Pláč – kapitola 3

1 Já "I am muž, který zažil soužení skrze hůl jeho hněvu.

• h.: viděl; n.: poznal;
• [poukaz na Asýrii – [zbraň proti nepříteli či nástroj pro káznění dětí; obrazně nástroj kázně jednotlivce či národa; Boží holí na severní Izrael byla Asýrie, na Judu Bablónie.
• Bůh se hněval a důsledky jeho hněvu byly strašné – definitivní zánik severního Izraele a zničení Jeruzaléma včetně chrámu a sedmdesátileté zajetí Judy. S Bohem je to vážné.

2 Hnal mě a přivedl He temnoty, ne He světla. 

• n.: + do zajetí; [slso používáno pro odvedení lidí do zajetí či zahnání dobytka jako kořisti;
• Prorok si připadá jako dobytče hnané ve stádu – bez možnosti volby, bez možnosti ovlivnit svůj osud.
• Drsné a neovlivnitelné okolnosti babylonského útoku jej nejprve uvěznily v Jeruzalémě a pak nahnaly do Egypta, kde zemřel. Pro exulanty v Egyptě nebyla naděje na návrat a Jeremiášovy výzvy k odvrácení od modlářství v Egyptě nikdo neposlouchal.
• Temnota je dobrým obrazem katastrofální depresivní a beznadějné situace.
• Jeremiáš očekával za svého života alespoň něco dobrého (nějaké světlo), ale nikdy se mu ho nedostalo: Od mládi přinášel Boží zvěsti, které nikdo neposlouchal a které se nakonec za hrozných okolností naplnily. Jeho osud byl spjat s hrozným osudem jeho národa.

3 Jen proti mně obrací znovu a znovu svou ruku, ⁽celý den.⁾

• Nedočkal se žádného světla, naopak se mu každého dnes dostávalo dalších a dalších problémů – výsměchu, nepochopení, pronásledování, výhružek.

4 Nechal chřadnout mé tělo a mou kůži, rozlámal mé kosti. 

• To se samozřejmě muselo podepsat na jeho zdraví, na jeho těle. Permanentní stres, osamocenost, pobyt v obléhaném městě, věznění, hlad a strach ze smrti nemohou nezanechat na člověku stopy.
• Prorok tedy byl ve zbědovaném tělesném stavu.
• Byl v bídném stavu i po stránce psychické – Pláč je jednou z nejsmutnějších a nejdepresivnějších biblických knih: Když se prorok dívá na svůj život, nevidí nic pozitivního.
• Tato bída ale nic nevypovídá o Božím pohledu na Jeremiáše – Bůh v něm přes to všechno viděl jednoho ze svých nejvěrnějších služebníků. Málokdo je uznán toho, aby na svém těle a duši nesl tolik utrpení. Ostatní proroci měli alespoň rodiny nebo nežili v tak beznadějně temných dobách.

5 Oblehl mě a obklopil jedem a těžkostmi.

• h.: Postavil proti mně; (sloveso postavit ve vazbě s předložkou proti je spojováno s popisem dobývání města, postavením valu proti němu – v dosl. významu obklíčil;
• n~: hořkostí (v. 15!)
• Jeremiáš si připadá jako město pod tlakem obléhatelů – útok stíhá útok, tlak je obrovský a není úniku.
• Prorok od mládí přinášel Boží slovo a sklízel za to pouze jed . těžkosti. Neměl ve svém životě nic kladného, nemohl se nikde „odreagovat“.

6 Způsobil, že bydlím v temnotách jako dávno zemřelí.

• (pl. možno chápat jako pl. intenzity) n.: nejhlubší temnotě; (poeticky pro) n~: hrobě; 
• Prorok kupí ty nejdepresivnější možné obrazy. Je v tom podobný Jóbovi, který se také neostýchal hovořit tak depresivně, jak si jen lze představit.
• Když někdo mluví o tom, že si připadá, jako by bydlel v hrobě, a přirovnává se k mrtvým, musí na tom být psychicky hodně špatně. Asi bychom se takového člověka (marně) snažili nějak „rozveselit“ nebo bychom ho odeslali ke specialosti, ať mu předepíše antidepresiva.
• A bude ještě hůř – Jeremiáš pokračuje ve vršení katastrofálně depresivních obrazů ještě dalších deset veršů.

7 Zazdil mě, abych neto vyjít, ⁽obtížil mě bronzovým řetězem.⁾

• h.: učinil těžkým můj b. řetěz;
• Být zazděn a spoután těžkými řetězy je strašná představa.

8 I když volám a křičím o pomoc, zadržuje mou modlitbou. 

• n.: zavřel svoje ucho před;
• Pro křesťana platí, že i kdybych se ocitl v té nejhroznější myslitelné situaci, jeho vztah s Nejvyšším mu nikdo vzít nemůže. Modlitba a vztah s Bohem jsou naší nepohnutelnou jistotou.
• Jeremiáš ale jde ještě dále a zpochybňuje i tuto jistotu – stejně jako Jób má pocit, že jeho modlitby jdou do prázdna, že Hospodin je neslyší nebo na ně odmítá reagovat.

9 Moje cesty zazdil tesanými kameny, zkazil moje stezky. 

• Jakýkoliv životní plán, který si Jeremiáš mohl vytvořit, Hospodin beznadějně zablokoval nebo zhatil. Před prorokem se neotvírala žádná smysluplná perspektiva. Všechny pokusy „uniknout“ Bohu byly uzavřeny hned na počátku.
• Jeremiáš neměl nic, než plnění Boží vůle – a ta byla v jeho případě pouze a výhradně neatraktivní.
• Můžeme si samozřejmě říci: Co může být lepšího a více naplňujícího, než plnit Boží vůli? Plnění Boží vůle bylo Ježíšovým „pokrmem“ po celý Jeho život. Je to pravda, ale není to tak jednoduché – i ti největší Boží muži a ženy neměli své životy pouze a výhradně negativní.
• Nedávno jsem se účastnil „gedeonského“ rozdávání Biblí přes středními školami a univerzitami¹ – alespoň pro mě jde o poměrně obtížnou práci: Většina lidí Bibli odmítá, někdy nepříjemným způsobem. Člověk lidem „vnucuje“ (i když nic nevnucujeme, pouze nabízíme) něco, co nechtějí. Člověk si připadá hloupě a trapně².
• Tyto pocity jsou přitom jen slabým odvarem toho, co prožíval Jeremiáš po celý svůj život – přinášel neatraktivní zvěst, které nikdo nevěřil a o kterou nikdo nestál. Když se pak naplnila (zničení Jeruzaléma a zajetí) místo satisfakce (Já jsem vám to přece říkal; teď to máte) prorok prožívá hlubokou bolest. Zkáza byla příliš katastrofální. Budiž mu to připsáno ke cti.
• Jistě ani křesťané nebudou prožívat zadostiučinění, ale hlubokou bolest, když uvidí lidi, kteří odmítali evangelium pokání na místě pláče a skřípění zubů.

