1. Korintským – kapitola 14

1 Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali. 

• ř. diókete, tj. (Pro-/)Následujte; 
• Ve verši jsou dvě slovesa vyjadřující intenzivní snahu o získání něčeho: usilovat a dychtit, řecky διώκετε (diṓkete) a ζηλοῦτε (zēloûte).
  • διώκω  [diókó] 1. spěchat, pospíchat, běžet (κατὰ σκοπόν k cíli), jít (τινά za kým) 2. pronásledovat 3. vyhnat, zapudit 4. usilovat (τι oč) [45 výskytů]. (My bychom možná řekli „Jít za něčím“).
    • Anglicky pursue, follow, ev. persecute.
    • Výskyty buď ve smyslu pronásledování (Mt 5,10: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni (διωγμένοι) pro spravedlnost“ nebo ve smyslu zde: např. Ř 14,19: „Usilujme (διώκωμεν) o to, co vede k pokoji“, 1Tim 6,11: „Usiluj o spravedlnost, zbožnost…“
  • ζηλόω  [zéloó] (konj. 2. pl. i ζηλοῦτε, aor. ἐζήλωσα) 1. horlit, horlivě se snažit (τινά o koho); (pas.) být předmětem horlivého úsilí 2. žárlit (τινά na koho); závidět (τινά komu) [11 výskytů]
    • Anglicky: Eagerly desire, desire earnestly, be eager for, covet.
    • Výskyty např. 1K 12,31: „Usilovně dychtěte (ζηλοῦτε) po vyšších darech“, 1K 14,39: „Tak tedy, bratři, dychtěte po tom, abyste prorokovali“, 2K 11,2: „Horlím (ζηλῶ) o vás Boží horlivostí“
• Smysl je jasný a „podublovaný“ – jsou věci, za kterými se máme hnát, za kterými máme jít, věci, po nichž máme jít.
• To, že se za některými věcmi ženeme, že po něčem dychtíme, je běžné – ženeme se za vztahy, za penězi, za kariérou, za zážitky. Dychtíme po věcech dobrých, špatných i neutrálních.
• Co má podle Pavla být objektem dychtění a usilování u křesťana?
• Láska má být předmětem usilování a a duchovních projevy (zvláště prorokování) předmětem dychtění.
• Jde o důležitou nuanci: Za to, zda budeme mít lásku, jsme totiž zodpovědní sami – my to můžeme a musíme ovlivnit svým úsilím.
  • V našem pokřiveném chápání lásky je to obtížně přijatelné, ale já se opravdu mohu rozhodnout, že toho a toho člověka nebo lidi budu mít rád. Jde o otázku vůle a jednání, nikoliv o otázku citů.
• S duchovními dary je tomu jinak: Neexistuje žádná „metoda“, jak je získat – my po nich můžeme pouze toužit, ale dárcem vždy je a bude výhradně Bůh.
  • Po proroctví nebo jazycích mohu toužit, ale nemohu způsobit, že je opravdu dostanu. Zda ano, záleží na Dárci.
• O lásce Pavel mluvil v minulé kapitole a nastínil nadmíru jasně, že bez lásky je všechno ostatní včetně duchovních darů k ničemu. Po této přípravě půdy se Pavel začíná duchovními projevy zabývat již v „bezpečném terénu“. Po přečtení třinácté kapitoly se již nikdo nepožene za duchovními dary, aby si „honil ego“, ale vždy jen z lásky k Bohu a lidem.
• Proč jsou duchovní dary pro křesťany a pro církev důležité, se dozvíme dále.
• Jak se dychtí a usiluje? U běžných věcí je to jasné – dozvím se o něčem, co mě zaujme. Začnu v tomto směru vyvíjet úsilí.
• Kdyby Pavel řekl: Usilujte o fyzickou kondici, krásné tělo nebo zhubnutí. Nebo: Dychtěte navštívit Jeruzalém. Nebo: Usilujte o Mercedes Benz (Jak zpívá Janis Joplin v jedné písni¹), věděli bychom, jak se zařídit, jak to udělat:
  • Začali bychom si zjišťovat informace (jaké existují dietní a cvičební programy, kolik stojí zájezdy do Izraele, jaké jsou typy Mercedesů).
  • Vyhledali bychom lidi, kteří v této věci mají zkušenosti nebo (bavili bychom se s fyzicky zdatnými lidmi, navštívilo fitko a výživového poradce, dali řeč s majitelem Mercedesu, navštívili prodejnu, vyhledali cestovní kancelář).
  • Stanovili bychom si plán.
  • Podřídili bychom svému plánu svůj program, svůj jídelníček, svůj pracovní program, svůj rozpočet; zkrátka vše, co děláme, kam chodíme, čemu se věnujeme.
• Proč se stejně nezařídit vůči lásce a vůči duchovním darům a vůči lásce?
  • Informace o důležitosti lásky a duchovních darů jsme se právě dozvěděli z Pavlova dopisu.
  • Lidi s těmito duchovními zkušenostmi máme kolem sebe ve sborech.
  • Nezbývá, než si stanovit plán a začít usilovat.
• A je důležité si znovu připomenout, že dárcem duchovních darů je a vždy bude výhradně Bůh. Pokud po nich dychtíme, musíme se obracet k jejich Dárci. Duchovní dary „nefungují“ samy o sobě, nelze je získat na základě „metod“.
• Mé dychtění může spočívat maximálně v tom, že vůči Bohu opakovaně vysílám signály, že o duchovní dary stojím.

2 Neboť kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu; nikdo mu nerozumí, duchem mluví tajemství.

• n.: nenaslouchá;
• Argumentaci ve prospěch důležitosti prorokování začíná Pavel srovnáním s glosolálií, tedy duchovním darem mluvení v jazycích.
• Mluvení v jazycích bylo zřejmě v korintském sboru zhusta používané, možná až nadužívané. Proroctví praktikovali Korinťané zjevně mnohem méně.
• Pavel má mluvení v jazycích „rád“, ve své argumentaci je v nejmenším nesnižuje – pouze poukazuje, že proroctví je cennější.
• Duchovních darů je podle různých seznamů kolem dvacíti.
• Zastavme se nejprve u glosolálie, která je z duchovních darů „nejzvláštnější“:
• Její smysl totiž není na první pohled jasný:
  • Většina praktikované glosolálie (tehdy i dnes) nefungovala jako „překladač“ pro cizince, jak se to stalo o Letnicích v Jeruzalémě. Tehdy šlo o výjimku, o jiný typ glosolálie – od té doby většina mluvení v jazycích spočívá v používání jazyka, který je pro všechny, včetně mluvícího nesrozumitelný².
  • Pavel s tím počítá, ví o tom, že glosolálie taková je – ví, že mluvícímu nikdo nerozumí, že „duchem mluví tajemství“.
• K čemu ale je, když říkám něco, čemu nerozumím? Je to jako kdybych nahlas četl knihu v maďarštině nebo jiném, mi zcela neznámém jazyce. Může to být vůbec k něčemu dobré?
• Pavel říká, že to význam má, protože mluvící „nemluví k lidem, nýbrž k Bohu„. To určitý smysl dává – když budu číst knihu v maďarštině Maďarovi, jistě to význam mít může.
• Děti z Bullerbynu³ občas četly noviny svému slepému dědečkovi. Většinu z čteného nechápaly, ale jistě jejich čtení mělo význam.
  • Resp. je nabíledni, že to mělo význam pro slepého dědečka, ale jaký význam to mělo pro děti? Děti měly možnost svým čtením projevit dědečkovi lásku a ochotu pomoci. Bylo to od nich hezké, šlo z jejich strany o oběť (nemohly si nějakou dobu hrát, nemohly si dělat, co chtěly).
• Lze v tomto nalézt nějakou podobnost s mluvením v jazycích? I když my se můžeme přirovnat k dětem, které čtou a nechápou, Bůh jistě není dědečkem, který potřebuje, dětskou asistenci.
• Úplně vyloučit to ale nelze – obecně řečeno, jistě platí, že Bůh je zcela soběstačný., Nepotřebuje od nás nic: naše peníze, naši službu, náš čas ani naše modlitby. Jestliže po nás tyto věci žádá, je to pouze proto, že nám chce dát příležitost k projevení naší lásky (k Němu a k ostatním lidem).
• Nemohlo by tedy jedním z důvodů, proč Bůh po nás chce glosolálii, být, že mluvením v jazyku nám Nejvyšší dává příležitost Mu projevit laskavost? Věnovat Bohu čas a úsilí modlitby s důvěrou, že Bůh si ji může použít, přestože my sami její smysl nechápeme?
• Vždyť odkud se berou slova, která při mluvení v jazyku lidé používají? Jsou od Ducha Svatého, od Boha, On je dává – jde o „Božský jazyk“.
• Takže jedním z významů glosolálie by mohlo být, že Bůh dává lidem svá slova, aby Mu je zpětně přinášeli v modlitbě?
• Ř 8,26 „Duch sám se za nás přimlouvá nevyslovitelnými vzdechy“ by tímto směrem mohlo ukazovat: glosolálie by pak byla tajemným způsobem, jak jak se Duch přimlouvá skrze nás (ať už tento obrat znamená cokoliv).

