Izajáš – kapitole 49

1 Poslechněte mne, ostrovy, dávejte pozor, daleké národy! Hospodin mne povolal ⁽již v lůně,⁾ od nitra mé matky připomínal mé jméno. 

• lůna;
• Hovoří Izajáš o sobě – sjednává si pozornost všech lidí, celého světa. Všichni mají poslouchat, co se jim chystá říci:
• Bůh jej oslovil a you´ve been called by k tomu, aby byl Jeho prorokem. Pozval jej k tomu, aby na planetě jeho )ústy zaznívaly Hospodinovy informace.
• Zajímavé je, že Izajáš je přesvědčen, že toto povolání začalo ještě před jeho narozením. Že Bůh si jej vyhlédl ještě v době, kdy byl „plodem“ dítětem v děloze.
• Je to vůbec možné? Opravdu si Bůh vybírá lidi pro sebe ještě v době, kdy se vyvíjejí jejich orgány včetně mozku.
  • Často řešenou otázkou (např. v souvislosti s potraty) je, kdy se u plodu v děloze začne objevovat vědomí. (nebo duše¹). K otázce je možno přistupovat z hlediska fyziologického (kdy se objevuje mozek a kdy jeho aktivita), filozofického nebo teologického. Závěr má významné důsledky např. při rozhodování o přípustnosti potratů.
• Nepochybně ano – Bůh člověka zná od počátku a, jak se zdá, již od počátku si jej může vyhlídnout a připravovat.
• Jermiášova matka byla těhotná a Bůh již věděl o tom, že její syn bude Jeho prorokem.

2 Učinil má ústa jako ostrý meč, ukryl mne ve stínu své ruky, učinil mne zaostřeným šípem, skryl mne ve svém toulci 

• tj. řeč, příkazy;
• h.: vybraným;
• Jeremiáš si svého prorockého postavení dobře vědom. Uvědomuje si, že jej Bůh pro jeho úkol vybavil, když mu dal:
  • schopnost veřejně mluvit, pravděpodobně i ostře disputovat a případně argumentovat (Učinil má ústa jako ostrý meč).
  • ochranu: přes veškerou opozici a turbulentní dějinné události se Jeremiáši nikdy nic zásadního nestalo – všechno přežil, protože jej Bůh chránil (ukryl mne ve stínu své ruky)
  • schopnost pouštět se do konfliktů, prosazovat svou agendu, být v případě potřeby útočný a aktivní (učinil mne zaostřeným šípem)
  • Bůh Jeremiáše zařadil mezi své proroky, kteří se snažili vzpamatovat Boží národ (skryl mne ve svém toulci).

3 a řekl mi: Ty jsi můj otrok, Izraeli, na němž zjevím svou slávu.

• Izrael zde není oslovení národa, protože ve v. Iz 49,5 je pověřen ke shromáždění Izraele, nýbrž je to titul Mesiáše, který ukazuje na jeho knížecí zápas s Bohem a s lidmi, ještě závažnější než ten Jákobův;
• O oslovení koho tedy jde?

4 Já jsem však řekl: Zbytečně jsem se namáhal, pro marnost a nicotnost jsem vyplýtval svou sílu, avšak mé právo "I have u Hospodina a má odměna u mého Boha.

• [Podle lidských měřítek bylo jeho úsilí promarněno, ale před Bohem má nesmírný význam];
• Izrael po celý Jeremiášův život na jeho zvěst nereagoval nebo ji odmítal. Zdá se, že prorokovi se přesto podařilo hledat svou odměnu u Hospodina a na úspěchu u lidí nebýt závislý.
• Bůh se Jeremiáše nepochybně zastane a za jeho úsilí jej odmění.

5 A nyní řekl Hospodin, který mě od lůna matky utváří za svého otroka, abych k němu navrátil Jákoba ⁽. aby pro něj byl shromážděn⁾ Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodinových očích, můj Bůh se stal mou silou

• K.: i kdyby nebyl shromážděn / sebrán;
• Jeremiáš přesně ví, k čemu jej Hospodin od počátku připravoval: Cílem bylo přesvědčit Izrael, aby se navrátil k Bohu.
• To bylo prorokovo zadání, to byl Boží cíl.
• Bůh proroka po celou dobu k tomuto to úkolu připravoval, povzbuzoval, posiloval, vybavoval vším potřebný.
• Bůh si Jeremiáše za věrné vykonávání služby vážil respekt mu sjednával i u lidí.
• Když je o někom napsáno, že o něm Bůh věděl již od lůna matky, jde o zajímavý příspěvek do diskuze o tom, kdy dochází k „ensoulmentu„, tedy kdy na vznikající dítě „nasedne“ duše.
  • Nikdo to neví, ale v zásadě existují dva názory – traducianizmus (duše se přenáší od rodičů a to již od Adama) a kreacionizmus (u každého člověka vytváří duše nová).