10 Je pro mě a grain číhající medvěd, a grain lev ve skrýši.

• Medvěd i lev, když číhají na kořist, jsou extrémně nebezpeční a zákeřní: člověk si jde nic zlého netuše, a najednou, z ničeho nic je po něm.
• Pokud prorok takto vnímal Boží jednání, je to hrozné – žil v neustálém strachu, co strašného ho zase potká, odkud na něho co hrozného vyskočí.
• Takové vnímání Boha a života nevznikne samo od sebe – jde o důsledek hrozných životních zkušeností. Jsou lidé, které život stíhá tolika ranami, že jsou vděční za den, kdy se nic hrozného nepřihodí. Nebo lidé, kteří se v lidech tolikrát zklamali, že jsou pak primárně naprosto nedůvěřiví.

11 Odvlekl ⁽mě it cesty⁾ a roztrhal mě na kusy, učinil mě opuštěným.

• h.: mé cesty;
• Prorok rozvíjí obraz, kdy on si jde svou cestou a najednou na něho ze zálohy vyskočí lev či medvěd – chytnou ho do zubů, odvlečou bokem trhají zuby a posléze nechají smrtelně rozsápaného ležet v opuštěnosti daleko od původního cesty.
• Jeho životní zkušenost s Bohem taková byla: Jeremiáš si šel životem svou cestou, měl svoje plány a sny. Pak jej „přepadl“ Bůh a změnil směr jeho života (učinil z něho svého proroka). Důsledky byly katastrofální – přicházela rána za ranou završené úplnou zkázou všeho. Prorok sice přežil, ale totálně tělesně i duševně zničený.
• Navíc zůstal opuštěn – národ byl zdecimován, všichni, které znal, byli mrtví nebo odvlečení do daleké země.

12 Napjal svůj luk a učinil mě terčem pro šíp.   13 Střelil do mého nitra šípy ze svého toulce.

• h.: ledvin; 
• Hrozný výčet hrůz a depresivních pohledů na život ne a ne skončit.
• Prorok Boha vnímá jako nepřítele, který do něj střílí jeden šíp za druhým.
• Jeremiáš vnímá Boha jako někoho, kdo má v toulci zásobu katastrof, které na něho jednu po druhé vypouští.

14 Stal jsem se posměchem všemu ⁽svému lidu,⁾ of celý den jejich posměšnou písničkou.

• mnoho střv. h. rkpp čte ‘amím (namísto TM: ‘amí) + Pš: (všem) národům; 
• Těžký osud by se dal lépe snést, kdyby člověk měl alespoň nějaké uznání od okolí. Jeremiáše ale jako proroka mnoho lidí vážně nebralo. Jeho osud nikoho nedojímal. (Boha ale jeho osud dojímal a bral jej velmi vážně)
• A hůře než to: Být terčem posměchu je ještě bolestivější.
• Lidé si zřejmě v Jeruzaléme prozpěvovali posměšné popěvky „O bláznivém prorokovi a jeho blábolech“ – některé z nich možná zlidověly.
• Lidé (už i děti) dokážou být k sobě nesmírně krutí. Ježíš to poznal na své kůži hůře, než kdo jiný – lidé se mu pošklebovali ještě i době, kdy už visel na kříži.
• O to drsnější bylo procitnutí posměváčků, když přitáhla a posléze do města pronikla vražedná babylónská armáda. Vzpomněl si alespoň někdo, že je před tím Jeremiáš po celá léta marně varoval? Našel se někdo, kdo se mu šel omluvit?
• Pavel Bosman, autor kreslených vtipů, má jeden, který takové drsné procitnutí posměváčků pěkně vyjadřuje: Manželé spolu leží v posteli, manžel si čte pornografický časopis. Manželka se podívá z okna a uvidí za sklem plavat ryby. Vykřikne na manžela: Podívej – asi jsme ty Noeho kecy trochu podcenili.

15 Nasytil mě hořkostí, napojil mě pelyňkem.

• n: hořkými bylinami; 
• Prorok svůj život hodnotí jako samou hořkost. Nic dobrého, vůbec nic sladkého – samé nechutné věci.
• Představíme-li si svůj osud jako kalich, život (Bůh) nám do něj může namíchat různé nápoje – od dobrého vína či sladkého moštu po nechutné odporné lektvary. Jeremiáš má pocit, že jemu Bůh přichystal jen samý hnus.

16 Moje zuby rozdrtil štěrkem, přimáčkl mě do popela.

• Zde jde spíše o obraz toho, co nám život dává okusit ne k pití, ale k jídlu. Prorok k jídlu po celý život dostával štěrk.
• A přimáčknutí do popela je obrazem boje – když tě nepřítel přemůže, povalí na zem a zalehne nebo přiklekne ti hlavu obličejem do prachu. Prorok vnímá Boha jako toho, kdo mu přitlačil obličej do prachu, kdo jej zaklekl.

17 Má duše ⁽byla zbavena pokoje,⁾ zapomněl jsem, co je dobré.

• h.: odvrhla pokoj; [dle paralelismu a h. myšlení nejde asi o „vnitřní pokoj“, ale o spokojenost – to, že se někomu dobře daří; Tato poznámka ČSP nemusí mít pravdu – autoři zřejmě chtějí říci, že prorok, i když se mu vedlo zle, ve skutečnosti vnitřní pokoj měl. Nemusí to ale být vůbec pravda. Jeremiáš se nejen měl špatně, ale nikde ani nečteme o tom, že by prožíval vnitřní pokoj, že by byl se svým postavením smířený. To, že člověk poslušně slouží Bohu, vůbec nemusí znamenat, že u toho zažívání vnitřní pokoj. Jeremiášův život byl dlouhý a jistě zažíval lepší a horší chvíle. Nikdo ale nevydrží prožít celý život v depresi, resp. Bůh svým služebníků dopřává občasná povzbuzení.
• n.: blahobyt / mít se dobře; 
• Jeremiáš nejprve celý život varoval a nakonec zažil obléhání a dobytí Jeruzaléma. Mohl zažívat zadostiučinění – jaké ale zadostiučinění, když tví spoluobčané jsou zabíjeni nebo odvlékáni?
• Za všechny Jeremiášovy strasti mohli jeho současníci – byli arogantní, nedali si říct, tvrdošíjně dělali zlé věci, ignorovali a uráželi proroka – to vše, dokud Boží trpělivost nepřetekla. Vše, co je potkalo, si zasloužili – jaké je to ale zadostiučinění, když jsou tvoji sousedé, známí a vůbec všichni vystaveni tak hrozné zkáze? Může člověk vůbec zadostiučinění pocítit?
• Stejně tak křesťan nepocítí satisfakci, pouze smutek a lítost, když vidí trpět nevěřící, případně když je vidí umírat a jít do pekla.

18 Takže jsem řekl: ⁽Je pryč⁾ moje síla i ⁽mé očekávání na pomoc od Hospodina.⁾

• h.: zahynula;
• p; srv. označení Hospodina tímto výrazem –  1S 15,29 Sláva Izraele nebude lhát a nebude litovat, protože není člověk, aby litoval.
• n.: má naděje v Hospodinu; ::v.
• Jeremiáš nakonec vzdal všechna svoje očekávání – byl vyčerpán a přestal již očekávat, že by jej Bůh posílil nebo mu nějak pomohl.
• Původně si myslel, že nakonec mu Hospodin nějak pomůže nebo jej povzbudí – po letech marného čekání ale již tato očekávání vnitřně vzdal.

