1 Potom Mojžíšovi řekl: Vystup k Hospodinu, ty a Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát ze starších Izraele, a (budete se klanět zpovzdálí.)
- LXX: budou se zpovzdálí klanět Pánu;
- Po dvou kapitolách obsahujících příkazy se vraťme se do děje: Ve dvacáté kapitole Bůh dává Mojžíšovi Desatero a odehrává se toto: Všechen lid sledoval hřmění a blýskání, zvuk beraního rohu a horu zahalenou kouřem. Když to lid sledoval, roztřásli se a zůstali stát opodál. Řekli Mojžíšovi: Mluv s námi ty a budeme naslouchat. Ať s námi nemluví Bůh, abychom nezemřeli. Mojžíš lidu odpověděl: Nebojte se, protože Bůh přišel, aby vás vyzkoušel a aby na vás byla bázeň před ním, abyste nehřešili. Lid zůstal stát opodál a Mojžíš přistoupil k (husté temnotě,) kde byl Bůh. Hospodin řekl Mojžíšovi: Toto řekneš synům Izraele: Sami jste viděli, že jsem s vámi mluvil z nebe.
- Pak následují dvě kapitoly různých obecnějších i konkrétnějších pokynů. Jsou zvláštním mixem příkazů a zákazů – a posluchačům z nich musela jít hlava kolem (chování ke zlodějům, úschova, půjčky, nehody, zpronevěry, smilstvo, čarodějnictví, modlářství, chování k imigrantům, oběti, pravdomluvnost, vstřícnost, úplatky, rok odpočinutí, šabat, svátky, Boží sliby, aj.)
- Nyní se má Mojžíš opět vydat za Hospodinem na vrcholek hory do temnoty – buď tedy doposud pokyny Bůh dával stále nahlas z hory (a slyšeli je všichni), nebo Mojžíš vyřizoval Áronově rodině a starším, co předtím nahoře (na hoře) přijal.
- Pokyny nejsou zcela jasné – pravděpodobně je situace následující: Mojžíš se nachází dole v táboře. Je kolem něho shromážděn Áron se syny a izraelští starší a Mojžíš jim předkládá, co jsme před chvílí četli.
- Tato skupina se mohla sejít i někde mimo tábor, blíže hoře.
- Pokyn zněl: Vystoupit k Hospodinu, a to Mojžíš, Áron, Nádab, Abíhú a sedmdesát starších Izraele. Z místa, kde se nacházeli (asi v táboře nebo blízko něj) se měli vydat směrem k Bohu.
- Měli se vydat do tmy nebo směrem ke tmě a k hluku, takže jistě šlo o značnou zkoušku odvahy.
- Neměli ale dojít až nahoru, až do samé Boží přítomnosti – měli být Bohu blíže, ale ne úplně nejblíže. Měli se klanět zpovzdálí: Na novém místě měli před Bohem klečet a vzdávat mu nejvyšší úctu.
- K Bohu je třeba zaujímat přiměřený postoj – křesťané k Bohu mají skrze Ježíše otevřený přístup, což ale neznamená, že s k Bohu můžeme chovat jako ke „kamarádovi z hospody“.
2 Jen Mojžíš sám přistoupí k Hospodinu. Ostatní nepřistoupí a lid s ním nevyjde nahoru.
- Došlo tedy zřejmě k rozdělení do tří skupin:
- Mojžíš až úplně nahoře.
- Áronovci a starší blízko hory nebo někde v jejích nižší partiích
- Celý tábor pod horou.
- Jak uvidíme v desátém verši, i prostřední skupině se dostalo značeného zjevení Boží slávy.
3 Mojžíš přišel a vyprávěl lidu všechna Hospodinova slova a všechna nařízení. Všechen lid jednohlasně odpověděl a řekl: Všechna slova, která Hospodin promluvil, budeme plnit.
- Mojžíš pomíjí časové údaje – zřejmě jsme se nyní posunuli do chvíle, kdy Mojžíš i starší s Áronem se již vrátili do tábora. Jak dlouho byli v Boží přítomnosti, nevíme. Možná den? Půlden? Několik hodin? Nebo déle?