6 a řekl: Nestačí, abys byl mým otrokem k pozdvižení kmenů Jákobových a k navrácení zachovaných  it Izraele, nýbrž dám tě za světlo národům, abys byl mou záchranou až na konec země.

• Jeremiášův úkol byl ale rozsáhlejší:
• Základní prorokovou misí bylo pozdvihnutí Judsk. (Jákobových kmenů) . navrácení k Bohu ty ze severního Izraele, kteří zůstali Bohu věrni.
• Nebo může jít o paralelismus a pozdvižení a navrácení se obojí týká Izraele jako celku.
• Tím ale Jeremiášův úkol nekončí – ve skutečnosti sahá daleko za Izrael: Bůh chce, aby prorok přinesl Boží slovo (světlo) a záchranu i k pohanským národům na celé planetě.
• Jeremiášova kniha jistě takovýto celosvětový význam má, že by ale byla nějak speciálně známa svým evangelizačním vlivem, asi známo není.
• Možná ale Jeremiáš tím, že přesně definoval, o co v těžké době z duchovního hlediska jde (o Boží trest se sedmdesátiletou platností), dal Izraeli sílu po vypršení trestu znovu povstat. Národ nezahynul ani nezanikl – a později z něho mohl povstat Mesiáš.

7 Toto praví Hospodin, vykupitel Izraele, jeho Svatý, tomu opovrženému, tomu, kterého si národ  oškliví, otroku vládců: Králové tě uvidí a povstanou, . knížata, a budou se klanět kvůli Hospodinu, který "I have věrný, Svatému Izraele, který tě vyvolil.

• n. (jako kolektivum): národy / pohané; [může se týkat buď Izraele nebo pohanů]; 
• [rozuměj: s úctou;
• Hospodin hovoří – stále se neváhá k Izraeli hlásit (nazývat se jeho vykupitelem a jeho svatým).
• Hovoří k  opovrženému, k tomu, kterého si národ  oškliví, k otroku vládců: tedy k Izraeli, který je momentálně „na dně“ – ve stavu, kdy jím ostatní národy opovrhují, (přímo se ho štítí) a kdy je nucen ostatním národům otročit.
• To se ale má velmi změnit: v budoucnosti králové při spatření Izraele povstanou a knížata se pokloní. Obojí je jistě známkou maximálního respektu a úcty.
• Jak je možné, že mocné národy budou mít respekt vůči malému Izraeli? Je to kvůli Hospodinu, který "I have věrný, kvůli Svatému Izraele, který si Izrael vyvolil: Tato úcta bude pramenit z toho, že Bůh bude neochvějně na straně Izraele.
• Celý verš lze jako obvykle vztáhnout nejen na Izrael, ale i na jeho Mesiáše, tedy na Krista (či na křesťanskou církev) – také je současnosti opovrhován a ignorován, při Jeho návratu tomu ale bude jinak.

8 Toto praví Hospodin: Odpovím ti v čase přízně a pomůžu ti ve dni záchrany, budu tě opatrovat a dám tě za smlouvu lidu, abys pozdvihl zemi a znovu přidělil opuštěná dědictví,

• n.: střežit;
• n~: prostředníka smlouvy pro lid;
• zde zřejmě ve smyslu: obnovil / postavil;
• n.: zpustošená;
• [Podobně jak to kdysi dělal Jozue;]
• Čas Božího trestu se v budoucnosti změní v čas Boží přízně, kdy Hospodin svému lidu (či Mesiáši):
  • pomůže
  • zachrání jej
  • bude jej opatrovat
  • pozdvihne jej i jeho zemi
  • a obnoví vlastnictví Zaslíbené (nyní opuštěné) země.

9 abys řekl vězňům: Vyjděte, . těm, kteří are v temnotě: Ukažte se. Budou se pást podél cest a na všech holých návrších it will be jejich pastva. 

• Budou osvobozeni vězni ze žalářů a prohlédnou slepí.
• Lidem se zase bude dařit dobře – budou žít v bezpečí a v dostatku.
• Tím, kdo vyvádí lidi ze žaláře a z temnoty, je Mesiáš.