19 Pamatuj be mé soužení a mé bezdomovství, be pelyněk a jed. 

• Zažitější mám ekumenický překlad: Rozpomeň se na mé ponížení a zmatené toulání, na pelyněk, na jed.
  • Na obrat zmatené toulání si vzpomenu vždy, když při cestě do práce vidím na cestě stopu po slimákovi nebo po hlemýždi (zanechávají stříbřitou stopu, kudykoliv lezou): někdy je jejich stopa přímá, někdy ale nesmyslně klikatá – ta pak většinou končí u plží mrtvolky. Plž se nesmyslně proklikatil životem, aby nakonec neslavně skončil pod nohou nějakého kolemjdoucího nebo pod kolem cyklisty.
• Konečně, po nekonečných osmnácti absolutně beznadějných a temných verších, ve kterých prorok rekapituluje svůj život jako naprostou katastrofu, se text začíná lámat.
• Jak? vždyť Jeremiáš pokračuje v trpkém stěžování – svůj život charakterizuje jako permanentní soužení, bezdomovectví a a hořkost. Ještě v osmnáctém verši si od obracení se k Bohu nic neslibuje, vzdal to. Přesto se nyní k Nejvyššímu obrací s prosbou „pamatuj!“.
• Tedy: Měj na mysli, jaký život jsem musel prožít. Vzpomeň si na všechny obtíže, kterými jsem (kvůli Tobě) musel projít.
• Byl prorokův život takovým výhradně kvůli tomu, že se rozhodl sloužit Bohu, resp. že po Božím oslovení službě přitakal? Částečně ano: Jeremiáš se sice narodil do „špatné doby“, kdy si Boží lid svým úporným odmítáním korekce nakonec „vykoledoval“ zkázu a vyhnanství. Ale přinejmenším v první část svého života (před babylónskou invazí) mohl mít život bez prorockého úřadu značně jednodušší. Mohl se oženit a žít „normální“ život – tedy bez neustálého vnucování Božích slov lidem, kteří o ně nestojí.
• Podobné je to s námi křesťany – naše příslušnost ke Kristu nám životy neulehčuje, ale komplikuje. Musíme řešit, jak se na věci dívá Bůh, což by nám jinak mohlo být jedno. A s nabízením evangelia lidem, kteří o ně nemají zájem také máme bohaté zkušenosti. (Bez toho, že bych se odvážil naše obtíže s Jeremiášovými srovnávat).
• Na tom, v jaké době žijeme, ale přesto značně záleží: Je rozdíl se narodit do doby poklidu a dostatku nebo do války a bídy.
• Dobu a místo svého narození si přitom nevybíráme, ale jsou nám přiděleny – nikoliv losem či osudem, ale samotným Bohem. To, že jsem se narodil v Československu v roce 1961 nebyla náhoda (ani nehoda), ale Boží svrchovaný plán. On mě tam a tehdy chtěl mít. To platí pro každého člověka na planetě.
• Klíč je v tom, abychom po Božím oslovení v našich životech Božímu plánu s našimi životy přitakali. Pokud to uděláme, nebudeme mít život snazší (jak učí bludná učení o křesťanské prosperitě), ale pravděpodobně těžší. Naše životy tím ale získají smysl.
• Kdyby Ježíš odmítl přetěžký Boží plán pro svůj život, mohl se oženit a prožít „normální“ lidský život³. On se ale rozhodl pro „staň se Tvoje vůle a nikoliv moje“. Jeho cesta tak byla trnitá a konec hrozný, ale Jeho život měl smysl. To platí i pro Jeremiáše i pro každého jiného Božího služebníka, co jich kdy na světě žilo.
• To, že Jeremiáš se obrací na Boha se svým „pamatuj“ postupně začne měnit celé vyznění,
• Prorok oslovuje Boha jednoduchým „pamatuj“, tedy podívej se na můj život a uznej, že jsem to měl těžké.
• Vůbec přitom svůj život „nemaluje na růžovo“, neříká: Tak hrozné to zase nebylo, daly se najít i světlé chvilky. Bylo to těžké, ale v zásadě mě to bavilo. Bylo to těžké, ale Bůh mi to vždycky kompenzoval svou přítomností.
• Nic z toho – Jeremiáš svůj život stále vidí jako soužení, mé bezdomovství, pelyněk a jed. Tedy jako sled trápení, hnusných (hořkých, nechutných) a smrtelných události. Prorok se na této zemi nikdy necítil doma, nikdy se opravdu neusadil, vždycky si připadal jako „mimozemšťan“, který sem ani nepatří.

20 Má duše na to stále pamatuje a klesá ve mně. 

• Bože, já na to nejsem schopen zapomenout, nedokážu to hodit za hlavu a tvářit se, jakoby nic.
• Když se podívám na svůj život, je mi zkrátka mizerně.

21 To si ⁽připomínám v mysli,⁾ proto mám naději.

• h.: budu vracet do svého srdce; 
• Co si prorok hodlá připomínat? Co ho drží při naději?

22 ⁽Je to Hospodinovo milosrdenství, že jsme nezahynuli,⁾ neboť nepominulo jeho slitování.

• n.: H. milosrdné činy; 
• LXX; Pš; Tg: Hospodinovo milosrdenství nepřestalo / neskončilo; (to odpovídá paralelismu – nepominulo);
• Co si tedy prorok připomíná? To, že Boží milosrdenství neskončilo. Není to tak, že by Nejvyšší jednal s Izraelem (a s Jeremiášem) milosrdně v minulosti a nyní již ne. Nešlo o „milosrdnou etapu“ v Božím jednání s lidmi. Bůh měl takové milosrdné období (kdy např. vysvobodil Izraelce z Egypta), ale pak Ho to zase přešlo.
• V čem ale hledat Boží milosrdenství v situaci, kdy je všechno vzhůru nohama, lidé jsou zabíjeni a odvlékáni a Chrám je v troskách? Potažmo v situacích, kdy se nám bortí náš život?
• Prorok je nachází v tom, že zkáza nebyla totální. Pořád žijí – dokud žijeme, naděje trvá.
• Někdy v životě lidí i v životě národů nastávají období, kdy je výhrou prosté přežití. Není na místě očekávat cokoliv dalšího
• Pěkným příkladem je Bárúk v krátké pětačtyřicáté kapitole Jeremiáše, kdy mu Bůh říká: Toto praví Hospodin, Bůh Izraele, o tobě, Báruku: Říkáš: Běda mi, neboť Hospodin přidal k mé bolesti žal. Jsem unaven svým vzdycháním a upokojení nenacházím. Řekni mu toto: Takto praví Hospodin: Hle, co jsem vystavěl, bořím, co jsem zasadil, vyvracím — celou tuto zemi. Hledáš pro sebe velké věci? Nehledej! Protože hle, přivedu zlo na každé tělo, je Hospodinův výrok, ale tobě dám tvou duši za kořist na každém místě, kamkoliv půjdeš.
• Nepominulo Jeho milosrdenství znamená, že Nejvyšší s námi neskončil. Někdy Boží milosrdenství nespočívá v tom, že nám dává dobré věci, že odpovídá na naše modlitby nebo nám ulehčuje život. Někdy se musíme spokojit s tím, že „si nás Bůh nechává“, že nás nezavrhuje, nepřestává se námi zabývat.
• Je to paradoxní – hrozné věci, které Izrael zažíval, byly známkou Božího nepomíjejícího slitování, Jeho zájmu, výchovy a péče. Kdyby je Bůh nechal tak, kdyby na ně Babylóňany neposlal, kdyby je nechal, ať nadále žijí ve své prosperitě a sebespokojenosti, byl by to jejich konec. Bylo by to známkou, že nad nimi Nejvyšší „zlomil hůl“ – což je to nejhorší, co může člověka v životě potkat.
• Bohu bylo Izraelců líto – jak jsou slepí, jak dělají zlé věci a tupě se tak ženou do záhuby. Proto se slitoval a jejich spokojený život jim rozvrátil.
• Když otec vidí, že se jeho dítě bezhlavě žene směrem k propasti, nereaguje na volání, ignoruje všechna varování – pokud mu na dítěti záleží, co mu zbývá, než střelit je do nohy? Dělá to kvůli jeho záchraně.
• Prorok si uvědomuje, že přes všechnu hrůzu, kterou kolem sebe vidí (zbořený chrám, tisíce zabitých a zbytek odvlečený), národ přežije. Babylóňané všechny nevyhubí. Že jsme nezahynuli, je známkou Božího slitování: my osobně, náš sbor i naše zem. Tisíckrát jsme zahynout velmi dobře mohli, ale přesto tady pořád jsme.
• Nejde přitom o smrt tělesnou, ale o odpadnutí od Boha – teprve to je opravdovou a definitivní zkázou. Ale židé navzdory všem hříchům a selháním stále zůstávali Božím lidem. My zůstáváme křesťany. Naše sbory dále existují.