• Obecně je na glosolálii divné mnoho věci: Z Kázání na hoře víme, že Bůh si ohledně modlitby nepřeje bezduché opakování naprázdno.
  • Mt 6,7 „Když se modlíte, nemluvte naprázdno jako pohané; myslí si, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“
    • „βαττολογήσητε (battologēsēte)“ znamená „žvanit, nesmyslně opakovat“ (možná od jména Battus, známého pro zadrhávání nebo plané řeči).
    • „πολυλογίᾳ (polulogiā)“ = znamená mnohomluvnost.
• Mnoho náboženství přitom takovouto modlitbu běžně praktikuje – vrcholem tohoto přístupu jsou mechanické opakování manter či modlitební mlýnky buddhistů⁴.
• Tento druh prázdné modlitby , ale běžně provozují i římští katolíci, když opakují Otčenáš nebo Zdrávas. (Při mnohočetném opakování není možno u modlitby udržet mysl).
  • Ne všechny modlitby přitom musejí být vlastními slovy – sám Ježíš se modlil Žalmy a On sám nám zanechal Modlitbu Páně⁵.
  • Důležitá při modlitbě ale v každém případě je „duševní přítomnost“ – člověk musí vědět, co říká a musí za tím stát (myslet to vážně).
• Opakování manter navíc může navozovat změny mysli a nežádoucím způsobem otvírat lidskou mysl duchovnímu démonickému světu.
• Glosolálie přitom žádné z těchto kritérií nesplňuje – mysl není přítomna, modlitebník se nemůže s řečeným ztotožnit, jde určitým způsobem o „prázdné“ či mechanické mluvení.
• Jak to, že navzdory všemu je tedy glosolálie dobrá? Proč ji Duch Svatý Bůh dává a jak to, že ji Pavel doporučuje?

• Mluvení v jazycích je v mnoha ohledech provokativní – určitým způsobem glosolálie uráží naše racionální myšlení.
• Křesťanství je navíc racionálnější „náboženství“, než jiná – je zakotveno v realitě, vyžaduje zapojení mysli, není pouze citové nebo zážitkové. Křesťané při meditaci „nevypínají mysl“. Křesťané nejsou „otroky“ svých duchovních prožitků – vždy je mají (nebo mají mít) pod kontrolou.
• Z tohoto všeho glosolálie vybočuje – není racionální, rozum je při ní „odstaven na vedlejší kolej“.
• Glosolálie je obtížná zvláště pro lidi s přísně racionálním myšlením – začít vyslovovat slova, která mi nedávají smysl, „patlat nesmysly“ jako nerozumné dítě je pro racionálního člověka obtížné.
• Není právě toto důvodem, proč nám Bůh tento dar dává? Nechce tímto darem Bůh dát svým dětem najevo, že rozum není všechno? Že bez nadpřirozené složky je křesťanství neúplné a slabé? Že někdy je třeba „mozkovou kůru“ odsunout bokem a dát průchod duchu (či Duchu)?
• Nechce Bůh věřící cvičit ve spoléhání na Jeho nadpřirozené vedení a dary více, než na vlastní rozum?
• Není toto počínání rizikové? Jak jsme již psali, křesťané svou mysl z bezpečnostních důvodů nikdy nevypínají – nechtějí riskovat, že se tak otevřou temným duchovním silám.
• Zdá se, že v případě glosolálie se křesťan pohybuje v bezpečném prostředí – Bůh si vše hlídá, a jestliže křesťan očekává dar cizí řeči od Boha, nemůže jej dostat od ďábla (nedostane hada, když chce rybu).
  • To, že někdo mluví v jazycích, totiž samo o sobě není žádnou zárukou, že jde o dar od Boha.
  • Jazyky mluví „kde kdo“ – glosolálie se vyskytuje i v mimo-křesťanském prostředí: v různých druzích duchovního transu, extáze, posedlosti nebo při kontaktech s duchy – provozují ji lidé v mnoha odrůdách šamanismu, ve starověkých řecko-římských kultech, ve spiritismu (automatické mluvení nebo psaní), různých druzích new age i v extatických formách islámu (v súfismu).
  • Mám s tím osobní zkušenost – kdysi jsme měli sborovou kancelář v budově, kde se na stejném patře scházeli ke svým cvičením vyznavači nějaké formy jógy. Občas při svých setkáních upadali do stavu, kdy všichni najednou společně mluvili jazyky – slyšeli jsme to pak skrze dveře až na chodbu.

3 Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše. 

• n.: napomenutí (paraklésis);
• Proroctví je slovo od Boha pro lidi. To je vždycky užitečné – jednotlivce i církev proroctví:
  • buduje – již ve třetí kapitole Pavel zdůrazňuje, že křesťané jsou kameny ve stavbě církve a že je důležité, aby naše společná stavba byla kvalitní.
  • povzbuzuje – je snadné při naší cestě za Bohem ochabnout, ztratit sílu nebo elán. Povzbuzení není nikdy dost.
  • utěšuje – potřeba útěchy je v životě křesťana velmi častá. Cesta je dlouhá, strmá a úzká, brána ja do nebe těsná.
  • případně napomíná (různý význam slovo paraklésis) – odchylky od žádoucího směru jsou při cestě za Kristem běžné, korekce nutné. Čím dříve a častěji jsme korigováni, tím lépe držíme směr. Někdy nás Bůh koriguje napřímo, někdy skrze druhé lidi.
  • Později v kapitole Pavel mluví spíše o tom, že příchozí je proroctvími napomínán a souzen.

4 Kdo mluví jazykem, buduje sám sebe, ale kdo prorokuje, buduje církev.

• n.: sbor / shromáždění;
• Glosolálie mluvícího buduje. Co to znamená? Nikdo z křesťanů není při obrácení takovým, jakým by měl být, nikdo není jako Kristus. Charaktery všech jsou problematické.
• Při obrácení to nevadí – víme, že „Bůh nás přijímá takové, jací jsme“, ale zároveň víme, že Bůh „nedopustí, abychom takovými zůstali“.
• Žijeme proto, abychom mohli sloužit Bohu a také proto, aby mohly růst naše charaktery, abychom se mohli měnit do podoby našeho Mistra.
• A jedním ze způsobů, jak můžeme na svém duchovním růstu, na „zlepšování“ sebe sama pracovat, je mluvení v jazycích.
• Jak v tomto směru glosolálie funguje, nevíme, ale Pavlova slova je třeba brát vážně – Bůh to nějak dělá: Když my otevřeme svá ústa pro to, abychom vyslovovali slova, která On nám dává, je to pro nás užitečné.
• Bůh nějakým způsobem oceňuje naši ochotu ke spolupráci a něco „v nás“ během glosolálie dělá. Možná v nás roste naše víra nebo se učíme upozaďovat svůj rozum ve prospěch nadpřirozeného Božího jednání apod.
• Existuje ale vyšší hodnota, než náš osobní vnitřní růst, než naše budování – a tou je budování církve⁶.

5 Chci, abyste všichni mluvili jazyky, avšak ještě více, abyste prorokovali. Kdo prorokuje, je větší než ten, kdo mluví jazyky, ledaže by i vykládal, aby se budovala církev.