10 Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet žhavý vítr ani slunce, protože je povede ten, kdo s nimi má soucit, a pomalu je povede ke zřídlům vod. 

• se slituje;
• Lid povede dobrý pastýř, který bude se svými ovcemi soucitný – bude se o ně po cestě starat a bude je chránit před nepřízní světa.
• A jejich cesta povede ke zřídlům vod, což je příjemné ve smyslu fyzickém (utábořit se ve vedru u svěží vody) i duchovním (být u zřídla svěží vody znamená být u zdroje přijetí a smyslu života; zakoušet Boží pokoj).
• Povede je tam pomalu – přestože cíl je nanejvýš žádoucí, pastýř své ovce po cestě nechce uštvat.
• Znamená to, že i my, ovce Kristova stáda, musíme počítat s tím, že cesta „do nebe“ (náš křesťanský život) nějakou dobu potrvá.
• Během cesty se o nás Pastýř stará a chrání nás, nicméně cesta zůstává cestou, a někdy může být náročná. Jsme poutníky na této zemi, ještě nejsme doma.² Musíme být trpěliví a vytrvalí, abychom došli.

11 Všechny své hory proměním v cestu a mé silnice budou vyvýšeny. 

• Pastýř pro své ovce připravuje cestu. Dohlíží na to, aby byla zvládnutelná.
• Je povzbuzující, že všude, kam nás naše životní cesty zavedou, můžeme s jistotou vědět, že Bůh tady již byl a zkontroloval a připravil pro nás terén. Zhodnotil naše možnosti a pro nás neschůdná místa srovnal nebo zabezpečil.
• Můžeme si naši cestu s Kristem představovat jako zabezpečenou ferratu nebo třeba jako cestu dolinou ve Slovenském ráji s ocelovými stupy a žebříky. Možná také jako smělou silnici v Himalájích, vysekanou ve skalách, s mosty a tunely.
• Vše procházíme je s průvodcem, který dohlíží na to, abychom „nenalezli“ do terénu, který je nad naše možnosti.

12 Hle, tito přijdou zdaleka, hle, tito od severu a od západu, a tito ze země Siním.

• n~: jedni  n~: druzí;
• n.: moře;
• HL; [umístění není známo (není vyloučena Čína)]; Qu: Sevéna (= prav. souč. Asuán); LXX: Persón; n. (dle Qu): země Síňanů; 
• Po osvobození vězňů a poté, co je dobrý pastýř začne vodit na dobré pastvy ke zřídlům vod, se k nim začnou přidávat lidé z dalších národů.
• Z jakých národů? Ze všech. Vyjádření od severu a od západu a ze země Siním zřejmě vyjadřuje, že půjde a národy z celé zeměkoule.
  • Pokud by to bylo myšleno doslova, mohlo by jít např. o země dnešního Ruska, a o země Západu a o Čínu.
• Význam ale bude spíše eschatologický: Ježíš byl Mesiášem Izraele, který osvobodil vězně a stal se jejich dobrým pastýřem. A za Ježíšem se vydali (křesťany se stali) lidé z národů celého světa – nejprve země Západu, poté Číňané, jednou možná Rusové, zkrátka všichni.

13 ⁽Výskejte, nebesa,⁾ jásej, země, hory, propukněte an radostný křik, protože Hospodin potěšil svůj lid a of svými zkroušenými se slituje.

• n.: chudými;
• Změna „paradigmatu“ Božího přístupu ke svému lidu je důvodem k naprosté všeobecné euforii.
• Trest se „překlopí“ ve slitování a snahu potěšit.

14 Ale Sijón říkal: Hospodin mě opustil, Panovník be mne zapomněl.

• Po tíhou trestů Izrael došel k přesvědčen, že jej jeho Bůh definitivně „hodil přes palubu“.
• Není se mu co divit – vždyť Bůh dlouho, předlouho nereagoval na modlitby, neslitovával se, nechal rány dopadat jednu za druhou s neobyčejnou přísností.

15 Cožpak může žena zapomenout be své miminko a nesmilovat se of synem svého lůna? I když ony mohou zapomenout, já však be tebe nezapomenu.