4 Mojžíš zapsal všechna Hospodinova slova. Časně ráno vstal, postavil oltář pod horou a dvanáct posvátných sloupů za dvanáct kmenů Izraele.
- Mojžíšova reakce na pobyt u Boha byla po návratu do tábora dvojí:
- Vše si při čerstvé paměti zapsal.
- Informací bylo hodně a témata velmi různorodá – buď tedy měl Mojžíš vynikající paměť nebo si již v Boží přítomnosti dělal alespoň poznámky, které po návratu při čerstvé paměti zaznamenal a rozpracoval. (S nikým se nebavil, zalezl do stanu a psal a psal).
- Možnost písemného záznamu je pro vztah Bůh – lidé důležitá: Psaný text umožňuje důležité Boží informace předávat bez zkreslení.
- Četl jsem o afrických kmenech, kde se informace po generace předávají paměťově – není pochyb, že psaný text má oproti tomu řadu výhod.
- Poté, co všechno zapsal, šel spát, ale nespal dlouho: Časně ráno vstal, postavil oltář pod horou a dvanáct posvátných sloupů za dvanáct kmenů Izraele.
- Mojžíš chtěl ještě nějakým další způsobem zachytit mimořádné věci, které celý národ právě zažil. Oltář a sloupy měly být takovou připomínkou na věčné časy.
- Oltář jako místo obětování a sloupy jako věčná připomínka vztahu mezi izraelskými kmeny a Stvořitelem.
5 A poslal mládence ze synů Izraele, a ti přinesli zápalné oběti a obětovali Hospodinu býčky jako pokojné oběti.
- Když oltář, tak aktivně používaný. Oltář bez oběti a bez Příjemce není ničím.
- Vyjádřit Bohu vděčnost, je obtížné – Bůh všechno má a nic nepotřebuje. Není ale pravdou, že není nic, co bychom Mu my lidé dát nemohli. Dar z vděčného srdce potěší každého, i Boha.
- Mojžíšovo srdce (a zřejmě i srdce lidu) překypovalo vděčností, láskou, respektem i dalšími silnými pocity. Vyjádřit své city lépe, než obětí, neuměli, a je otázka, jestli to lépe vůbec jde.
- Oběti byly pokojné, tedy nevynucené, dobrovolné, radostné
- Přinášeli je mládenci, což je nezvyklé, nicméně kněžství ještě nebylo ustanoveno. Šlo o spontánní touhu lidu se Bohu odvděčit nebo si Jej „usmířit“.
- Byli k tomu vybrání mládenci pro svou vitalitu, nadšení a relativní nezatíženost hříchem?
6 Mojžíš vzal polovinu krve a nalil do mís a polovinou krve pokropil oltář.
- Vidíme, že šlo o „všelidové“ shromáždění, o reakci všech na prožité události. Ty byly nadmíru dramatické, přemáhající a budící bázeň.
- Krev obětovaných zvířat měla jako obvykle očišťující funkci – stříkala se z poloviny na oltář k usmíření hříchů lidu.
- Nevíme, kolik býčků se obětovalo (jeden býček může mít dle váhy 20 až 50 litrů krve). Šlo v každém případě o „hektolitry“ krve shromážděných do mís, žádné „kapka se, kapka tam“. Oltář musel být po pokropení zcela zbrocen.
7 Potom vzal knihu smlouvy a přečetl lidu. Ten řekl: Všechno, co Hospodin promluvil, budeme plnit a poslouchat.
- h.: + v uši;
- Zřejmě přečetl to, co předešlé noci zapsal.
- Mojžíš tedy postupoval po návratu od Boha takto: Okamžitě zapsal slyšené, brzy ráno postavil oltář, svolal shromáždění a nechal na oltáři obětovat.
- Lidu Boží příkazy přečetl a lid je „odsouhlasil“.
8 Mojžíš vzal krev, pokropil lid a řekl: Hle, krev smlouvy, kterou s vámi Hospodin uzavřel podle všech těchto slov.
- Část krve z mís byla použita k pokropení lidu – tato část symbolizovala uzavření krevní vazalské smlouvy.