• n.: sbor / shromáždění;
• Pavel si je užitečností glosolálie tak jistý, že by si ho přál pro každého křesťana.
• Jednak v tom smyslu, že by chtěl, aby všichni křesťané tento dar od Boha chtěli a přijímali; jednak, že chce, aby jej po přijetí aktivně používali.
  • Je totiž poměrně běžné, že někdo dar jazyků od Boha přijme, ale pak jej nepraktikuje. Mít schopnost v jazycích mluvit je věc jedna, ale používat jej, je věc druhá.
• Ještě více by si ale přál, aby se ve sborech více projevoval dar proroctví. Proroctví má dosah širší, než pouhé mluvení v nesrozumitelném jazyku.
• Vědět, co chce Bůh říci církvi je nesmírně „užitečné“, či spíše pro zdárný vývoj sborů nezbytné. Žádný jednotlivec ani sbor nemají dokonalé porozumění Boží vůli, proroctví ale „velmi pomáhají“ správný směr nacházet a držet.
• Poznámkou „ledaže by i vykládal“ otevírá Pavel ohledně glosolálie další poměrně tajemnou oblast: Mluvení jazyky je sice pro mluvícího i pro okolí nesrozumitelné, ale existuje možnost výkladu, tedy toho, že mluvící nebo někdo z posluchačů dostane schopnost mluvenému porozumět.
• Jde přitom o nadpřirozenou věc, nadpřirozené zjevení. Nikdo nemá garantováno, že dar jazyků dostane, natož že svým nebo cizím jazykům bude rozumět.
• Duchovní dary obecně jsou negarantované a „nevymahatelné“ – Bůh je v tomto zcela svrchovaný, každému dary dává dle svého uvážení. My můžeme po duchovních darech toužit, prosit o ně a usilovat, to ale nemusí stačit. To, zda nám je Bůh také dá, neovlivníme.
• Obecně platí, že Bůh je altruistický – naše dobro, rozvíjení sebe sama je důležité, ale dobro druhých je důležitější. Čím „altruističtější“ duchovní dar je, tím lépe.

6 Tedy, bratři, kdybych k vám přišel a mluvil jazyky, co vám prospěji, když bych k vám nepromluvil ve zjevení, v poznání, v proroctví nebo vyučování?

• Otázka je řečnická – kdyby Pavel přijel na návštěvu a celou dobu mluvil „maďarsky“, tedy nepromluvil by srozumitelného slova, byla by jeho návštěva pro Korintské opravdu naprosto k ničemu.
• Cokoliv srozumitelného je v porovnání s tím lepší.
• Jako příklady srozumitelného projevu Pavel zmiňuje tři projevy nadpřirozené a jeden přirozený:
  • zjevení znamená nadpřirozený vhled do situace – získání nové informace od Boha
  • poznání znamená získání nadpřirozeného vhledu nebo pochopení.
  • proroctví budeme rozebírat dále
  • vyučování je přirozené předávání informací.

7 Stejně je tomu i s neživými nástroji vydávajícími zvuk, ať už s flétnou nebo s lyrou Kdyby ⁽nevydávaly různé tóny⁾, jak by se poznalo, co se na flétnu nebo na lyru hraje? 

• ř.: nedala rozdíl tónům;
• Přirovnání je trochu nejasné – Pavel má zřejmě na mysli situaci, kdy by hudební nástroje nebo hráči na ně vydávali nesmyslné zvuky. Jakákoliv souhra nebo orchestrální souhra by pak nepřipadaly v úvahu.

8 A kdyby polnice vydala nejasný zvuk, kdo by se chystal k boji?

• To je již jasnější přirovnání – od polnice se očekává jasné sdělení, zda je čas k útoku nebo k ústupu. Jakékoliv nejasnosti mají neblahé důsledky.
• Podobně je tomu s jakýmkoliv sdělením směrem do církve – musí být jasné a nematoucí.

9 Tak i vy: Jestliže jazykem nevydáte jasné slovo, jak se pozná, co bylo řečeno? Neboť budete mluvit do větru.

• V korintském sboru zjevně bylo zvykem ve sboru veřejně glosolálii používat – Pavel to kritizuje jako zbytečné či neužitečné. Sboru to nic nepřináší.
• U Pavlovy argumentace ohledně mluvení v jazycích jde o pozoruhodnou kombinaci nadpřirozena a racionality. Vždyť celá otázka daru glosolálie je, jak jsme již rozebírali, značně iracionální. Mluvit v jazyku, kterému nerozumím ani já, ani okolí, je „divné“.
• Nejjednodušší by bylo celou záležitost odmítnout jako nesmyslnou, neracionální, duchovně „ujetou“ nebo předuchovnělými lidmi „vycucanou z prstu“.
• Problémem je, že takto glosolálii odmítnout nelze – dar jazyků zcela zjevně dává Bůh a přeje si, abychom jej používali. Toto východisko musíme chťa nechťa do svých úvah zapracovat. V těchto mantinelech musíme uvažovat.
• Pavel nám v tomto směru ušetřil práci – téma již před-zpracoval, promyslel, formuloval pravidla a didakticky nám je nastínil.

10 Vždyť na světě je tolik druhů jazyků, a žádný není ⁽bez významu⁾.

• ř.: hlasů; [t.č. je známo více než 6000 jazyků];
• ř.: němý;
• Bezesporu. Bohužel pokus o stavbu babylónské věže proběhl. Zmatení jazyků, tedy existující enormní množství jazyků a tím i národů⁷ je pro lidstvo důležitou Boží ochranou před naprostou totalizací planety.
• Každým z jazyků hovoří nějaký národ nebo skupina – to je jasné.
• Jak to přesně souvisí s glosolálií, není jasné – možná Pavel uvažuje ve smyslu: Když má každý jazyk nějaký význam, musí mít nějaký význam i každý jazyk nadpřirozený. Usilujte o porozumění významu nadpřirozeného jazyka.

11 Jestliže neznám význam jazyka, budu cizincem pro toho, kdo mluví, a ten, kdo mluví, bude  cizincem  pro mne. 

• ř.: hlasu (také zn.: řeč);
• ř. barbaros (tj. cizojazyčný); 
• Jasné a nezpochybnitelné – s „Maďarem⁸“ zůstanu cizincem, ať dělám, co dělám.

12 Tak i vy, poněvadž ⁽horlivě usilujete⁾ o duchovní projevy, snažte se, abyste se v nich rozhojňovali pro budování církve.

• ř.: jste horlivci; 
• n.: usilujte; 
• To, k čemu Pavel v prvním verši vyzývá – abychom dychtili a horlivě usilovali o duchovní dary, Korintští již dělali.
• Pavel jim nyní klade na srdce, aby to dělali správně. Usilovat správně znamená usilovat způsobem, který povede k budování církve.
• Nejvyšším cílem totiž není (jak víme již z třetí kapitoly) náš osobní růst, ale to, abychom byli užitečnými „kameny“ ve společné stavbě církve.

13 Proto kdo mluví jazykem, ať se modlí, aby mohl také vykládat.

• Chceme-li něco ohledně daru jazyků, musíme se obrátit k jeho Dárci.
• Dárcem je Bůh a k Bohu mluvíme modlitbou.
• Očekává Pavel automaticky, že tato modlitba (za výklad) bude Bohem vyslyšena? Pravděpodobně ano – a pokud ne, tedy pokud výklad nedostanu, není nic jednoduššího, než „sklapnout“ a ponechat si mluvení do soukromí.