23 "For nová každé ráno, tvá věrnost "I have velká. 

• Věrnost se obnovuje, NLT má, že je každé ráno čerstvá.
• Smysl je krásný – Bůh to s námi nikdy „nezabalí“, nikdy nedojde na hranici, kdy by si řekl, že toho už bylo s lidmi (nebo se mnou) dost. Že sice jsme se na něčem dohodli, ale že pohár Jeho trpělivosti a tolerance vůči mě právě přetekl a že ode dneška už se mnou ruší všechny vazby.
• Jde o věrnost – věrný vztah. Jako příklady z praxe si my lidé můžeme nejlépe představit věrnost manželskou a věrnost v přátelství. Tedy držení vztahu navzdory času a problémům, často i navzdory tomu, jak se objekt věrnosti chová. Znám případy, kdy manželé či manželky zůstávají svému partnerovi věrni navzdory tomu, že ti toho nejsou ani v nejmenším hodni. Každé ráno den za dnem s nimi zůstávají, každý den jim znovu a znovu nabízejí svůj vztah.
• Jeremiáš přepíná mód – přestává se dívat dozadu na vše špatné, co zažil a čeho byl svědkem. Uprostřed bídy a utrpení si říká: A přes to všechno to s námi Hospodin nevzdal. Stále jsme Jeho lidem. Stále Mu na nás záleží. Všechno, co se děje je součástí Jeho jednání s námi.

24 Mým podílem "I have Hospodin, říká má duše, proto v něm mám naději.

• [Hospodin sám byl dědičným podílem kněží a lévijců;
• Přes všechno negativní, co prožil (a co, jak jsme viděli, bez výjimky přičítá Bohu), prorok z hloubi srdce (z duše) stále vidí Boha jako svůj podíl. Co tato formulace znamená?
• Jde o symbolickou představu vycházející z rozdělování podílů půdy (např. při záboru zaslíbené země) – los jednotlivým kmenům přidělil různé oblasti. Někdo dostal mořské pobřeží, někdo úrodné údolí a jiný kopce. Tak to dopadlo a nešlo s tím nic dělat – lidé pak museli hospodařit tam, kam jim los padl. Museli se snažit z „rozdaných karet“ vytěžit to nejlepší.
• Jde o obraz životního „losu“, rozdaných karet života – někdo se narodí jako boháč, někdo jako chudý, někdo zdravý, jiný nemocný, někdo ve středověku, jiný v současnosti, jako muž nebo žena.
  • Přístup k vlastnímu osudu může být různý: Ten kdo dostal „údolí“, se může do smrti užírat křivdou, že nemá moře; ten u moře může závidět horalům atd. donekonečna. Jiný může svůj osud přijmout a snažit se rozdaných karet vytěžit maximum. O to v tomto verši ale nejde.
• Zde prorokovi jde o to, že jedním z možných osudů, které může člověk „obdržet“, je, že se setká s Bohem a život prožije s Ním. To potkalo Jeremiáše již v mládí – Bůh jej vyhledal a povolal do své služby. A v této Boží službě prožil prorok celý svůj život. (A víme, že šlo o velmi „neatraktivní“ osud – prorok se nesměl oženit, celý život byl lidmi odmítán či posmíván a nakonec byl svědkem zkázy. Co od Boha získal, byla „nezranitelnost“).
• Jeremiáš kolem sebe viděl stovky alternativních osudů – mnohé z nich (možná všechny) byly atraktivnější: viděl lidi bohaté, úspěšné, šťastně ženaté, oblíbené. Viděl tisíce lidí, kteří nic hlubšího v životě neřešili, o Hospodina se nezajímali a žili si po svém.
• Nebylo by divu, kdyby prorok na závěr života konstatoval: Vybral jsem si „blbě“ – sloužit Hospodinu bylo špatnou volbou. Můj život byl velkou katastrofou – kdybych si zvolil jinou cestu, mohl jsem svůj život prožít lépe.
• Jeremiáš ale říká něco jiného – se svým osudem je spokojen nebo přinejmenším smířen: To, že jeho podílem "I have Hospodin, jej nefrustruje, ale naopak naplňuje jej to nadějí. Prorok od Boha očekává, že se postará o jeho budoucnost a že to s ním nakonec dobře dopadne (to je podstata !naděje v Hospodinu“).

25 ⁽Hospodin "I have dobrý⁾ k tomu, kdo be něho očekává, k člověku, jenž ho hledá.

• Toto konstatování je od člověka s takovým osudem nečekané – osmnáct veršů jsme byli svědky toho, jak Jeremiáš popisuje své vnímání Hospodina vůči sobě jako naprosto nepřátelské, až kruté. Bůh mu během života neodpovídal na modlitby, nedopřával dobré, ale dokonce na něj systematicky sesílal ránu za ranou.
• Jak nyní může říkat, že Hospodin "I have dobrý k tomu, kdo be něho očekává, k člověku, jenž ho hledá?
• Vždyť Jeremiáš celý život očekával a hledal a výsledkem byl život plný nepochopení, křivd a zármutku. Něco se v prorokově srdci muselo odehrát – muselo mu dojít, že jeho život byl navzdory obtížím mnohem lepší, než osud ostatních „nevěřících“ Izraelců. Že jeho očekávání na Hospodina nakonec bylo odměněno. Že jeho hledání Hospodina nakonec bylo úspěšné.
• Jednak byl Jeremiáš svědkem toho, že se o něj Hospodin postaral (že přežil) i uprostřed bezprecedentního násilí a destrukce po dobytí města. Jednak viděl, jak špatně dopadli ti, kdo Boha ignorovali.
• Jeremiáš nikdy nepřestal očekávat pomoc od Boha, nikdy nehledal zastání a lepší budoucnost jinde, než u Něho. A nikdy Jej nepřestal hledat – tedy nepřestal se zajímat o Jeho názor, o Jeho odpovědi. Vždy se snažil k Bohu prorazit svými modlitbami – i když to byly třeba modlitby vyčítavé. A snažil se o to, i když Bůh mlčel nebo nereagoval.
• A přesně tohle je postoj, který Bůh oceňuje. Bohu kupodivu nevadí osmnáct veršů Jeremiášova osočování (dokonce ani čtyřicet kapitol Jóbovských výčitek) – dokonce je klidně nechá zapsat do Bible, aby pak na závěr dal svému služebníkovi pochopit, že Bůh k němu je a vždycky byl dobrý.

