1. Korintským – kapitola 14

1 Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali. 

• ř. diókete, tj. (Pro-/)Následujte; 
• Ve verši jsou dvě slovesa vyjadřující intenzivní snahu o získání něčeho: usilovat a dychtit, řecky διώκετε (diṓkete) a ζηλοῦτε (zēloûte).
  • διώκω  [diókó] 1. spěchat, pospíchat, běžet (κατὰ σκοπόν k cíli), jít (τινά za kým) 2. pronásledovat 3. vyhnat, zapudit 4. usilovat (τι oč) [45 výskytů]. (My bychom možná řekli „Jít za něčím“).
    • Anglicky pursue, follow, ev. persecute.
    • Výskyty buď ve smyslu pronásledování (Mt 5,10: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni (διωγμένοι) pro spravedlnost“ nebo ve smyslu zde: např. Ř 14,19: „Usilujme (διώκωμεν) o to, co vede k pokoji“, 1Tim 6,11: „Usiluj o spravedlnost, zbožnost…“
  • ζηλόω  [zéloó] (konj. 2. pl. i ζηλοῦτε, aor. ἐζήλωσα) 1. horlit, horlivě se snažit (τινά o koho); (pas.) být předmětem horlivého úsilí 2. žárlit (τινά na koho); závidět (τινά komu) [11 výskytů]
    • Anglicky: Eagerly desire, desire earnestly, be eager for, covet.
    • Výskyty např. 1K 12,31: „Usilovně dychtěte (ζηλοῦτε) po vyšších darech“, 1K 14,39: „Tak tedy, bratři, dychtěte po tom, abyste prorokovali“, 2K 11,2: „Horlím (ζηλῶ) o vás Boží horlivostí“
• Smysl je jasný a „podublovaný“ – jsou věci, za kterými se máme hnát, za kterými máme jít, po nichž máme jít.
• To, že se za některými věcmi ženeme, že po něčem dychtíme, je běžné – ženeme se za láskou, za penězi, za kariérou, za zážitky. Dychtíme po věcech dobrých, špatných i neutrálních.
• Představu, co po nás Pavel chce, tedy máme dobrou – teď tedy, co má podle Pavla být objektem dychtění a usilování u křesťana? Duchovních projevy, především prorokování.
• Poté, co si Pavel ve třinácté kapitole připravil půdu ódou na důležitost a vlastnosti lásky (sebevětší duchovnost bez lásky je marností), začíná se duchovními projevy zabývat již v „bezpečném terénu“. Po přečtení třinácté kapitoly se již nikdo nepožene za duchovními dary, aby si „honil ego“, ale vždy jen z lásky k Bohu a lidem.
• Proč jsou duchovní dary pro křesťany a pro církev důležité, se dozvíme dále.

2 Neboť kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu; nikdo mu nerozumí, duchem mluví tajemství.

• n.: nenaslouchá;
• Argumentaci ve prospěch důležitosti prorokování začíná Pavel srovnáním s glosolálií, tedy duchovním darem mluvení v jazycích.
• Mluvení v jazycích bylo zřejmě v korintském sboru zhusta používané, možná až nadužívané. Proroctví praktikovali Korinťané zjevně mnohem méně.
• Pavel má mluvení v jazycích „rád“, ve své argumentaci je v nejmenším nesnižuje – pouze poukazuje, že proroctví je cennější.
• Duchovních darů je podle různých seznamů kolem dvacíti.
• Zastavme se nejprve u glosolálie, která je z duchovních darů „nejzvláštnější“:
• Její smysl totiž není na první pohled jasný:
  • Většina praktikované glosolálie (tehdy i dnes) nefungovala jako „překladač“ pro cizince, jak se to stalo o Letnicích v Jeruzalémě. Tehdy šlo o výjimku, o jiný typ glosolálie – od té doby většina mluvení v jazycích spočívá v používání jazyka, který je pro všechny, včetně mluvícího nesrozumitelný¹.
  • Pavel s tím počítá, ví o tom, že glosolálie taková je – ví, že mluvícímu nikdo nerozumí, že „duchem mluví tajemství“.
• K čemu ale je, když říkám něco, čemu nerozumím? Je to jako kdybych nahlas četl knihu v maďarštině nebo jiném, mi zcela neznámém jazyce. Může to být vůbec k něčemu dobré?
• Pavel říká, že to význam má, protože mluvící „nemluví k lidem, nýbrž k Bohu„. To určitý smysl dává – když budu číst knihu v maďarštině Maďarovi, jistě to význam mít může.
• Děti z Bullerbynu² občas četly noviny svému slepému dědečkovi. Většinu z čteného nechápaly, ale jistě jejich čtení mělo význam.
  • Resp. je nabíledni, že to mělo význam pro slepého dědečka, ale jaký význam to mělo pro děti? Děti měly možnost svým čtením projevit dědečkovi lásku a ochotu pomoci. Bylo to od nich hezké, šlo z jejich strany o oběť (nemohly si nějakou dobu hrát, nemohly si dělat, co chtěly).
• Lze v tomto nalézt nějakou podobnost s mluvením v jazycích? I když my se můžeme přirovnat k dětem, které čtou a nechápou, Bůh jistě není dědečkem, který potřebuje, dětskou asistenci.
• Úplně vyloučit to ale nelze – obecně řečeno, jistě platí, že Bůh je zcela soběstačný., Nepotřebuje od nás nic: naše peníze, naši službu, náš čas ani naše modlitby. Jestliže po nás tyto věci žádá, je to pouze proto, že nám chce dát příležitost k projevení naší lásky (k Němu a k ostatním lidem).
• Nemohlo by tedy jedním z důvodů, proč Bůh po nás chce glosolálii, být, že mluvením v jazyku nám Nejvyšší dává příležitost Mu projevit laskavost? Věnovat Bohu čas a úsilí modlitby s důvěrou, že Bůh si ji může použít, přestože my sami její smysl nechápeme?
• Vždyť odkud se berou slova, která při mluvení v jazyku lidé používají? Jsou od Ducha Svatého, od Boha, On je dává – jde o „Božský jazyk“.
• Takže jedním z významů glosolálie by mohlo být, že Bůh dává lidem svá slova, aby Mu je zpětně přinášeli v modlitbě?
• Ř 8,26 „Duch sám se za nás přimlouvá nevyslovitelnými vzdechy“ by tímto směrem mohlo ukazovat: glosolálie by pak byla tajemným způsobem, jak jak se Duch přimlouvá skrze nás (ať už tento obrat znamená cokoliv).