14 Neboť když se modlím jazykem, můj duch se modlí, avšak má mysl je bez užitku. 

• Pavel rozlišuje dvě oblasti naší osobnosti – mysl a ducha.
• Teorie o tom, že lidská osobnost je trojsložková (tělo, duše či mysl, duch), je poměrně populární⁹ a dotýkáme se jí na více místech. Tento Pavlův verš je silným (možná nejsilnějším) argumentem pro její podporu.
  • Další podporující verše jsou např. 1Tes 5,23 „Sám Bůh pokoje nechť vás celé posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úhony…“ (řecky: πνεῦμα καὶ ψυχὴ καὶ σῶμα)
  • Žd 4,12 „Boží slovo je živé… proniká až do oddělení duše a ducha, kloubů a morku, a je schopno rozsoudit myšlenky i postoje srdce.“
  • Lk 1,46-47 „Velebí má duše Pána, a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli“
  • Zatímco v Žd a Lk by teoreticky nemuselo jít o „technický popis“ částí lidské osobnosti, ale o paralelismus, v našem verši, je to vyloučeno.
• Z Pavlových slov jasně vyplývá, že v člověku je nějaká část, nazývaná duch, která má určitou autonomii. Může být spojena s Bohem modlitbou, přičemž duše (má mysl) je z této komunikace vynechána – ví o ní, ale není schopna ji sledovat.
• Alternativním vysvětlením by mohlo být, že jde o Ducha s velkým „D“, tedy o Ducha Svatého. Víme, že křesťané se stávají po obrácení jeho „bydlištěm“ (chrámem), Duch Svatý se k nim, čí spíše do nich „nastěhuje“.
  • Pro Ducha Svatého dává modlitba v neznámém jazyku lepší smysl – proč by nemohl Svatý „Host“ v našem nitru komunikovat s Bohem v nebesích po svém komunikačním kanálu a ve svém jazyce?
• Pokud jde o ducha, jako o složku naší osobnosti, je zajímavé, že duch ke své komunikaci s Bohem používá jiný jazyk, než je rodný jazyk mluvícího. Proč?
  • Chce svou komunikaci před člověkem (před naším já, naší duší či naší myslí) zašifrovat? Proč by to ale dělal? Těžko říká něco problematického, co by nám mělo zůstat utajeno. Náš duch se jistě modlí k našemu prospěchu – neříká tajnosti, nepomlouvá nás ani neočerňuje.
  • Slyšel jsem názor, že Bůh chce modlitbu (komunikaci s Bohem) „zašifrovat“ před ďáblem. Logika úvahy je takováto: Když jde o neznámý jazyk, kterému nerozumím ani já, nerozumí mu ani ďábel a nemůže tedy ohledně komunikovaného tématu nijak interferovat.
    • Tento důvod se mi nejeví pravděpodobný – nicméně souvisí se zajímavou obecnější otázkou, jaký má ďábel přístup do lidské mysli: Jak dalece je schopen číst lidské myšlenky, jak je schopen „číst“ lidské modlitby pronášené v duchu, případně, jak velká je jeho schopnost „vstřikovat“ do lidské mysli své myšlenky?
    • Osobně se domnívám se, že myšlenky číst nemůže (je ale skvělý psycholog), že tiché modlitby číst nemůže (není pro to žádná biblická evidence), ale že jeho schopnost implantovat lidem myšlenky je naopak značná („Ďábel již vnukl Judášovi Iškariotskému, synu Šimona, aby ho zradil.“ Jan 13,2, „Petr mu však začal domlouvat: ‚To se ti nesmí stát!‘ On se však obrátil a řekl Petrovi: ‚Jdi mi z cesty, satane!‘“ Mt 16,22–23)
  • Kdo vlastně ten duch v nás je? Běžně se udává, že jde o složku naší osobnosti, která je spojena s Bohem, je schopna s ním komunikovat.
    • Uvažuje se o tom, že duch v člověku po pádu zahynul či spíše byl paralyzován či zakrněl. Člověk tak ztratil otevřenou a přirozenou schopnost s Bohem komunikovat. My, lidé žijící po pádu komunikujeme s Bohem tak, jak to všichni známe – Boha akusticky neslyšíme. Modlíme se sice, ale náš rozhovor s Bohem je z naší strany „matný“, nezřetelný.
• Náš duch se modlí – s Bohem hovoří, vyměňuje si s Ním informace, což je v každém případě užitečné: Co může být užitečnějšího, než být ve spojení s Bohem?
• Mysl ale žádný užitek z tohoto dialogu (nebo monologu, pokud mluví pouze duch) nemá – jak by mohla, když nerozumí?
• I tak ale pro duši zřejmě má význam, že její „kolega“ duch je rozvíjen.

15 Co tedy? Budu se modlit duchem, ale budu se modlit i myslí; budu zpívat chvály duchem, ale budu zpívat chvály i myslí. 

• Jaké má tato komplikovaná situace řešení? Duch/duch „si“ skrytě komunikuje s Bohem; mysl ví, že se něco děje, ale neví co.
• Je kvůli tomu třeba mluvení jazyky zavrhnout a upnout se na modlitbu srozumitelnou nebo je naopak vhodné se vůbec nemodlit srozumitelně a zůstat pouze u jazyků?
• Pavel doporučuje praktikovat v hojní míře oboje – oboje je užitečné a oboje má své indikace.
• Jen mezi řečí zmiňuje, že dvojí druh – se zapojením mysli a bez něho – se vykytuje i u zpěvu chval.
• Tato informace může být nová – o běžném zpívání chval Bohu samozřejmě víme a běžně ho praktikujeme. S tím, že je možno Boha chválit i duchem bez porozumění, se běžně nesetkáváme. Jde zřejmě o zpěv v jazyku, kdy nerozumíme testu písně, případně Bůh dává i melodii.

16 Neboť kdybys dobrořečil jen duchem, jak by mohl ⁽přítomný prostý člověk⁾ k tvému díkůvzdání říci ‚Amen‘, když neví, co říkáš? 

• n.: v duchu;
• ř.: ten, který zaujímá místo nezasvěceného;
• Je důležité, aby prostí nebo nezasvěcení lidé při návštěvě církve chápali, co se děje.
• Když přijde na bohoslužby člověk, který neví nic o duchovních darech, Pavel si nepřeje, aby přítomní věřící jeho přítomnost ignorovali, aby se chovali, jako kdyby tam nebyl.
• Nemá tomu být tak, že křesťané si v církvi při bohoslužbách „jedou svou agendu“ a na příchozí se neohlížejí.
• Když bude bohoslužba pro „hosty“ zcela nepochopitelná, není to dobře.
• Příchozí má být schopen k tomu, co se děje přitakat – říci k tomu své „amen“. K tomu musí děj nebo slova chápat.
• A modlitba v jazyku je prvkem, který je co do své nepochopitelnosti v popředí. Na bohoslužbách se děje více věcí, které nemusí pro „laika“ být srozumitelné, glosolálie ale svou nepochopitelností jistě vede.

17 Ty sice dobře děkuješ, ale ten druhý tím není budován.

• Podobně jako v osmé kapitole ohledně jídla, i zde Pavel považuje za důležitější ohled na druhé, než vlastní prospěch.
• Budování druhých je důležitější, než to, že ty sám „dobře chválíš“ Boha.
• To nijak nesnižuje to, že tvá chvála Boha je dobrá, že se Bohu líbí a že tě buduje.
• (Budování by teoreticky např. mohlo souviset se strukturálními změnami mozku popsanými ve studii https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/32671282/ – jde ale vědecky o velmi „tenký led“).

