si člověk svou situaci přizná a činí z ní před Bohem pokání, je na nejlepší cestě k úzdravě.
• Po odpouštění hříchů člověk má možnost své postoje změnit a může se nakonec dočkat i toho, že se mu od Boha dostane uznání.

11 Bratři, nemluvte jeden proti druhému. Kdo mluví proti bratru nebo soudí svého bratra, mluví proti Zákonu a soudí Zákon. Jestliže však soudíš Zákon, nejsi činitelem Zákona, nýbrž soudcem. 

• Mezi křesťany nemá vůbec mít místo vzájemné hodnocení? Nebo jde pouze o pomlouvání a odsuzování?
• Mluvit proti nutně znamená hodnocení negativní.
• Soudit znamená vynášet negativní hodnocení (na pozitivním souzení nic špatného není – když o někom řeknu, že jeho činnost posuzuji kladně, ničemu to nevadí).
• Proč to je problémem? Jakub tvrdí, že to, co dělám bratru, dělám vlastně Zákonu. To by mě nenapadlo. Jak to myslí?
• Jakub může mít na mysli, že když bratra hodnotím negativně, porušuji přikázání Zákona o lásce k bližnímu. Říkám vlastně: Toto přikázání neplatí, nemá univerzální platnost, nevztahuje se na tento případ.
• To ale nebude to, jak to Jakub myslí. Spíše jde o to, že tím, že když soudím bratra, beru do rukou funkci, která patří Zákonu a Bohu samotnému, a tím zpochybňuji, že Zákon a Bůh stačí k vykonání spravedlnosti. Jinak řečeno: Pokud bych skutečně věřil, že Boží Zákon funguje (a že za ním osobně stojí Všemohoucí Bůh), nechal bych rozsudek na Zákonu a na Bohu.
  • Mohu namítnout: Bůh přece svůj Zákon prosazuje skrze lidi. Ano, ale skrze lidi, kterým to přísluší, skrze autority, skrze soudce. Pokud jsem v církvi např. starším, jsem do určité míry k hodnocení druhých oprávněn Většinou ale soudím druhé (nebo o nich negativně hovořím), přestože mi to nijak nepřísluší, nejsem k tomu ustanovenou autoritou.
  • Může to odpovídat pravidlu, které se snažíme držet na našich setkáních staršovstva: O druhých hovoříme, pokud „jsme součástí problému“.

12 Jeden je zákonodárce a soudce, ten, který může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, jenž soudíš bližního? 

• Je vidět, proč souzení bratra je rovno souzení Zákona – protože autorem i vymahatelem Zákona je Bůh. Jestliže se stavíme do role soudce my, hrajeme si na Bohy.
• Přitom na rozdíl od Boha k tomu naprosto nemáme pravomoci ani žádné vybavení – nejsme schopni vůči druhým cokoliv reálně prosadit. Jde od nás pouze o odsuzovačské řeči.
• Souzení bratří (ani bližních – netýká se to pouze vztahů v církvi) nám nepřísluší.
• Bohu ano – On opravdu lidi zachraňuje i hubí dle svého úsudku. Má k tomu všechny potřebné informace i moc.

13 Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ —

• V rámci volného toku myšlenek Jakub rozvíjí myšlenku lidské arogance – nejen, že soudíme, ač k tomu nejsme oprávněni, ale také se naprosto neadekvátně stavíme ke své vlastní budoucnosti.
• (A Jakub hovoří ke křesťanům – takové postoje tedy nejsou vyhrazeny, jak bychom čekali, pouze pro „arogantní“ nevěřící).
• Děláme krátkodobé i dlouhodobé plány, a to bez Boha.

14 nevíte, co 1 "Sing, O barren one, who did not bear; break forth into singing and cry aloud, you who have not been in labor! For the children of the desolate one will be more than the children of her who is married," says the LORD. zítra! Co "I have váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. 