- Jak víme, Bůh bere všechny smlouvy velmi vážně a většinu svých smluv pečetí krví.
- Uzavřením smlouvy se status izraelského národa zásadně změnil, a to v „obou směrech“:
- Nebyli již „no name“ národem, ale národem patřícím Hospodinu, honosícím se Jeho jménem, majícím zajištěnou Boží péči a ochranu.
- Na druhé straně si již nemohli dělat, co chtěli – byli povinni žít podle Božích pokynů.
9 Nato vystoupil Mojžíš i Áron, Nádab i Abíhú a sedmdesát ze starších Izraele
- Vybraná skupina čtyřiasedmdesáti se poté od lidu oddělila a vydala se nahoru (na horu).
- Jde o výjimku z příkazu z Ex 19 ,24 A Hospodin mu řekl: Jdi, sestup a zase vystoupíš ty a Áron s tebou. Avšak kněží a lid ať nezkouší proniknout a vystoupit k Hospodinu, aby se na ně neobořil.
10 a viděli Boha Izraele a pod jeho nohama cosi podobné safírové dlažbě, průzračné jako samo nebe.
- h.: očištěné;
- Vystoupili tedy zřejmě až na samotný vrchol, i když to není jisté (dále je na vrchol pozván Mojžíš). Je možné, že byli někde „v půli“ výstupu a Hospodin sestoupil k nim.
- Jde o zcela mimořádnou situaci – vidět Boha je pro lidi prakticky nemožné, resp. smrtelné (Ex 33,20; Sd 13,22).
- Co přesně viděli, nevíme – o Božím vzhledu není řečeno nic, takže nešlo o nic „uchopitelného“, jasného či dobře popsatelného. Dost možná šlo o spíše o majestátní trůnní scénu (podobně jako Izajáš 6; Ezechiel 1).
- Přítomné zaujala „skleněná podlaha“, která je v Boží blízkosti v Bibli zmíněna explicitně také ve Zj 4,6
- To, že to, co má Bůh pod nohama („podnož„), je důležité, je napsáno např. v Ž 99,5 a 132,7: „Padněme k podnoží jeho nohou, on je svatý.“ „Pojďme k jeho příbytku, padněme k podnoží jeho nohou.“
11 Ale proti nejpřednějším ze synů Izraele nevztáhl ruku; ačkoliv spatřili Boha, jedli a pili.
- Je zcela jasné, že to, co bylo čtyřiasdmdesáti umožněno spatřit, bylo naprosto mimořádné.
- Mojžíš nepřímo říká, že pobyt v takové Boží blízkosti je pro člověka obvykle smrtelný.
- Za těchto mimořádných okolností to ale sedmdesáti starším „prošlo“, Bůh je nezabil.
- A nejen to – nejen, že přežili, ale zúčastnili se v Boží přítomnosti společného jídla (což je nejen mimořádnou poctou, ale také známkou významného vztahu).
- Šlo zřejmě o slavnostní společnou hostinu při příležitosti uzavření smlouvy.
- Kdo byl hostitelem? Kdo obstaral „catering“? Sám Hospodin pozval přítomné na jídlo? Nebo si starší něco přinesli zdola a pouze „vybalili“ vlastní zásoby? A jakou formou se společného jídla účastnil Bůh? Byl přítomen Ježíš, jak zvažuje Asher Intrater?
- V každém případě šlo o mimořádný projev Boží přízně.
12 Hospodin řekl Mojžíšovi: Vystup ke mně na horu a zůstaň tam; dám ti kamenné desky, zákon a příkaz, které jsem napsal k jejich poučení.
- Po společném jídle je Mojžíš vyvolán z kruhu ostatních a je pozván k Bohu na horu, zřejmě tedy na samotný vrcholek.
- Obecenství v Hospodinem má různé stupně – všichni máme usilovat o „proniknutí“ do vztahu co nejužšího, snažit se být Bohu co nejblíž.
- Všichni zřejmě byli svědky této Boží pozvánky.
- Slovo „zůstaň tam“ přítomným mohlo naznačovat, že Mojžíšův pobyt nahoře nebude krátký, nicméně, že se natáhne na čtyřicet dnů, asi nečekal nikdo.