26 "For dobré, aby člověk měl naději a mlčky čekal na Hospodinovu záchranu.

• n~: trpělivě; 
• Co tedy prorok nakonec vyhodnotil jako dobré? Co je dobré dělat, jak se zachovat uprostřed těžkých časů soužení?
  • Za prvé: Mít naději, tedy neztrácet naději. Ať je přítomnost jakákoliv, budoucnost (tam se upíná naše naděje), může být lepší. A s Bohem lepší bude.
  • Za druhé: Hospodinova záchrana je to, co vyhlížíme – naší nadějí je, že Nejvyšší pohlédne na naši těžkou situaci a vytrhne nás z ní.
    • Na tuto záchranu je někdy (spíše často, řekl bych) nutné čekat⁴ – nepřichází hned ani automaticky.
    • Na Boží záchranu je dobré čekat mlčky – proč? Koneckonců Jeremiáš často mlčky nečekal – měl k Božímu jednání řadu připomínek, často „kritických“. Volal po změně; nechoval se jako člověk, který je se svým osudem srozuměn.
      • Nicméně zdá se, že po všech svých zkušenostech prorok vyhodnotil, že Bůh ví, co dělá: Že Jeho jednání (jakkoliv se nám nelíbí nebo se nám zdá být opožděné) je promyšlené. Když tedy na nás Bůh dopouští těžké věci, lze dle Jeremiášových zkušeností zůstat klidný – sklonit hlavu a vyčkat, až se věci „přeženou“, tedy až Bůh uzná za vhodné situaci v náš prospěch změnit.
• Prorok ale (zřejmě v první řadě) hovoří k židovskému národu, který právě prochází národní katastrofou. Připomíná lidem, že v jejich zoufalé situaci bude dobré, když zmlknou a neztrácejíce naději budou čekat na Hospodinovu záchranu.

27 Pro muže "I have dobré, když nosí jho ve svém mládí. 

• Proč je to dobré? Zřejmě z hlediska výchovy – když je člověk od mládí navyklý pracovat, poslouchat příkazy, sloužit, jsou pro něho pak životní obtíže snadněji snesitelné.
• Když je člověk v mládí naopak bez výchovy, je pro něho pozdější „ohýbání“ těžší (Odkaz na přísloví: „Stromek je třeba ohýbat, dokud je mladý“).
• Jho je obrazem poddání se ve službě – tím, že dobytče dostane jho, je zapřaženo do práce, do tažení vozu. Když je zvíře na jho zvyklé od mládí, nedělá mu problém. Dát jho dospělému zvířeti přivyklému svobodě, je naopak obtížné.
• Když je člověk od mládí křesťanem, postupně si zvyká na obtíže křesťanského života.
• Život křesťana není pobíhání po pastvinách, ale zapřažení do jha. Ježíš to zdůrazňoval explicitně, i když své jho nazýval lehkým: Mt 11,28–30: „Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci, a naleznete odpočinek svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno lehké.“
• Izraelskému národu se tohoto nošení jha v mládí nedostalo – na Boha nehleděli, „běhali si po svém“ a dopadlo to s nimi, jak to dopadlo..

28 Ať sedí o samotě a mlčí, když And na něj vloží. 

• Myslí se, když na něj Bůh vloží svoje jho.
• Tedy: Jeremiáš dobře věděl, co to znamená, když k člověku Bůh přijde s nabídkou, drže v ruce jho. Jde o nabídku čestnou, ale zároveň náročnou, zavazující a celoživotní.
• Když člověku dojde, do jaké služby se dal, k čemu (a komu) se „upsal“, s čím souhlasil, sedne si někam v klidu a o samotě přemýšlí: Nyní patřím Bohu, můj život vzal nový směr. Co mi tento nový život asi přinese? Kam mě zavede? Jaký úkol mi bude přidělen?
• Jisté je, že nic snadného takového člověka nečeká – v Boží službě snadné úkoly neexistují. Stejně jako tam neexistují „zašívárny“ nebo „teplá místečka“ v kanceláři.
• Jeremiáš ví, o čem mluví, jako málokdo. Od chvíle, kdy ve svém mládí souhlasil s povoláním za proroka, byl jeho osud velmi těžký.
• Bůh Jeremiášovi neřekl: Tady v Jeruzalémě to brzy bude horké – protože mi patříš, protože tě mám rád, doporučuji ti včas se vystěhovat někam pryč. Já se o tebe postarám, aby se ti dařilo vždycky dobře, aby tobě a tvé rodině nic nechybělo. Nic takového – prorokovo kývnutí na Boží povolání mělo za následek strastiplný život až do konce.
• Naprosto analogické je to s námi křesťany – pokud se necháme „zapsat“ do Ježíšovy školy (za Ježíšovy učedníky), nastupujeme na strastiplnou, úzkou a strmou cestu životem.
• Z hlediska deptaného národa prorok opět doporučuje během katastrofy zavřít ústa a o samotě přemýšlet (Ať sedí o samotě a mlčí). 