• Obecně je na glosolálii divné mnoho věci: Z Kázání na hoře víme, že Bůh si ohledně modlitby nepřeje bezduché opakování naprázdno.
  • Mt 6,7 „Když se modlíte, nemluvte naprázdno jako pohané; myslí si, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“
    • „βαττολογήσητε (battologēsēte)“ znamená „žvanit, nesmyslně opakovat“ (možná od jména Battus, známého pro zadrhávání nebo plané řeči).
    • „πολυλογίᾳ (polulogiā)“ = znamená mnohomluvnost.
• Mnoho náboženství přitom takovouto modlitbu běžně praktikuje – vrcholem tohoto přístupu jsou mechanické opakování manter či modlitební mlýnky buddhistů³.
• Tento druh prázdné modlitby , ale běžně provozují i římští katolíci, když opakují Otčenáš nebo Zdrávas. (Při mnohočetném opakování není možno u modlitby udržet mysl).
  • Ne všechny modlitby přitom musejí být vlastními slovy – sám Ježíš se modlil Žalmy a On sám nám zanechal Modlitbu Páně⁴.
  • Důležitá při modlitbě ale v každém případě je „duševní přítomnost“ – člověk musí vědět, co říká a musí za tím stát (myslet to vážně).
• Opakování manter navíc může navozovat změny mysli a nežádoucím způsobem otvírat lidskou mysl duchovnímu démonickému světu.
• Glosolálie přitom žádné z těchto kritérií nesplňuje – mysl není přítomna, modlitebník se nemůže s řečeným ztotožnit, jde určitým způsobem o „prázdné“ či mechanické mluvení.
• Jak to, že navzdory všemu je tedy glosolálie dobrá? Proč ji Duch Svatý Bůh dává a jak to, že ji Pavel doporučuje?

• Mluvení v jazycích je v mnoha ohledech provokativní – určitým způsobem glosolálie uráží naše racionální myšlení.
• Křesťanství je navíc racionálnější „náboženství“, než jiná – je zakotveno v realitě, vyžaduje zapojení mysli, není pouze citové nebo zážitkové. Křesťané při meditaci „nevypínají mysl“. Křesťané nejsou „otroky“ svých duchovních prožitků – vždy je mají (nebo mají mít) pod kontrolou.
• Z tohoto všeho glosolálie vybočuje – není racionální, rozum je při ní „odstaven na vedlejší kolej“.
• Glosolálie je obtížná zvláště pro lidi s přísně racionálním myšlením – začít vyslovovat slova, která mi nedávají smysl, „patlat nesmysly“ jako nerozumné dítě je pro racionálního člověka obtížné.
• Není právě toto důvodem, proč nám Bůh tento dar dává? Nechce tímto darem Bůh dát svým dětem najevo, že rozum není všechno? Že bez nadpřirozené složky je křesťanství neúplné a slabé? Že někdy je třeba „mozkovou kůru“ odsunout bokem a dát průchod duchu (či Duchu)?
• Nechce Bůh věřící cvičit ve spoléhání na Jeho nadpřirozené vedení a dary více, než na vlastní rozum?
• Není toto počínání rizikové? Jak jsme již psali, křesťané svou mysl z bezpečnostních důvodů nikdy nevypínají – nechtějí riskovat, že se tak otevřou temným duchovním silám.
• Zdá se, že v případě glosolálie se křesťan pohybuje v bezpečném prostředí – Bůh si vše hlídá, a jestliže křesťan očekává dar cizí řeči od Boha, nemůže jej dostat od ďábla (nedostane hada, když chce rybu).
  • Glosolálie se vyskytuje i v mimo-křesťanském prostředí v různých druzích transu, extáze, posedlosti nebo při kontaktech s duchy – v mnoha odrůdách šamanismu, ve starověkých řecko-římských kultech, ve spiritismu (automatické mluvení nebo psaní), různých druzích new age a v islámu (v súfismu).