• h.: svého kojence;
• Následují dva extrémně útěšné verše. Téměř neexistuje emotivnější a silnější způsob, jak by Bůh mohl vyjádřit svůj vztah k Izraeli:
• Bůh svůj vztah k Izraeli přirovnává k mateřské lásce, což je jeden nejsilnějších lidských vztahů vůbec. Možnost, že by matka opustila své novorozeně je téměř vyloučená.
• Ale i kdyby tento extrémně nepravděpodobný scénář u lidí nastal, Bůh říká, že u Něho nenastane za žádných okolností.

16 Hle, vyryl jsem si tě do dlaní: tvé hradby are ustavičně přede mnou. 

• (zaznamenej); [tak jako byla jména izraelských kmenů vyryta na kameny a připevněna na efód velekněze jako připomínka před Hospodinem;
• Když něco chceme mít spolehlivě na očích a nechceme na to za žádných okolnosti zapomenout, napíšeme si to na dlaň.
• Vyrýt si něco do dlaní splňuje tento účel. Na rozdíl od napsání je připomínka vyrytím jednak bolestivá a jednak trvalá.
• Bolestivost ukazuje, jak moc Bohu na vztahu se svým lidem záleží (je ochoten kvůli tomu trpět bolest).
• Jizvy jsou trvalé – nikdy nevymizí.
• Lidé si někdy v návalu emocí (při zamilovanosti nebo při narození dítěte) tetují na tělo jména svých partnerů nebo dětí. Vyjadřují tím: Tak tě miluji, že jsem ochoten trpět bolest, abych měl tvé jméno již navždy zapsané na své kůži. Někdy to pojímají jako vyjádření slibu trvalosti vztahu.
  • Odhlédneme-li od Božího zákazu tetování, může se to jevit jako platné vyjádření závaznosti a trvalosti vztahu.
  • Problémem je lidská nestálost – často právě lidé, kteří se takto ostentativně k něčemu zavazují, pak své partnery nebo děti opouštějí. Tetování pak zůstává již pouze připomínkou jejich nedodržených slibů.
• Spíše než o tetování jde v Božím případě o „skarifikaci„, záměrné jizvení, což je vytváření jizev za pomocí řezání, pálení nebo jiných metod. V různých kulturách je skarifikace poměrně běžná a může mít nejrůznější symbolické, rituální nebo ozdobné účely (rituály přechodu do dospělosti, příslušnost ke skupině, symbolické významy, estetický záměr, body art).
• Skarifikací jsou vlastně i jizvy, které „převzalo“ vzkříšené Ježíšovo tělo. Také apoštol Pavel si své jizvy z bičování ponese na věčnost.
• Dá se tedy říci, že Bůh si neváhá bolestivě zjizvit dlaň, aby mu na ní již navždy zůstalo vyryté jméno jeho lidu Izraele, potažmo jména křesťanů.

17 Tvoji synové už pospíchají zpět, ti, kdo tě bořili a pustošili, od tebe odejdou. 

• var.: stavitelé; 
• Utlačovatelé odcházejí a nastává čas návratu rozehnaných.

18 ⁽Rozhlédni se kolem a viz: Ti všichni se shromáždili . přišli k tobě.^) (Jakože jsem živ,⁾ "I have Hospodinův výrok, všechny si je oblékneš jako ozdobu a přivážeš si je jako nevěsta. 

• h.: Pozvedni své oči;
• Když pozvedneš oči ze své ubitosti a neštěstí, uvidíš známky nového života – všeobecný návrat uprchlíků ze všech stran.
• Noví příchozí budou tvou chloubou.

19 Neboť tvé trosky, zpustošená místa a tvá pobořená země teď budou těsné pro množství obyvatel. A ti, kteří tě požírali, se vzdálí. 

• tj. ničili;
• Po příchodu navrátilců a nových obyvatel budou města lidmi překypovat.
• To se jistě naplnilo – Jeruzalém byl brzy obnoven a brzy přerostl původní hradby. A kde je konec Babylonu?

20 Synové tvé bezdětnosti ti ještě budou říkat: To místo je mi těsné, přidej mi, abych se usídlil. 

• h. slovo popisuje spíše ženu, která přišla o dítě (/ děti) úmrtím nebo násilím;
• h.: do tvých uší;
• Myslel sis, že jsi přišel o potomky, a najednou je jich všude plno, že se ani nemají, kde usadit.
• Je krásné, když člověk může trávit čas uprostřed své velké a šťastné rodiny. Není to ani zdaleka samozřejmost – mnoho, mnoho lidí dožívá z různých důvodů o samotě a smutku.