- Mojžíš si měl vyzvednout kamenné desky, které již pro Izrael měl Bůh zřejmě připravené nebo se je chystal v Mojžíšově přítomnosti napsat.
- Jak uvidíme dále, za svého pobytu dostal detailní popis stánku a bohoslužebných řádů.
13 Potom vstal Mojžíš i jeho služebník Jozue a Mojžíš vystoupil na Boží horu.
- Vstal, myslí se zřejmě od společného jídla nebo po něm. Vstal z kruhu starších a Áronovců.
- Šlo již o několikátý, zřejmě pátý výstup.
- Výstupů bylo zřejmě sedm:
- 1. výstup, Ex 19,3: Nabídka smlouvy pro lid
- 2. výstup, Ex 19,8b–14: Mojžíš přináší souhlas lidu, Hospodin přikazuje třídenní přípravu na teofanii.
- 3. výstup, Ex 19,20–25: Varování a vymezení hranic (nikdo nesmí vystoupit nebo se přiblížit).
- 4. výstup Ex 20,21.18–21: Přijetí Desatera a dalších ustanovení.
- 5. výstup, Ex 24,12–18 do 31. kapitoly: Čtyřicetidenní pobyt, přijetí desek, plán svatyně a bohoslužby.
- 6. výstup, Ex 32,31 – 34,3: Přímluva po hříchu
- 7. výstup, Ex 34,4–29: Čtyřicetidenní, s deskami, obnova smlouvy, Mojžíšova tvář září.
14 Starším však řekl: Zůstaňte zde, dokud se k vám nevrátíme. Áron a Chúr jsou zde s vámi; kdo by měl nějakou záležitost, přistoupí k nim.
- n.: Čekejte na nás;
- Mojžíš zjevně s delším pobytem počítal. Takovéto pokyny včetně přechodného předání pravomocí před krátkou nepřítomností svému okolí nedáváme.
- Mojžíš mluví v množném čísle – ale Jozue na horu nedošel. Kde zůstal? Dolů se nevrátil, to by asi nějak zasahoval proti vzpouře.
- Ale bez jídla a pití po čtyřicet dní být nemohl (na rozdíl od Mojžíše, který v Boží přítomnosti jíst a pít nepotřeboval).
15 Mojžíš vystoupil na horu a horu zakryl oblak.
- Vypadá to, jako by oblak do té doby na hoře nebyl, což je ale divné, protože z předcházejících veršů víme, že byl. Buď tedy šlo o nějaké období, kdy byl Sinaj přechodně bez oblakového přikrytí – a změnilo se to až ve chvíli, kdy Mojžíš začal stoupat.
- V tom případě pak Mojžíš ještě na samotnou audienci u Nejvyššího ještě šest dní čekal někde „v předpokoji“.
- Mohlo by to ještě být tak, že oblak na hoře více či méně spočíval stále. A formulace chce říci, že když Mojžíš začal stoupat, oblak jej poměrně brzy zahalil.
- Ať tak nebo tak, Mojžíš předal pravomoci a zmizel v mraku. Byl pryč.
- Najednou se nedělo nic – Izraelci byli vydáni sami sobě. Na jak dlouho, nevěděli.
- Nebyl, kdo by jim říkal, co mají dělat.
- Museli čekat, až se Mojžíš zase vynoří.
- My, křesťané jsme na tom dost podobně – Ježíš před dvěma tisíci lety zmizel v oblaku a my jsme zůstali sami (zjednodušuji, sami jsme nezůstali, přišel Duch Svatý). Musíme čekat, až se Ježíš opět objeví. Čekání se táhne. Bylo by dobré, kdyby se nám během čekání podařilo vyvarovat se zlatých telat.
16 Na hoře Sínaj spočívala Hospodinova sláva a po šest dní ji zakrýval oblak. Sedmého dne Hospodin zavolal na Mojžíše z oblaku.
- Zřejmě jde o rekapitulaci předchozího průběhu?
- Zřejmě tedy Mojžíš poté, co jej Hospodin povolal nahoru, ještě šest dnů čekal někde na svahu nebo pod vrcholem na definitivní pozvání na vrcholek do samotné Boží přítomnosti.