• 3Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování,^a povzbuzení^t3 a útěše. ^t3 n.: napomenutí (paraklésis) ^aŘ 14:19; Ef 4:12
  4Kdo mluví jazykem, buduje sám sebe, ale kdo prorokuje, buduje^a církev.^t4t4 n.: sbor / shromáždění ^a1K 8:1; Ř 14:19
  5Chci, ^sabyste všichni ^smluvili jazyky, avšak ještě více, abyste prorokovali.^a Kdo prorokuje, je větší než ten, kdo mluví jazyky, ledaže by i vykládal, aby se budovala církev.^t4t4 n.: sbor / shromáždění ^aNu 11:29
  6Tedy, bratři,^a kdybych k vám přišel a mluvil jazyky, co vám ^fprospěji, když bych k vám nepromluvil ve zjevení,^b v poznání,^c v proroctví nebo vyučování?^daSk 1:15p ^b1K 14:26^c1K 12:8; Ř 15:14^dŘ 6:17; 2Tm 3:10
  7Stejně je tomu i s neživými nástroji vydávajícími zvuk, ať už s flétnou nebo s lyrou^a Kdyby ⁽nevydávaly různé tóny⁾,^t5 jak by se poznalo, co ^sse ^sna ^sflétnu nebo ^sna ^slyru ^shraje? ^t5 ř.: nedala rozdíl tónům ^aGn 4:21; 2S 6:5
  8A kdyby polnice vydala nejasný zvuk, kdo by se chystal k boji?^aaNu 10:9; Jl 2:1
  9Tak i vy: Jestliže jazykem nevydáte jasné slovo, jak se pozná, co bylo řečeno? Neboť budete mluvit do větru.
  10Vždyť na světě je tolik druhů jazyků,^t6 a žádný není⁽bez významu⁾.^t7t6 ř.: hlasů; [t.č. je známo více než 6000 jazyků] ^t7 ř.: němý
  11Jestliže neznám význam jazyka,^t8 budu cizincem^t9 pro toho, kdo mluví, a ten, kdo mluví, bude cizincem^t9 pro mne. ^t8 ř.: hlasu (také zn.: řeč) ^t9 ř. barbaros (tj. cizojazyčný); Sk 28:1p
  12Tak i vy, poněvadž ⁽horlivě usilujete^)t10 o ^sduchovní ^sprojevy, snažte se,^t11abyste se v nich rozhojňovali^a pro budování církve.^bt10 ř.: jste horlivci; Sk 21:20; 1P 3:13^t11 n.: usilujte; Ko 3:1^a2K 8:7; 1Te 4:1^b1K 14:4
  13Proto kdo mluví jazykem, ať se modlí, aby mohl také vykládat.
  14Neboť když se modlím jazykem, můj ^cduch se modlí, avšak má mysl^a je bez užitku. ^a1K 14:19
  15Co tedy? Budu se modlit ^cduchem, ale budu se modlit i myslí; ^sbudu ^szpívat ^schvály ^cduchem, ale ^sbudu ^szpívat^aschvály i myslí. ^aEf 5:19; Ko 3:16
  16Neboť kdybys dobrořečil jen duchem,^t12 jak by ^smohl ⁽přítomný prostý člověk^)t13 k tvému díkůvzdání^asříci ‚Amen‘,^b když neví, co říkáš? ^t12 n.: v duchu ^t13 ř.: ten, který zaujímá místo nezasvěceného; v. 1K 14:23n; Sk 4:13; 2K 11:6^aEf 5:4^bDt 27:15p
  17Ty sice dobře děkuješ, ale ten druhý tím není budován.^aa1K 14:4
  18Děkuji ^cBohu, že mluvím jazyky více než vy všichni;
  19ale v církvi^a — abych poučil i druhé — chci raději promluvit pět slov svou myslí než deset tisíc slov v jazyku. ^a1K 14:4
  20Bratři, ve svém myšlení nebuďte jako děti;^a ve zlém^b buďte jako nemluvňata,^c ale v myšlení buďte dospělí.^t14t14 n.: dokonalí ^aEf 4:14^bŘ 16:19^cŽ 131:2; Mt 18:3
  21V Zákoně je ^pnapsáno:^a ‚^sJinými ^sjazyky a rty cizinců^t15 budu ^fmluvit k tomuto lidu, ale ani tak mě ^fnebudou poslouchat,‘ praví Pán. ^t15 ř.: jiných; var.: jinými; srv. Iz 28:11n; Dt 28:49^aJ 10:34