• Proč je takové plánování arogantní a zcela „mimo“? Protože svou budoucnost naprosto nemáme v rukách. Dělat jakékoliv plány bez toho, abychom brali ohled na Boha (na Jeho plány) je nemoudré a zpupné.
• Jednak proto, že nevíme, co zítra bude, tedy jestli realizace našich plánů bude vůbec možná.
• Jednak proto, že jsme nesmírně křehké bytosti.
• Pára nad hrncem je zřetelně viditelná, její trvání je ale extrémně krátkodobé, Pak mizí beze stopy.

15 Místo toho byste měli říkat: „Bude-li Pán ⁽chtít, budeme naživu a uděláme⁾ to nebo ono.“ 

• var.: chtít a budeme naživu, uděláme;
• Správný přístup je takový, že stále počítáme se svou pomíjivostí a se svou závislostí na Bohu.
• Jde o přístup, nikoliv o „postup“ – nejde o formulku, kterou bychom měli při přemýšlení a mluvení o budoucnosti používat, ale o postoj srdce. Jde o to, co bychom měli mít na paměti.

16 Vy se však chlubíte ve ⁽své chvástavosti⁾. Každé takové chlubení je zlé. 

• n.: svých projevech arogance; ř.: pl. 
• Křesťané, se kterými se Jakub někde v církvi setkal, tento přístup neměli – zřejmě je slyšel velkohubě plánovat svou budoucnost (Nyní plánuju rozjet byznys tam a tam; Chystám se stavět nový dům; Nyní založím sbor.)
• Nic z toho není samo o sobě špatné – pokud tedy člověk při svém plánování zůstává pokorný a závislý na Bohu.
• Křesťané, ke kterým Jakub mluví, kromě toho, že neadekvátně plánovali, byli ještě chvástaví: Mluvili o své budoucnosti nejen s jistotou, ale navíc chlubivě.

17 Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní, má hřích.

• Jde o novou myšlenku, alespoň mě nenapadá souvislost s výše řečeným.
• Hříchem je nejenom dělání špatných věcí, ale i nedělání dobrých. Dobro je přitom definováno jako Boží vůle.
• Ne každá dobrá a užitečná věc na této planetě je mým úkolem. „Páchat“ dobro „hlava nehlava“ může být samo o sobě hříchem. (Např. převádět babičky přes ulici, ať chtějí nebo nechtějí😊).
• Když mi ale Bůh nějakou dobrou věc postaví do cesty a informuje mě, že se jí mám ujmout, jde o mou povinnost.
• Jednoduché to ale není: Dan Drápal kdysi řekl (nebo napsal), že nejvíce chyb v životě se dopustil, když se angažoval ve věcech, které sice byly dobré, ale Bůh je po něm nechtěl.
• Na druhé straně ne vždy potřebujeme jasné vedení od Boha: Nemusím se modlit o Boží vedení před každým vynesením smetí. A když se ve sboru vyskytne nějaká nepokrytá potřeba, je dobré, když se jí ujmu.
• Princip této Jakubovy věty je ale jasný: Nedělat nic, tam kde konat mám, je hříchem. Ostatně služebník, který zakopal hřivnu, nic špatného neudělal – a přesto skončil v pekle.
• Písmo v tomto smyslu hovoří na mnoha místech, namátkou:
  • Mt 25,41n.: „‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně připraveného pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi jíst; žíznil jsem, a nedali jste mi pít…‘“
  • Lk 10,30n.: „Kněz šel náhodou tou cestou; uviděl ho a šel dál. Podobně i levita přišel k tomu místu, uviděl ho a šel dál.“
  • Jk 2,15: „Jestliže bratr nebo sestra nemají obživu a někdo z vás jim řekne: ‚Odejděte v pokoji, zahřejte se a nasyťte se!‘, ale nedáte jim, co potřebují pro tělo, co je to platné?“
  • Př 3,27: „Neodpírej dobro těm, kdo je potřebují, je-li ve tvé moci je učinit.“
  • Př. 24,11: „Vysvobozuj ty, kdo jsou vlečeni na smrt, a ty, kdo se klátí na popravu, zda je zadržíš?“