18 Děkuji Bohu, že mluvím jazyky více než vy všichni;

• Pokud by z řečeného někdo nabyl dojmu, že jazyky jsou nějak problematické nebo nežádoucí, Pavel jej okamžitě vyvádí z omylu.
• Pavel má kritický postoj k veřejnému používání jazyků, což ale nijak nesnižuje jejich obecnou užitečnost.
• Pavel si této užitečnosti je vědom a jazyky zhusta užívá.
• Aby mohl s klidným svědomím říci, že je používá nejvíce ze všech, musí je používat opravdu hodně (nebo ostatní hodně málo).
• Co to znamená prakticky? Jak to Pavel dělal? Jak se jazyky modlil?
  • Měl na to vyhrazenou každý den třeba půlhodinu nebo hodinu ráno?
  • Nebo se modlil různě v průběhu dne při činnostech, které nevyžadovaly soustředění? Třeba při chůzi nebo fyzické práci?
  • Měl Pavel čas vyhrazený na soustředěnou vědomou modlitbu a čas vyhrazený na modlitbu v jazyku?
  • Nebo přecházel plynule z jedné do druhé? Např. se za něco modlil myslí a když mu došla slova nebo argumenty, přešel do jazyků?
  • Nebo se Pavel modlil v průběhu dne, kdykoliv měl volnou chvilku, např. při mechanické fyzické práci?
• Ohledně modlitby v jazycích je otázek mnoho:
  • Jak člověk pozná, že je čas se modlit v jazyku? A že je čas přestat? Kdo přichází s iniciativou? Naše mysl, duch nebo Duch Svatý?
• Rozhodně ale platí, že člověk modlitebník (přesněji jeho vědomá mysl) má vše ohledně glosolálie pevně pod kontrolou – přestože „puzení“ k modlitbě v jazyku dává duch nebo Duch, naše mysl je dominantní – my rozhodneme, jestli se modlit začneme nebo ne. Když řekneme ne, duch ani Duch naše rozhodnutí násilím „nepřerazí“.
• Může to být i naopak – my se rozhodneme, že nyní na modlitbu v jazyku nastal čas, a duch (či Duch) se tomu přizpůsobí a modlit se začne. (Pokud vím, nestává se, že by se člověk v jazyku modlit chtěl, a ono to nešlo – duch by nebyl ochoten nebo připraven začít).¹⁰
• Všechny tyto skutečnosti jsou zajímavé a nesamozřejmé – jak to, že to takto funguje?
  • Nás duch je ohledně modlitby v andělském jazyku ve stavu permanentní pohotovosti a jen čeká, kdy mu „otevřeme stavidla“?
  • Nebo potřeba modlitby v jazyku vyvstává ad hoc podle toho, na co myslíme, za co se zrovna modlíme vědomě myslí, případně podle toho, jakou agendu potřebuje zrovna řešit Bůh?
  • Často se říká, že Bůh člověka pudí k modlitbě v jazyku za situace, kdy akutně „potřebuje“ modlitebníka?
    • Slyšel jsem více svědectví ve smyslu: Žena byla na cestách, kde měla vážnou autohavárii. Její matka na druhém konci planety byla vzbuzena v noci a puzena k modlitbě v jazyku. Později obě zjistily, že to bylo právě ve chvíli, když dcera byla v ohrožení života.
• Jak je to vůbec s obsahem modlitby v jazyku? Jak už jsme řekli, není třeba se obávat, že bychom dostali jazyk z jiného zdroje, než od Boha.
• Co se vlastně modlíme, když se modlíme v jazyku?
  • Jazyky o Letnicích v Jeruzalémě byly výjimečné tím, že šlo o živé jazyky, kterými hovořili přítomní návštěvníci. Na krátkou dobu Duch Svatý zrušil „prokletí babylónské věže“ – byla odstraněna jazyková bariéra mezi lidmi, aby jim mohlo být srozumitelně sděleno evangelium o Ježíši Kristu.
  • Učedníci na mimořádnou krátkou dobu dostali schopnost hovořit v jazycích, které neznali.
• Běžné jazyky pro „osobní použití“ jsou jiný případ.
  • Slyšel jsem sice svědectví o tom, že někdo mluvil živým jazykem, kterému někdo v okolí rozuměl, ale je to ojedinělé (a svědectví byla nepřímá a neověřená).
• Jazyky glosolálie byly lingvisticky zkoumány (existuje zajímavá literatura, kterou ale nemám načtenou) s nejednoznačnými závěry (neověřoval jsem):
  • Glosolálie nevykazuje známky pravého jazyka – postrádá syntax, morfologii i sémantiku.
  • Fonetika glosolálie je ovlivněna rodným jazykem mluvčího (jinak zní glosolálie Čecha a jinak Japonce).
  • Při glosolálii jsou méně aktivní oblasti mozku zajišťující vědomou kontrolu a aktivnější oblasti emocí. Oblasti řečí aktivovány nejsou.
  • Vytrvalé praktikování glosolálie může způsobit v mozku strukturální změny.
• Podle mých zkušeností (podle toho, co jsem měl možnost „naposlouchat“ kolem sebe v církvi), je struktura jazyka při glosolálii často jednoduchá, jde spíše o opakování slabik, než souvislou řeč. (Což mi vždycky vadilo a činilo mě to vůči tomuto daru odtažitým).

• Často se v souvislosti s darem jazyků hovoří o „proudech živé vody plynoucích z nitra“ (J 7,38), což Jan hned vysvětluje: „To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kdo v něj uvěřili; Duch totiž dosud nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.“
• Tomu odpovídá většina svědectví, která jsem slyšel nebo četl:
  • Lidé většinou cítí „přetlak“ v oblasti břicha, který se pak „vyřine“ ven ústy.
  • Přijetí bývá většinou spontánní
  • Často předchází vzkládání rukou za účelem přijetí křtu v Duchu Svatém.
  • Někdy bývá první zkušenost obtížnější a lidé se musejí nějaký způsobem „rozmluvit“, většinou ve smyslu otevření úst po překonání prvotních zábran (možná to mají těžší výrazně racionálně založení lidé).
  • Situace, kdy je někdo do mluvení v jazycích tlačen nebo manipulován nebo je dar dokonce napodobován (ve smyslu: Začni něco říkat). Něco takového mi přijde ubohé a nehodné našeho velkého Boha¹¹. Než takovéto „upocené nadpřirozeno“, tak raději nic. Na druhé straně ani u mě nebyla zkušenost s tímto darem příliš spontánní, tak jsem v hodnocení opatrný.
• Tato zkušenost bývá spojena s křtem v Duchu svatém.
  • Otázka křtu v Duchu je obsáhlá – pokud vím, většina letničních teologů chápe dar jazyků jako potvrzení „prodělaného“ křtu v DSv. (např. na podkladě Sk19,6).¹²
  • Osobně si nemyslím, že množina pokřtěných v Duchu se musí přesně překrývat s množinou křesťanů hovořících jazyky. Jinak řečeno: Domnívám se, že existují křesťané, kteří jsou pokřtěni v DSv. a jazyky nehovoří. (Zda to platí i i naopak, tedy, že je možné mluvit jazyky bez křtu v DSv., nevím). Vycházím z reality a např. z dvanácté kapitoly 1K, kde Pavel říká: 30 Mají snad všichni dary uzdravování? Mluví snad všichni jazyky? Nebo je snad všichni vykládají? 

Moje "nejhezčí" zkušenost se suverénním Božím jednáním při křtu v Duchu Svatém včetně mluvení v jazycích je stará už skoro dvacet let. Vedli jsme tehdy k obrácení tři manželské páry v městečku nedaleko Ostravy. Pokřtili jsme je a občasně je navštěvovali. Nestihli jsme je v nejmenším poučit, že něco jako křest v Duch Svatém (natož mluvení v jazycích) existuje. Neměli o ničem takovém ani ponětí a nemohli proto mít v tomto směru naprosto žádná očekávání. 

Po jedné návštěvě u nich jsme odjížděli večer domů a už v autě jsme cítili, že se něco děje. Druhý den ráno nám celí vyděšení volali a popisovali co v noci zažili. Popisovali křest v Duchu svatém včetně mocných Božích doteků a modlitby v jazyku. Šlo o zcela suverénní Boží jednání. Oni se spíše báli, že se dělo něco nepatřičného nebo že něco udělali špatně.   

19 ale v církvi — abych poučil i druhé — chci raději promluvit pět slov svou myslí než deset tisíc slov v jazyku.

• Jde o absolutní nepoměr (pět vůči deseti tisícům) v užitečnosti pro posluchače a svědky.