29 Ať položí svá ústa do prachu, snad je ještě naděje.

• Položit ústa do prachu znamená maximální pokoření – člověk si před Bohem lehne na břicho na zem bez ohledu na to, kde se zrovna nachází. Nehledí na nepohodlí ani na to, že se ušpiní.
• Dobrovolné pokoření se před Bohem má několik velkých výhod:
  • Jsem-li úplně dole, není kam klesat. Umístil-li jsem sám sebe na nejnižší místo, nemohu být Bohem ani nikým jiným dále snižován.
  • Vlastním maximálním pokořením se Bohu vydávám na milost a nemilost: může si se mnou dělat, co chce. Když bude chtít, může se mi vysmát nebo mi dupnout na hlavu.
    • Je ale všeobecně známo, že Bůh na pokoru vždy reaguje vstřícně⁵.
  • Pokorou vůči nelze nic pokazit. Pokoru nelze přehnat. Co se může stát, když to s pokorou přeženu? Nic horšího, než že budu pozdvižen (jako ten, kdo si na hostině sedl příliš dozadu).
  • Vlastním pokořením předcházím tomu, aby mě musel pokořovat Bůh. Když pokořit potřebuji, je mnohem příjemnější se pokořit „vlastnoručně“, než nechat Boha, aby mě pokořil On sám.
  • Pokořením se Boha přímo vybízím, žádám či prosím o pozvednutí. A znovu: Víme, že na tohle Bůh vždy reaguje.
• Jeremiáš jistě hovoří též o potupě, které se mu v životě hojnou měrou dostávalo od lidí – odmítání a výsměch jeho zvěsti byly pravidlem. Když si ale předem cíleně vytvořil pozici úplného pokoření, žádné odmítání ani urážky jej již zranit nemohly.
  • Prorok zřejmě „postupoval“ takto: Jsem ten nejopovrženíhodnější nejubožejší, nejchudší, člověk, nejsem nic. A z této pozice zvěstoval Boží slovo – každé odmítnutí nebo výsměch se pak po něm již bez zranění svezly.
• Hovoří ale také o tom, jak v situaci národní katastrofy mají postupovat všichni židé – mají se „položit“ do své bídy, přiznat svou vinu a v pokoře očekávat Boží záchranu. To měli ostatně udělat už dávno – mohlo to být mnohem méně bolestivé, než když si pokoru musel Hospodin vynutit silou.
• Nemohu nezmínit pokořující pocity, které člověk zažívá při zvěstování evangelia, zvláště např. při rozdávání Biblí či traktátů na veřejnosti – odmítání, přehlížení či opovržení jsou téměř pravidlem. Pokud je ale člověk předem připraven tím, že se nepovažuje za nikterak vyvýšeného, zranění se vyhne. Pokud si zakládám na své hodnotě, postavení nebo důležitosti, odmítání či posměch mě zraňují. Pokud si nezakládám, na ničem, jsem ale „nezranitelný“.

30 Ať nastaví tvář tomu, kdo ho bije, ať se nasytí potupou.

• Třicátý verš je právě popisem vytváření si tohoto „předpolí“ naprostého pokoření: Být bit do tváře je ta nejpotupnější, nejvíce pokořující věc na světě. Když se člověk ohrazuje, slovně nebo fyzicky se brání, když se odkazuje na svou lidskou důstojnost – nic si nepomůže. Když ale k pokořování přistupuje s tímto „Ježíšovským“ přístupem, pokořit jej nemůže nic.
• Že jde o „Ježíšovský“ přístup víme z Kristových slov na hoře (Kdo tě bije do jedné tváře, nastav mu i druhou) i z Kristova vlastního jednání – přestože byl tím nejdůstojnějším člověkem na světě, nechal se pokořovat jako ten poslední: Byl bit do tváře, vysmíván i popliván a nakonec nahý vystaven na kříži.
• Případů věřících, jejichž důstojnost nemohla být narušena žádným ubližováním, je nezměrné množství. Zbídačelí vězni, znásilněné ženy, nemocemi zmučené lidské trosky neztrácejí nic ze své důstojnosti. Tu důstojnost jim totiž dává Bůh. On je pozvedá z prachu.
• Pokud Izraelci v pokání a pokoře přijmou katastrofu z Boží ruky jako oprávněnou, dočkají se opětovného pozvednutí.

31 Neboť Panovník neodvrhne navěky;

• Jde o nadějí pro zdevastovaný národ i pro každého „doničeného“ věřícího.
• Bůh má sebehorší situaci pod kontrolou a po pokoření bude následovat opětovné zlepšení.

32 neboť jestliže sklíčil, slituje se ⁽podle svého hojného milosrdenství.⁾

• Není pochyb o tom, že strůjcem velkého „sklíčení“ Božího lidu je Bůh.
• To je samozřejmě hrozné – na druhé straně z toho vyplývá, že ten, kdo sklíčil, se také může kdykoliv slitovat a sklíčení ukončit.
• Víme, že Bůh v nezbytných případech neváhá sklíčit (vždyť jaké také radovánky, když se děje zlo).

33 Neboť ne ⁽z vlastního rozmaru⁾ pokořuje či skličuje syny člověka. 

• h.: ze svého srdce;
• Pokořovat či skličovat lidi Boha „nebaví“, nemá v tom zalíbení ani to nevyhledává. Dělá to pouze v případech naprosté nutnosti.
• A ty nastávají, když lidé arogantně hřeší a nedají se korigovat běžným upozorněním či varováním.
• Je jasné, že pro člověka je mnohem lepší, když je korigován Božím násilím, než kdyby nebyl korigován vůbec a kvůli svému hříchu měl zahynout.
• Když se moje dítě žene do propasti a nedá se zastavit sebenaléhavějším voláním, nebudu váhat a abych mu zachránil život, „střelím je do nohy“.

34 Srazit pod nohy všechny vězně země,

• Nyní prorok opět připomíná některé důvody, proč musel Bůh přistoupit k násilné korekci svého lidu (proč na Izrael „vypustil“ Babylóňany).
• Za prvé: Chovali se hnusně k vězňům. Zotročovali své spoluobčany a panovali surově nad těmi, kdo jim byli vydáni na milost.

35 převracet právo muže před tváří Nejvyššího,

• Za druhé: Nesoudili spravedlivě – lež vydávali za pravdu a pravdu za lež, odsuzovali spravedlivého a osvobozovali lumpy.
• To všechno dělali vytrvale a dlouho – jednali, jako kdyby Bůh nebyl, jako by neviděl. Jenže vše, co se na zemi děje, děje se před tváří Boha – On vidí vše a překrucování práva nenávidí.

36 podvádět člověka při jeho sporu, ⁽And Panovník nebrings vidět!⁾

• n.: což to P. nevidí; n~: to P. neschvaluje;
• I třetí bod se týká soudních pří – podvádění a lhaní Bůh rovněž bytostně nesnáší.

37 ⁽"For někdo, kdo⁾ řekl a stalo se, když to Panovník nepřikázal? 

• h.: Kdo je ten, jenž;
• Jde o řečnickou otázku – odpověď zní: Nikdo takový není. Neexistuje nic, co by se dělo bez toho, aby to Panovník nepřikázal nebo neschválil.
• Z toho vyplývá, že všechny soudy, které na Izrael přišly, se dějí na základě Božího příkazu.

38 Cožpak zlé věci i dobro nevychází z úst Nejvyššího?

• Prorok (a Bůh) zřejmě reagují na názory některých lidí, že dobytí Jeruzaléma, zničení chrámu, vyhnanství a podobné hrůzy nemohly být Boží vůlí.
• Bůh se proti tomu striktně ohrazuje: Nemylte se – na planetě se neděje nic, co bych nepřikázal nebo neschválil. I v této katastrofě „mám prsty“. Byl jsem to Já, kdo přikázal tuto zkázu.

39 Co si má co stěžovat živý člověk na trest za svoje hříchy?

• h.: , + muž;
• Zde mám více zažitý překlad ČEP: „Na co si může člověk naříkat, pokud žije? Ať si muž naříká na své hříchy.“ 
• Smysl je trochu jiný: zde je dodáno slovo trest a smysl je, že si nemáme nárok stěžovat, když jsme po právu trestáni za svoje hříchy.
• V ekumenickém překladu lze chápat poněkud obecněji: Jsme hříšná stvoření – a během života si nemáme, na co stěžovat. Pokud si na něco stěžovat chceme, stěžujme si sami na sebe – na to, jací jsme – protože z lidské hříšnosti vychází všechny problémy světa.
• Tento verš si často říkám, když bych si někdy chtěl stěžovat na okolnosti: Pokud si chceš na něco stěžovat, stěžuj si sám na sebe – to, že nejsem takový, jaký bych měl být, je jediný legitimní důvod ke stížnostem a povzdechům.