  22Jazyky nejsou tedy znamením^t16 pro věřící,^a nýbrž pro nevěřící,^b proroctví^c však není pro nevěřící, nýbrž pro věřící. ^t16 ř.: ke znamení ^aSk 2:44!; 2K 6:15; 1Te 1:7; 1Tm 4:10^b1K 6:6! ^c1K 14:1
  23Když by se tedy sešel^t17 celý sbor^a a všichni by mluvili jazyky, a vešli by prostí^t18lidé nebo nevěřící, cožpak^fneřeknou, že blázníte?^bt17 ř.: + na jednom místě^t18 n.: nezasvěcení ^a1K 11:18^bSk 2:13~
  24Ale když budou všichni prorokovat a vejde někdo nevěřící nebo neznalý,^t18 bude ode všech usvědčován a ode všech souzen. ^t18 n.: nezasvěcení
  25Budou se odhalovat ^sskryté ^svěci jeho srdce, a tak padne na tvář,^afpokloní se ^cBohu^b a vyzná: ‚Vskutku, mezi vámi je ^cBůh!‘^caL 17:16^bMt 4:10^cIz 45:14; Za 8:23!
  26Co z toho tedy^a plyne,^t19 bratři? Když se sejdete, každý z vás má chvalozpěv,^b má učení, má zjevení, má jazyk, má výklad;^c všechno ať je k budování. ^t19 ř.: je ^a1K 14:15^bEf 5:19^c1K 12:10
  27Mluví-li někdo jazykem, ať mluví dva nebo nejvýše tři, a to^sjeden ^spo ^sdruhém, a jeden ať vykládá.^aa1K 14:5
  28A jestliže tam není vykladač, ať ve shromáždění^t20 mlčí; ať mluví k sobě a k^cBohu. ^t20 n.: sboru, církvi
  29Proroci ať mluví dva nebo tři a ti ostatní ať rozsuzují.
  30A když by ^sdostal ^szjevení jiný, ^skterý tam^ssedí, ať ten první umlkne.^t21t21 ř.: mlčí
  31^sJeden ^spo ^sdruhém můžete všichni prorokovat, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni.
  32Duchové proroků se podřizují prorokům,
  33neboť ^cBůh není Bohem zmatku,^a nýbrž Bohem pokoje.^b Jako ve všech shromážděních^c svatých,^t22t22 n. konec odstavce až zde ^a1K 14:40^b1K 7:15; Ř 15:33! ^c1K 14:28
  34vaše ženy nechť ve shromážděních^a mlčí. Nedovoluje se jim, ^saby ^smluvily; ať jsou podřízené,^b jak praví i Zákon. ^a1K 14:28^b1Tm 2:11; 1P 3:1
  35Chtějí-li se něco naučit, ať se ptají doma svých mužů. Je totiž neslušné, ^saby žena mluvila ve shromáždění.^aa1K 14:28
  36Vyšlo snad ^cBoží ^cslovo od vás? Nebo přišlo jen k vám samotným?
  37Považuje-li se někdo za proroka nebo duchovního člověka,^a ať uznává, že to, co vám píšu, ⁽je Pánovo přikázání⁾.^t23t23 var.: jsou Pánova přikázání ^a1K 2:15
  38Jestliže to někdo neuznává, ⁽sám nebude uznáván⁾.^t24t24 var.: ať neuznává
  39A tak, ^[moji^] bratři, ^shorlivě ^sse ^ssnažte^a prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. ^a1K 12:31
  40Všechno ať se děje slušně a spořádaně.^aa1K 14:33~

1. Občas se někde dočtu o případech, kdy někdo hovoří v jazyce cizího národa a přítomní tomu rozumějí, jde ale opravdu spíše o výjimky. Osobně jsme nic takového kolem sebe nikdy nezažil. ↩︎
2. Kniha Astrid Lindgrenové ↩︎
3. Kdy lidé dokonce „šetří čas a úsilí“ tím, že své modlitby převedou na „stroj“. ↩︎
4. I když je možno diskutovat, zda Otčenáš máme opakovat nebo jestli nám v něm Ježíš pouze ukázal klíčová modlitební témata. Vědomým opakováním, ale určitě velkou chybu neděláme. Drmolení je pak určitě k ničemu. ↩︎