20 Bratři, ve svém myšlení nebuďte jako děti; ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.

• n.: dokonalí;
• Pavel by očekával, že na tyto věci Korintští přijdou sami – že je napadne, že „překřikovat“ se během bohoslužeb nesrozumitelnými zvuky nedává smysl a je matoucí.
• Děti jsou neukázněné a nedokáží se ovládat – když mají potřebu něco říci, vykřiknou to, kdy je napadne. Dospělý člověk se tak nechová.
• Trochu bych se v tomto korintských křesťanů zastal – Pavlova argumentace se zdá na první pohled jasná, ale předpokládá, že víme, že „dojem navenek“ a budování církve jsou důležitější, než kladný vliv na modlícího. To ale nemusí být elementární:
• Když přijde na křesťanskou bohoslužbu nevěřící nebo nepoučený člověk, vždy se nutně setká s věcmi, které mu budou divné¹³. (A je přitom jedno, o jak tradiční nebo naopak „moderní“ bohoslužbu se jedná). Jak moc je přitom třeba se příchozímu přizpůsobovat, je k diskuzi – jasné hranice neexistují.
• Vždy jde o otázku kompromisu:
  • Pokud by bohoslužba byla dokonale „civilní“, oproštěná od čehokoliv nadpřirozeného a odlišného (od běžných setkání ve světě), je otázka, zda by ještě vůbec o bohoslužbu šlo.
  • Pokud by naopak celá bohoslužba byla pro příchozího dokonale nesrozumitelná či působila bláznivě, snižovala by to její kredibilitu.
• Otázka, jak moc bohoslužbu přizpůsobovat příchozím souvisí s otázkou samé podstaty bohoslužby – je bohoslužba výhradně setkáním věřících za účelem uctívání Boha nebo je každá bohoslužba „evangelizační“, tedy zaměřená na hledající a na nově příchozí?
• Do určité míry je pravdou obojí: správná bohoslužba má rozměr „vertikální“ (k Bohu) i „horizontální“ (k lidem).
  • V celém Písmu – od Stánku setkávání, přes chrám, až po novozákonní shromáždění – je zřetelný důraz na to, že lidé přicházejí k Bohu, aby Jej uctívali, Jemu děkovali, Jemu sloužili a Jemu naslouchali.
  • Na druhé straně se přinejmenším v NZ na bohoslužbách počítá s účastí nevěřících (např. ve vv. 24-25: „…vstoupí-li však někdo nevěřící…).
  • Dalo by se shrnout, že bohoslužba správně zaměřená na Boha, má dopad i na nevěřícího, aniž by byla primárně „dělaná pro něj“. Pěkně to shrnuje Sk 2,42n: církev vytrvala v učení apoštolů, ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách – a Pán k nim denně přidával ty, kteří byli zachráněni. Autenticita a hloubka bohoslužby a přítomnost Svatého Ducha jsou tím, co evangelizuje.
  • Přizpůsobení nově příchozím je dobré – ale s mírou. („Stal jsem se všem vším, abych získal aspoň některé“ 1K 9,22). Forma bohoslužby může být srozumitelná pro hledající, aniž by narušila její svatost, hloubku a zaměření na Boha.

• Korintští nemají být jako děti: Mají tedy v otázce organizace a pořadu bohoslužeb uvažovat dospěle a moudře.
• Nicméně poznámka o tom, že křesťané nemají být infantilní (v myšlení mají být dospěli), ihned Pavla vede ke korekci – jsou oblasti, kde je dětské chování naopak v pořádku.
• Jako nemluvňata se máme chovat ve zlém tedy vůči zlu. Co to znamená být vůči zlu jako nemluvně? Jde jistě o bezelstnost či žádoucí naivitu: Malé dítě bere věci prvoplánově, tak, jak přicházejí – nečeká žádné úskoky, nehledá skryté významy ani dvojsmysly, neočekává podrazy. Tyto věci dítěti ani nepřijdou na mysl, nenapadnou ho.
• Naše myšlení má být podobné – jednoduché, otevřené, prvoplánově čisté, prosté úskoků.
• Naivita vůči zlu je tedy žádoucí? Z naší strany určitě ano – žádné zlo ani podrazy nás nemají ani napadnou.
• To ale neznamená, že se vůči světu máme chovat jako hlupáci – Ježíš říkal, že máme být vůči bezelstní i obezřetní současně (Mt 10,16 „Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“). Pavel před nepřáteli evangelia varoval (2Tim 4,14-15„Kovář Alexandr mi způsobil mnoho zlého; Pán mu odplatí podle jeho činů. I ty si na něho dej pozor, neboť se velmi stavěl proti našim slovům.“)

21 V Zákoně je napsáno: Jinými jazyky a rty cizinců budu mluvit k tomuto lidu, ale ani tak mě nebudou poslouchat,‘ praví Pán. 

• ř.: jiných; var.: jinými;
• Pavel se odkazuje na Zákon, ale jde zřejmě o odkaz na Iz 28,11: Ano, žvatlavou řečí a cizím jazykem bude mluvit k tomuto lidu, případně 28,13: I bude pro ně Hospodinovo slovo ⁽pokyn na pokyn, pokyn na pokyn, míru k míře, míru k míře, trochu tam, trochu tam,⁾ a tak půjdou, upadnou dozadu, polámou se, budou chyceni a zajati. Toto místo z Iz je vyplněním Boží hrozby v Dt 28,49: Hospodin proti tobě přivede národ zdaleka, z konce země, který poletí jako orel, národ, jehož jazyku nerozumíš,
• (Pavel také někdy chápe jako „Zákon“ celé Písmo, nejen Tóru).
• Moc to ale neodpovídá kontextu. V Izajáši jde o místo, kde Bůh popisuje katastrofální situaci svého národa pravděpodobně ve smyslu: Normální korigující slova od Mě slyšet nechcete, tak na vás přijdou Asyřané – a těm už nebudete rozumět vůbec. (Ale ani tento Můj trest s vámi nepohne).
• Jak to ale souvisí s glosolálií? Snad tím Pavel chce podpořit svou argumentaci ve smyslu: Jazyky bez výkladu nikoho k ničemu rozumnému nepřivedou (stejně jako invaze nesrozumitelných Asyřanů k ničemu nepřivedla Izraelce). Jde ale o argumentaci poněkud divnou – popisované situace jsou značně odlišné.
• Jinak řečeno: Na Izajášově verši je divné slovo „ale“ – jakoby nesrozumitelná mluva měla opravdu (oproti logice) být pohnutkou k tomu, aby Izraelci uposlechli. Vždyť to, že ke mně někdo mluví nesrozumitelně, mi uposlechnutí spíše znesnadňuje nebo znemožňuje, než mě k němu motivuje.
• Zřejmě Izajáš tedy uvažuje takto: Ani to, že se do Izraele nahrnuli cizojazyční nájezdníci, nemotivovalo Izraelce k uposlechnutí Hospodina. A Pavel tuto argumentaci přejímá ve smyslu: Ani to, že lidé mluví nesrozumitelnými jazyky nikoho nepřivedlo k tomu, aby věnovali pozornost evangeliu.

22 Jazyky nejsou tedy znamením pro věřící, nýbrž pro nevěřící, proroctví však není pro nevěřící, nýbrž pro věřící. 

• ř.: ke znamení;
• Verš je v protikladu s veršem následujícím: Zde se zdá, že glosolálie by měla nevěřící ovlivnit kladně – být pro ně znamením toho, že jedná Bůh. V následujícím verši naopak čteme, že pro prosté nezasvěcené lidi by glosolálie v církvi vyvolávala pocity spíše negativní – jevila by se jim jako bláznovství.
• Courson rozpor vysvětluje tak, že Pavel zde nehovoří o nevěřících v pravém slova smyslu, ale o křesťanech (tedy věřících), kteří sice věří v Krista, ale pochybují o existenci darů Ducha Svatého v jejich soudobé církvi.
• „Nevěřící“ by ve verši 22 bylo označením pro ty (podobně jako v Iz 28), kdo jsou věřící podle jména, ale ve skutečnosti jsou ustrnulí a odmítající Boží hlas. Existence glosolálie na bohoslužbě by jimi mohla pohnout směrem k víře v existenci aktuálního Božího jednání.
• Jinak řečeno: Nevěřící ve verši 22 a ve verši 23 jsou rozdílné skupiny. Jde ale o poněkud kostrbaté vysvětlení.
• Dalším možným vysvětlením by mohlo být, že Pavel v tomto případě míní jazyky srozumitelné (jako o Letnicích ve Skutcích), kde to bezesporu platí. Je to ale také divné – celou dobu hovoří o nesrozumitelných jazycích andělských.
• Snad by mohlo pomoci ještě to, že slovo sēmeion (znamení) nemusí být nutně pozitivní – jazyky by pak mohly být Božím varování pro zatvrzelé odmítače jednání Ducha Svatého v církvi.