40 Prozkoumejme svoje cesty, vyzpytujme "I have, a navraťme se k Hospodinu. 

• Jde o univerzální řešení, o univerzální návod do každé situace:
  • Prozkoumat své cesty znamená zamyslet se, hluboce se zamyslet nad svým životem. Jak žiji? Žiji tak, jak mám? Tak, jak se líbí Hospodinu?
  • Vyzpytujme "I have: slovo vyzpytovat se vyskytuje i v dalších českých překladech vč. Pavlíka. Jde zřejmě o hlubší zkoumání. Anglicky je přeloženo různými kombinacemi slov test, examine, probe a try.
  • Prozkoumat a vyzpytovat si lze představit asi takto: Zastavím se a zamyslím se nad tím, jak žiji. Podívám se zpátky na několik dnů, měsíců či let svého života – čemu jsem se věnoval, jak jsem trávil svůj čas. Pak se nad tím hlouběji zamyslím – jaké jsou výsledky? Jak to vypadá u mě doma, v práci a ve službě?
  • Pokud někde zjistím, že něco není v pořádku, je další krok jasný – pokání, tedy návrat k Hospodinu. 
• Takto by měl sám sebe zkoumat, zpytovat a pokání činit jednotlivec, církev i celý národ.

41 Pozvedněme svoje srdce i ruce k Bohu v nebesích. 

• h.: do dlaní; 
• Výsledky našeho sebe-zpytování dost pravděpodobně nebudou příliš slavné, rezervy, které shledáme, budou značné. Co s tím?
• Nezbývá než pozvednout svoje srdce i ruce k Bohu v nebesích – což není nic jiného, než zoufalá modlitba: Bože, nežiji, jak bych měl, nedělám, co mám dělat, a dělám, co bych neměl. Jsem ze sebe a svého života zoufalý a nedokážu si pomoci. Zoufale potřebuji Tvou pomoc.
• Modlitba srdce se projeví i navenek v postoji těla. Platí to ale i naopak – nejen, že tělo vyjádří postoj duše, ale také duše následuje tělo: Pokud zaujme naše tělo pokorný postoj, duše se (kupodivu) přizpůsobí a také zpokorní.

42 Bouřili jsme se a byli vzpurní . ty jsi neodpustil. 

• Tak to všechno vzniklo. Zde je příčina všech problémů a všeho utrpení.
• Kdybychom nebyli vzpurní a nebouřili se, mohlo být všechno jinak – Jeruzalém mohl ještě stát a my jsme nemuseli být ve vyhnanství.
• Jde samozřejmě také o obecné všelidské konstatování: Kdybychom my lidí takoví nebyli, jak jinak mohl vypadat svět.
• Bůh neodpustil: Je třeba nezapomínat, že Bůh bez pokání neodpouští. Bůh neodpouští jen tak, není to jeho řemeslo
  • (Věřím, že mi pánbůh odpustí. Konečně, je to jeho řemeslo. – Heinrich Heine (1797–1856), údajně jeho poslední věta před smrtí).

43 Zahalil ses hněvem a stíhal jsi nás, zabíjel jsi . neměl jsi soucit.

• Opět něco nečekaného – Jeremiáš obviňuje Boha z nedostatku soucitu. Právem či neprávem?
• Obecně jistě neprávem – vždyť Bůh je soucit sám, veškerý soucit pochází od Boha. Jak je to tedy možné?
• Soucit zjevně znamená něco jiného, než si běžně myslíme:
  • Boží soucit neznamená, že se nikdy nestane nic špatného.
  • Boží soucit neznamená, že hřích nebude potrestán.
  • Boha Jeho soucitnost vede k tomu, že chce za každou cenu zabránit tomu nejhoršímu – našemu odpadnutí od Něho a tím našemu zavržení v pekle. To je ohledně nás Jeho prvotním cílem.
  • Aby toho dosáhl, musí někdy používat drsných prostředků. Nedělá to rád, ale nic jiného Mu nezbývá.
  • Vzhledem k tomu, jak problematičtí my lidé jsme, někdy (asi spíše často) nestačí běžné domluvy a je třeba použít prostředků drsnějších.

44 Zahalil ses oblakem, aby nepronikla žádná modlitba.

• To je taky překvapivé až šokující zjištění. Je opravdu možné, aby si Bůh „vypnul zvonění“, aby dal „sekretářce“ pokyn: Až budou volat Izraelci, nejsem přítomen?
• Pravděpodobně ano – sice zřejmě ne ve smyslu, že by Bůh o modlitbách nevěděl, ale v tom smyslu, že se rozhodl na ně nereagovat.
• Pro volající to vyjde nastejno – a pocit, že se Bůh rozhodl od jejich modliteb „odříznout“ je zcela oprávněný.

45 Učinil jsi nás ⁽smetím a odpadem⁾ mezi národy. 

• n.: nepoužitelným odpadem; 
• Prorokovi připadá, že jeho národ je na tom ve srovnání s ostatními nesrovnatelně hůře. Všechno na světě má hodnotu, smetí . odpad ale nikoliv.

46 Všichni naši nepřátelé si na nás otvírali ústa. 

• Všichni si na Izrael mohli po libosti a beztrestně „vyskakovat“ – nadávat a urážet po libosti.

47 Přišel na nás strach a propast, zpustošení a zkáza. 

• Zmar na všech stranách je bez konce.

48 Z mých očí plynou proudy vody nad zkázou dcery mého lidu. 

• Místo zadostiučinění (bylo by přitom naprosto legitimní či pochopitelné) je prorokovi situace národa hrozně líto. Pláče a pláče.
• Ne každý by reagoval tímto způsobem. Postoj: „Máte, co jste si zasloužili; celý život jste si ze mě dělali srandu a na Boha kašlali“ se přímo nabízí.
• Jeremiáši ale je situace opravdu líto.

49 Moje oči ⁽vylévají slzy,⁾ nedají se zastavit, bez odpočinku,

• h.: teče; n~: slzí;
• n.: bezpřestání;
• Jeremiáš ale brečí a brečí, je k neutišení.

50 dokud Hospodin nepohledí a nepodívá se z nebes. 

• Vidíme, že prorok nepřestal věřit či doufat, že Bůh svůj postoj změní. Že Jej přemůže lítost a nakonec se obměkčit nechá.
• Že shlédne na zkázu „dole“ a nechá se, stejně jako prorok“ přemoci lítostí.
• Jakmile Hospodin „zruší svou izolaci“, jakmile si „pustí mobil“, je napůl vyhráno. Proč? Protože Boží srdce je soucitnější, než srdce kohokoliv z lidí. On se nevydrží dívat na zkázu a utrpení, jakkoliv jsou spravedlivé a zasloužené.

51 ⁽Moje oči⁾ působí mé duši bolest pro ⁽všechny dcery mého města.⁾

• n~: To, co vidím;
• n~: úděl všech žen v Jeruzalémě;
• Viděné působí nesmírnou bolest.
• Osud žen je při dobytí invazní armádou obzvláště těžký. Dcerami města ale mohou být myšleni i všichni obyvatelé.