- Nebo Mojžíšův pátý výstup započal sedmého dne Boří přítomnosti na hoře.
17 Hospodinova sláva vypadala před očima synů Izraele jako stravující oheň na vrcholu hory.
- Boží přítomnost, zde nazvána Hospodinovou slávou se projevovala nejen jako oblak, ale také jako oheň.
- Stravující znamená „požírající“ – jde o oheň, který spaluje, „anihiluje“ věci kolem sebe.
- Když v Chorvatsku, v Kalifornii nebo v Kanadě vypuknou velké požáry, jsou stravující v tom nejhorším smyslu slova – pohltí vše, co se jim postaví do cesty.
- Tam, kam se odebral Mojžíš, nyní hořel mohutný „požár“. To Izraelcům jistě na klidu nepřidalo.
- Co si měli myslet? Jejich úvahy mohly oscilovat od:
- Tohle přece nikdo nemůže přežít – Mojžíš už je určitě po smrti. Až po:
- Přece by si tam Hospodin Mojžíše nepozval, aby ho vzápětí spálil na uhel.
- Hospodinu oheň jistě „nevadí“, na hoře nicméně v ohni a mraku vytvořil „jednací místo“, kde panovaly pro lidi přijatelné podmínky.
18 Mojžíš vešel do oblaku a vystoupil na horu. Mojžíš byl na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí.
- Oblak neoblak, oheň neoheň, Mojžíš se nahoru nebojácně vydal. Šlo o pozvání, které se neodmítá.
- A jeho pobyt se protáhl na měsíc a deset dnů k tomu.
- Tato dlouhá doba nastoluje více otázek – především, co Mojžíš nahoře po čtyřicet dnů a nocí vlastně dělal? Jak audience probíhala?
- Co víme je, že přebíral pokyny pro stavbu Stanu setkávání a pro bohoslužbu.
- Pokynů bylo hodně – zabírají dalších sedm kapitol knihy.
- Ale zase ne ta hodně, aby bylo třeba se jimi zabývat čtyřicet dní.
- Je pravděpodobné, že pokyny nedostal ve formě textu, který budeme číst v dalších kapitolách, ale že mu byly nějak názorně vysvětleny – např. mu bylo předvedeno, jak vypadá chrám v nebi a jak tam probíhá bohoslužba, aby pochopil principy.
- Jistě měl možnost se doptávat – zřejmě nešlo o „přednášku“, ale o dialog.
- Některé místa naznačují, že mu byl během pobytu předveden model:
- Ex 25,8–9 „Ať mi udělají svatyni, a já budu přebývat uprostřed nich. Uděláte ji přesně podle vzoru obydlí a příslušenství, jak ti ukážu.“
- Ex 25,40 „Hleď, ať to uděláš podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“
- Žd 8,5 „[Kněží] slouží obrazu a stínu nebeské svatyně, jak bylo řečeno Mojžíšovi, když měl postavit stánek: (Pozemská svatyně je „obrazem a stínem“ té pravé nebeské.)
- Žd 9,23-24 „Bylo tedy třeba, aby obrazy nebeských věcí byly očištěny těmito oběťmi, kdežto samotné nebeské věci vyššími oběťmi než jsou tyto.
- Jak rozhovor probíhal, nevíme – Mojžíš mohl jako starší pouze nejasně vidět trůn a poslouchat pokyny u jeho paty.
- Mohl ale také sedět s Ježíšem v družném osobním rozhovoru, např. nad modelem stanu.
- Asi lze předpokládat, že mu bylo v Boží přítomnosti dobře.
- Čas neřešil, nechával dny plynout. Situaci dole neřešil – spoléhal na Boha.
- Ztratil potřebu jíst a pít. Spát asi spal.
- Často se bavíme, na co bychom se Ježíše zeptali, kdyby se objevil třeba na naší domácí skupince.
- A o čem bychom se ale bavili, kdybychom s Ním měli možnost být po čtyřicet dní? Zajímá mě hodně věcí, ale i tak – měli bychom dost témat? A co budeme dělat v nebi?