23 Když by se tedy sešel celý sbor a všichni by mluvili jazyky, a vešli by prostí lidé nebo nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte?

• ř.: + na jednom místě^;
• n.: nezasvěcení;
• Tento verš sám o sobě je jasný a konzistentně zapadá do toho, co Pavel již zmiňoval – že jazyky jsou nevhodné pro veřejnou produkci.
• Zastavme se ještě u dvou skupin návštěvníků bohoslužeb: Pro nevěřící je použito stejné slovo jako v předchozím verši (ἀπίστος, apistos).
• Kdo ale jsou ti prostí nebo nezasvěcení či nepoučení?
  • Řecky jde o ἰδιώτης (idiṓtēs), což jistě v češtině má negativní konotace. V řečtině ale nejde o „idioty“, tedy hlupáky, ale spíše o „laiky“, nezasvěcené, ne-odborníky – o lidi neorientující se problematice křesťanských bohoslužeb a s ní souvisejících duchovních darů.
  • Vyskytuje se i v Sk 4,13 – „viděli, že jsou to nepoučení a prostí lidé“ (o Petrovi a Janovi). Řecky ἀγράμματοί καὶ ἰδιῶται.

• Na okraj: Slyšel jsem za svůj život hovořit jazyky hodně lidí. Většina křesťanů hovoří jazyky s určitým ostychem, zřejmě na podkladě Pavlova doporučení. Jen občas při některých shromážděních dají křesťané jazykům „volný průchod:.
• Může to být v pořádku např. při nepřítomnosti svědků. Někdy to také může být známkou zvláště silné přítomnosti Svatého Ducha.
  • Četl jsem knihu o letničním probuzení ve městě Brzeg¹⁴ (město nyní v Polsku, severně „nad“ Jeseníky) – od roku 1900 zde probíhaly každoroční probuzenecké konference německy mluvících sborů z Německa a Rakouska. Při konferencích prý byla přítomnost Ducha Svatého tak silná a mluvení jazyky tak hlasité, že to „rušilo provoz“ na sousední křižovatce.¹⁵

24 Ale když budou všichni prorokovat a vejde někdo nevěřící nebo neznalý, bude ode všech usvědčován a ode všech souzen. 

• n.: nezasvěcení;
• Kontrast je velký – laičtí návštěvníci bohoslužeb jsou proroctvími, na rozdíl od jazyků, nikoliv odrazeni, nýbrž osobně zasaženi.
• Zasaženi jsou přitom zvláštním způsobem – jsou usvědčováni a souzeni: Prorocká slova, která lidé ze sboru dostávají, jsou zřejmě vůči návštěvníkům konkrétní a usvědčující.
  • Můžeme si je představit jako slova ve smyslu: Milý příteli, jestli nepřestaneš být nevěrný své ženě, Bůh tě potrestá (a o nevěře přitom nikdo kromě hřešícího člověka neví). Obecně ve smyslu: Přestaň hřešit, s tím, že je poukázáno na hřích skrytý, neveřejný.
  • Usvědčování tedy proběhne tím, že prorokující ví věci, které by přirozeně vědět nemohl.
  • Jak je to s prorockým souzením? Slyšel jsem o tom pěkný ilustrativní příběh – zda je pravdivý, ale nevím:

V nějakém sboru žil křesťan, který byl opakovaně nevěrný své ženě. Nad svým selháním se vždy velmi "trápil" - chodil za pastorem, kde s pláčem svou nevěru vyznával. Zároveň ale tvrdil, že si nemůže pomoci, že pokušení je silnější, než dokáže zvládnout. Po nějaké době se pak ale nevěry dopustil znovu - a scénář se opakoval.
 
Jednou byl ve sboru na návštěvě někdo s prorockým obdarováním. Přišel za mužem a řekl mu: "Mám pro tebe slovo od Hospodina - ještě jednou budeš nevěrný své ženě a zemřeš".
Od té doby se muž již nikdy nevěry nedopustil.   

• Slova „ode všech“ ukazují, že prorocká slova by měla být vícečetná a vzájemně se potvrzovat.
• Ještě v tomto kontextu podotýkám, že na začátku této kapitoly (ve v.3) mluví Pavel i o „příjemnějších“ prorockých slovech – budujících, povzbuzujících a utěšujících.
• Nemusí tomu tedy nutně být tak, že nově příchozí musí od křesťanů dostat prorockou „nakládačku“ ohledně svých hříchů – může se mu dostat naopak budujíícího povzbuzení a útěchy a naděje.

25 Budou se odhalovat skryté věci jeho srdce, a tak padne na tvář, pokloní se Bohu a vyzná: ‚Vskutku, mezi vámi je Bůh!‘

• Jde o ideální scénář, kdy nadpřirozené „jevy“ v církvi jsou nepochybné a přemáhající.
• Kéž by tomu tak bylo častěji, že výsledkem návštěvy nevěřícího v církvi bude rezignace před Boží velikostí!

26 Co z toho tedy plyne, bratři? Když se sejdete, každý z vás má chvalozpěv, má učení, má zjevení, má jazyk, má výklad; všechno ať je k budování. 

• Jaké bude Pavlovo shrnutí? Jak má podle něj vypadat ideální setkání křesťanů, tedy bohoslužba?
• Pavel používá podobný výčet jako v šestém verši, kde vyjmenovává zjevení, poznání, proroctví nebo vyučování.
• Takže během bohoslužby se podle Pavla zapojují všichni, a to různými způsoby:
  • chvalozpěv: Jak si to představit? Nejprve člověka napadne, že někdo povstane a pronese něco jako nadpřirozeně inspirovaná píseň, případně v jazyku – nemusí ale jít o jedinou možnost. Může jít i o běžnou „specializaci“ ohledně nadaných hudebníků a hraní křesťanských písni (chvály).
  • učení: Opět může jít o situaci, kdy se někdo během bohoslužeb postaví a pronese nějaké Bohem inspirované „moudro“. Můžeme uvažovat ale i o pro nás běžnějším pronesení připraveného kázání.
  • zjevení: Jde o nadpřirozený dar, kdy člověk ví věc, kterou by bez Božího zjevení vědět nemohl. –
    • Může jít o mimořádný vhled do řešeného problému nebo o pochopení biblických pravd. Nevyskytuje se explicitně v žádném ze seznamů charismat.
    • Zjevení je řecky apokalypsis.
    • Zjevení je zřejmě podobné slovu poznání ve výčtu charismat v 1K 12,7–10.
  • jazyk zmiňován s výkladem (jak již Pavel doporučoval).
• Klíčové je, že všechno musí být podřízeno zásadě: „ať je k budování“. 

27 Mluví-li někdo jazykem, ať mluví dva nebo nejvýše tři, a to jeden po druhém, a jeden ať vykládá.

• Poměrně běžné současné mluvení v jazycích tedy není správné.
• Z hlediska kvantity nemá být shromáždění glosolálií zahlceno – dva, maximálně tři vstupy jsou dostačující.
• A vždy s výkladem.

28 A jestliže tam není vykladač, ať ve shromáždění mlčí; ať mluví k sobě a k Bohu. 

• n.: sboru, církvi;
• Opakování s explicitním zdůrazněním: Než bez výkladu, tak veřejně vůbec.