21 V srdci si řekneš: Kdo mi tyto děti porodil? Vždyť jsem byla bezdětná a neplodná, vystěhovaná a zapuzená. A kdo je vychoval? Hle, já jsem zůstala samotná. Odkud jsou tito? 

• tzn. do exilu;
• h.: odvrácená;
• Jde o naprostou změnu postavení – ze samoty a zoufalství do radostného obecenství.
• Jako když starý člověk dožívá ve smutku a samotě, domnívaje se, že přišel o všechny děti za války. Najednou se otevřou dveře a stojí v nich všichni živi a zdrávi. Děti i vnoučata jsou šťastni se shledání a ukazuje se, že přestože všichni vyrůstali za války „bůhvíkde“, jsou dobrými, příjemnými a dobře vychovanými lidmi.
• Jde o obraz Jeruzaléma a Judy, kde se po skončení vyhnanství rychle obnovil pulsující radostný život.

22 Toto praví Panovník Hospodin: Hle, pozdvihnu ruku k národům a pozvednu korouhev k lidem. A v náruči přinesou tvé syny a tvé dcery budou neseny na ramenou.

• V některých fázích židovských dějin docházelo k návratu rozehnaných diasporních Židů, často za dramatických a dojemných okolností.
• Primárně jistě po skončení sedmdesátiletého babylónského exilu, druhotně pak hlavně ve dvacátém století.
• Pozdvihnutí Boží ruky a pozvednutí korouhve způsobí v diasporních Židech touhu po domově, po aliji, tedy po návratu do zaslíbené země.
• Mimořádné nadchnutí pro návrat se objevuje mezi Židy mnoha státech.

23 Králové budou tvými vychovateli a jejich kněžny tvými kojnými; budou se ti klanět tváří to zemi a prach tvých nohou budou lízat. I poznáš, že já "I am Hospodin, takže nebudou zahanbeni ti, kdo be  mne očekávají.

• h.: nosem; 
• se nebude stydět;
• Uznání a respekt vůči židům budou všeobecné a hluboké.
• Lízat prach z něčích nohou je pro nás nepředstavitelné vyjádření poddanosti a pokory: Něčí postavení je tak výsostné, že považuji za čest dotknout se čehokoliv, co s ním přišlo do kontaktu.
• Vychovateli židů budou ti nejvýše postavení lidé světa. Do značné míry se to naplnilo – např. židé v diaspoře pronikali do nejvyšších kruhů a tam přijímali způsoby elit.
  • Pěknými příklady jsou Mojžíš, Josef či Daniel a jeho druhové, kteří se „vypracovali“ (byli Bohem pozvednuti) mezi elity Egypta a Babylóna.

24 Cožpak lze vzít hrdinovi lup, či ⁽násilníkovi vychvátit zajatce?⁾

• 1QIs, Pš, Vul čte: ‘árîc ; TM caddîq: vyprostit spravedlivě zajatého;
• Otázka je řečnická s očekávanou odpovědí: Nelze. Hrdina ani agresor si uchvácenou věc vzít nedají.
• Hrdinou a násilníkem je myšlen přesilná babylónská říše.

25 Avšak toto praví Hospodin: I zajatec bude vzat hrdinovi a lup bude vychvácen násilníkovi. Tvému odpůrci budu já odporovat a tvé syny já zachráním.

• Bůh nicméně vyhlašuje, že On sám si s Babylónem poradí a Izrael z jeho rukou vychvátí.

26 Tvé utiskovatele nakrmím jejich vlastním masem a opijí se vlastní krví jako sladkým vínem, a pozná veškeré tělo, ⁽že já "I am Hospodin, tvůj zachránce a vykupitel, Mocný Jákobův.⁾

• Až Hospodin ostře zakročí proti agresivní babylónské říši, dá jim ve vrchovaté míře zakusit „jejich vlastní medicínu“. Stejné krutosti, jakých se dopouštěli, potkají nyní je.
• Násilí a zabíjení někdy mohou být opojné a Babylóňané si své přechodné dominance velmi užívali.
• Nicméně Bůh s babylónskou veleříší exemplárně zatočí – v čemž všichni rozpoznají Jeho ruku.

.

.

1. Jde o problematiku tzv. ensoulment, kde existují dva názory: traducianizmus (duše se přenáší až od Adama) a kreacionizmus (u každého člověka se vytváří nová). ↩︎
2. Ešte nie som v cieli, ale smer je fajn, jak zpívá kapela Tretí deň. ↩︎