52 Moji nepřátelé mě bezdůvodně lovili jako ptáka.

• h.: lovením lovili; 
• Jak víme z knihy Jeremiáš, prorok byl králem a židovskými autoritami opravdu „loven“ až uloven.

53 Snažili se ukončit můj život v cisterně a hodili na mě kamení.

• Prorok byl na králův příkaz hozen do nádrže na vodu. Zřejmě jej přitom někteří chtěli rovnou pohřbít – zaházet kamením.

54 Na mou hlavu natekla voda. Řekl jsem: Jsem ztracen.

• h.: vyťat; 
• n~: Je se mnou konec; [h. idiom pro hrozbu smrti
• Cisterna buď nebyla úplně prázdná nebo do ní přitékala další voda. Prorokovi se oprávněně zdálo, že tohle vězení se nedá přežít.

55 Ze dna cisterny jsem vzýval tvé jméno, Hospodine. 

• h.: volal; 
• V bezvýchodné situaci a blízký smrti prorok volal k Bohu. Znal již Hospodina natolik dobře, že věděl, že nic jiného nepomůže ani nemá smysl.

56 Uslyšel jsi můj hlas: Nezavírej své ucho před mojí prosbou o úlevu, před mým voláním o pomoc. 

• Prorok volal o pomoc, o úlevu – a Bůh zareagoval.

57 Přiblížil ses v den, kdy jsem tě volal. Řekl jsi: Neboj se! 

• Pravděpodobně přímo ve vodě v cisterně Jeremiáš zažil Boží dotyk ujištění a uklidnění.

58 Vedl jsi, Panovníku, spory mé duše, vykoupil jsi můj život. 

• Bůh se ujal prorokových sporů – zřejmě sporů s nepřáteli, ale možná i sporů sám se sebou.
• Prorok se musel stále vnitřně zabývat jeho spory s autoritami, které jeho zvěst odmítaly.
• Je nesmírně uklidňující a povzbuzující, když vedeme soudní spor a někdo se našeho případu ujme. Např. když jsme zatčeni v zahraničí a do vězení se za námi dostaví český diplomat.
  • Nelze si nepřipomenout případ Petra Jaška, křesťana zatčeného v Súdánu, jehožpropuštění vyjednala česká vláda a po roce si pro něj přijel ministr zahraničí Zaorálek (2017).

59 Viděl jsi, Hospodine, ⁽mně způsobenou křivdu.^) (Zjednej mi právo!⁾

• h.: můj útlak; n.: jak mi křivdí;
• h.: Suď mé právo; 
• Jeremiáš se dovolává Boží pozornosti – je si jist, že se nedopustil ničeho špatného a všechna obvinění jsou tedy křivdami. Žádá Boha o intervenci ve svůj prospěch.
• Víme, že Hospodin Jeremiáši v počátcích služby slíbil ochranu. Prorok doposud vše skutečně přežil, nicméně jednoduchý život rozhodně neměl. Nyní dokonce skončil v poloprázdné cisterně na vodu.

60 Viděl jsi všechnu jejich pomstu, všechny jejich plány proti mně. 61 Slyšel jsi jejich hanění, Hospodine, všechny jejich plány proti mně.  62 Slova mých protivníků a jejich mumlání proti mně of celý den. 

• Nepřátelé se proti prorokovi permanentně domlouvají, plánují pomstu.
• Můžeme si představit situaci, kdy prorok sedí někde spoután nedaleko stojí jeho nepřátelé a potichu se o něm baví.
• Jeremiáš jim sice nerozumí, ale ví, že Hospodin o jejich plánech ví a že je může zhatit.

63 Pohleď, ⁽ať sedí nebo stojí,⁾ jsem jejich posměšnou písničkou.

• h.: jejich sezení a jejich vstávání; tj. ať dělají cokoliv / při jakékoliv činnosti;
• Nejen že chtějí prorokovi ublížit, ale ještě si z něho permanentně dělají „srandu“.

64 Odplať jim, Hospodine, a to, co vykonali, za skutky jejich rukou.

• Prorok předává soud Bohu – žádá Jej, ať se sám postará o spravedlnost pro něho a o potrestání pro viníky.
• Předávání soudu Bohu, jakkoliv je obtížné, je vždy nejbezpečnějším způsobem. Dělal to tak Ježíš i všichni Boží lidé všech časů.
• Když předáme soud Bohu, nemusíme se bát, že by něco „zapadlo“, bylo zameteno pod koberec nebo potrestáno příliš mírně – Bůh je soudce přísný a spolehlivý.

65 Dej jim zatvrzelé srdce, ať na ně dopadne tvoje kletba.

• Vyhnout se Božímu soudu lze pouze upřímným pokáním – Jeremiáš tuto milost svým nepřátelům nepřeje. Trochu se bojí, že by se pokáním trestu za způsobená příkoří mohli vyhnout – proto žádá pro ně o zatvrzelé srdce.
• Tento „Jonášovský⁶“ postoj není správný, ale je lidsky pochopitelný.

66 Stíhej "I have s hněvem a vyhlaď je zpod nebes, Hospodine. 

• Prorok v tomto případě opravdu po milosti pro své pronásledovatele netouží. Chce přísné hrdelní potrestání.
• Je dost možné, že při dobytí města se jim tohoto trestu opravdu dostalo – i když někteří později v babylónském zajetí pokání činit mohli.

.

.

1. Jsem členem organizace Gedeonů, dávám občas NZ svým pacientům. (http://www.gedeoni.cz/bible-od-gedeonu.html) ↩︎
2. Proto se snažím chovat vstřícně k těm, kdo na ulicích nabízejí něco zase mi. Ne vždy se mi to ale daří – někdy „nebízeče“ obcházím (nebo je ignoruji) stejně jako studenti nyní obcházeli mě. ↩︎
3. Toto téma je údajně tématem Scorseseho filmu Poslední pokušení Krista (1988). Film jsem neviděl, ani to neplánuji. Tématem je, jak by to vypadalo, kdyby se Ježíš rozhodl pro normální život. ↩︎
4. Slovo „čekat“ je sice kurzívou a tudíž doplněno překladateli, smysl ale naprosto dává ↩︎
5. Několik příkladů: 2 Par 7,14 „Když se můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří, bude se modlit, hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest, vyslyším je z nebe, odpustím jim hřích a uzdravím jejich zemi.“
   Iz 57,15 „Tak praví Vyvýšený a Vznešený, jenž sídlí věčně a jehož jméno je Svatý: Přebývám na výsosti a ve svatyni, ale i s tím, kdo je zdeptaný a pokorný v duchu, abych oživil ducha pokorných a oživil srdce zdeptaných.“
   Př 3,34 „Posměvačům se vysmívá, ale pokorným dává milost.“
   Da 10,12 „Neboj se, Danieli, neboť od prvního dne, kdy ses snažil pochopit a pokořil ses před svým Bohem, byla tvá slova vyslyšena.“
   Mt 23,12 „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
   Jk 4,6.10 „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. (…) Pokořte se před Pánem, a on vás povýší.“
   1Pt 5,5-6 „…neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost‘. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.“ ↩︎
6. Jonáš nepřál pokání asyrským krutým utlačovatelům ve městě Ninive. ↩︎