29 Proroci ať mluví dva nebo tři a ti ostatní ať rozsuzují.

• Ani více ceněným proroctvím nemá být shromáždění přehlceno.
• V souvislosti s proroctvím je poprvé zmíněno rozsuzování. Co se rozsuzuje? Jde o to zhodnotit, zda přijaté nadpřirozené slovo:
  • skutečně pochází od Boha
  • zda jej přijímající předává nezkresleně
  • zda jej tedy lze akceptovat jako Boží slovo
  • co z něho vyplývá, jak se má interpretovat
  • kdy a jak se má aplikovat.
• Jinak řečeno: To, že někdo dostane nějaký nadpřirozený vjem, automaticky neznamená, že je třeba jej přijmout jako autentické autoritativní Boží slovo.
• Což je nečekané: Člověk by si mohl myslet, že „nadpřirozenost daru“ je při rozsuzování Božího původu „nejvyšším trumfem“: to, že je nějaký dar nadpřirozeně přijatý, je samo o sobě důkazem jeho autenticity a autority.
• Čím to je? Chyba jistě není na straně „vysílače“ (Bůh chyby nedělá), problematický je ale „přijímač“, tedy my lidé.
• Na každém stupni přijímání a předávání nadpřirozené Boží informace jsme schopni ji různě „porušit“:
  • Nikdo z lidí neslyší Boha dokonale, zaručeně nezkresleně. Prakticky nikdo neslyší Boží hlas akusticky, ale vždy jako „oddělenou“ zvláštní myšlenku nebo vjem, která je vlastními myšlenkami více či méně „kontaminována“.
  • Do určité míry může naše myšlení kontaminovat i „opačná strana“, tedy ďábel a jeho démoni.
  • Další deformace Boží informace může nastat při předávání – jedna věc myslet si, že jsem obdržel od Boha myšlenku, druhá věc je, když se tuto myšlenku snažím zformulovat pro ostatní.
  • Jednoznačné nemusí být ani, co z Boží informace vyplývá – co konkrétně z ní vyvodit, jak na ni reagovat.
  • A v neposlední řadě: kdy na ni reagovat.
• Zde nastávají v církvích často pnutí – ne vždy nastává ideální konstelace, kdy autority sboru jsou otevřené proroctvím a proroci jsou otevření korekcím.
  • Když člověk dostane od Boha nějaký prorocký vjem, jde pro něj o silný mimořádný zážitek a nelze se příjemci příliš divit, že přijaté proroctví chce za každou cenu „protlačit“.
  • Na druhé straně se nelze divit ani starším nebo jiným vedoucím sborů, že jsou vůči proroctvím obezřetní – scházejí se k nim duchovní vjemy „ze všech stran“, přičemž některé mohou být nejasné nebo problematické.
  • Vyžaduje značnou pokoru z obou stran, aby proroctví v církvích byla používána a aby se to dělo správným způsobem.
    • Poměrně běžné jsou spory o „načasování“ – prorok přijme proroctví vyžadující nějakou reakci. Prorok trvá na tom, aby k realizaci došlo ihned, starší sboru se naopak domnívají že realizace nespěchá.
• Pavel zde dokonce píše, že rozsuzovat mají nejen sborové autority, ale „ostatní„, přičemž jistě myslí ostatní přítomní. Jde tedy o kolektivní zodpovědnost účastníků bohoslužeb.
• Jak mají účastníci svůj názor vyjádřit? Jistě veřejně, mají tedy např. povstat a říci, že řečené slovo se jim nezdá, nebo je nějak korigovat.

30 A když by dostal zjevení jiný, který tam sedí, ať ten první umlkne.

• Zřejmě jde o to, aby si lidé při bohoslužbách navzájem dávali prostor.
• Není správné, aby jeden člověk pro sebe „urval“ veškerý časový prostor.
• Když někdo další signalizuje (třeba povstáním?), že také dostal od Boha nějaké slovo, má mluvící svůj projev ukončit.
• Nejde zřejmě o návod, jak na bohoslužbách postupovat, ale o zdůraznění nutnosti zachovat řád, zabránit překřikování apod. chaotickým jevům.
• Situace, kdy se hlásí o slovo mnoho členů sboru a vedoucí bohoslužeb jim postupně přiděluje slovo, je poměrně běžná¹⁶.
• V našem prostředí vedoucí také dbá na to, aby někdo nehovořil příliš dlouho.
  • (V našem sboru většinou „nepouštíme“ během bohoslužeb lidi „dopředu“ bez toho, aniž by nám obsah svého příspěvku řekli předem).

31 Jeden po druhém můžete všichni prorokovat, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni.

• Znovu – zapojit se mohou všichni, ale postupně a spořádaně.

32 Duchové proroků se podřizují prorokům,

• Co znamená duchové proroků? Jde o ducha v nás, jednu ze tří složek naší osobnosti, o ducha s malým „d“, lidského ducha, který komunikuje s Bohem a může od něj tedy dostávat prorocké slovo.
• Každý člověk má svého ducha – nekřesťané zakrnělého, ale zbytkově „funkčního“, křesťané aktivního, křesťanští proroci živě komunikujícího s Bohem.
• Každý ale má svého ducha pod kontrolou – ten, kdo v člověku rozhoduje, je mysl (jinak řečeno duše).
• Lidský duch má schopnost komunikace s Bohem, přináší od Něj nadpřirozené vjemy – mysl ale rozhoduje, jak se získanými vjemy naložit.
• Je to zajímavé – spíše bychom předpokládali že když něco řekne Bůh, měla by mysl „sklapnout podpatky“ a bez dalšího „šťourání“ přijatý vjem přijmout, zveřejnit či aplikovat.
• To, že tomu tak není – že naopak Bůh předpokládá, očekává a vyžaduje, aby mysl ducha kontrolovala a jeho vjemy případně filtrovala, ukazuje, že si je Bůh vědom toho, že komunikace našeho ducha s Bohem je problematická. Že spojení ducha s Duchem svatým je „nestabilní“, nespolehlivé a náchylné k šumům a zkreslením.
• Jinak řečeno: Vysílač je samozřejmě v pořádku, také signál je dostatečný, ale přijímač je velmi „vachrlatý“. To je důvodem, proč se na informace s přijímače nelze plně spolehnout a proč je nutné je podrobit kontrole mysli.
• Vyplývá z toho jasně, že není pravda, když někdo tvrdí, že si ohledně duchovních darů „nemůže pomoct“. Že není schopen své duchovní projevy usměrnit či utlumit.

33 neboť Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech shromážděních svatých,

• n. konec odstavce až zde;
• Mj. proto Bůh ducha podřídil mysli – chce, aby mysl dbala na řád. Lidský duch může být náchylný k chaosu či sebeprosazování. Lidský duch zjevně nemá nadhled a přehled, kterými mysl naopak disponuje.
• Je zajímavé přemýšlet, jaký tedy lidský duch vlastně je:
  • Je lidský duch „přijímačem“ zachytávajícím z duchovního světa směs „signálů“ bez ladu a skladu, neschopná je vyhodnocovat a dále s nimi pracovat?
  • Je lidský duch chaotický nebo má sklon k sebeprosazování nebo nekázni?
  • Lidský duch nemá přístup do mysli?
  • Pouze mysl je schopna syntetického zpracování informací přicházejících do ní z nejrůznějších kanálů?
  • Zdá se, že informace přicházející od lidského ducha jsou pouze jedním ze zdrojů informací přicházejících do mysli (vedle zraku, sluchu, tedy smyslů). Mysl pak vše synteticky zpracovává.

34 vaše ženy nechť ve shromážděních mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; ať jsou podřízené, jak praví i Zákon.

• Opouštíme duchovní dary a dostáváme se do oblasti, která je objektem mnoha kontroverzí.

Derek Prince kdysi zmiňoval v této souvislosti kreslený vtip: Apoštol Pavel přijíždí vlakem do Korintu. Na nástupišti ho čeká dav protestujících feministek s transparenty jako: "Pavel = hnusný misogyn". "Odmítněme Pavlův mužský šovinismus", apod. Pavel na to reaguje slovy: "Vidím, že můj dopis k vám dorazil".

• Spory se samozřejmě vedou o to, zda je Pavlův příkaz absolutní nebo kulturně a dobově podmíněný.
• I pro konzervativní křesťany, kteří berou Písmo závazně, je stále obtížnější vyžadovat dodržování tohoto Pavlova příkazu.
• Je navíc otázka, zda tento příkaz v historii vůbec někdy někdo důsledně dodržoval.
• Kulturní tlak je v tomto směru stále silnější – představa podřízenosti žen mužům je pro liberály (včetně křesťanských) jako „červený hadr na býka“. Podřízenost žen se zařadila mezi čelní témata kulturních válek vedle homosexuality nebo předmanželského sexu.
• Na druhé straně stojí tlak stále populárnějšího islámu, který ženy považuje za lidi druhé kategorie a jejich podřízenost tak přivádí do druhého, zcela patologického extrému.
• Zkusme (je-li to vůbec možné) kulturní tlaky odsunout stranou.
• Pokud bereme Písmo jako inspirované Boží slovo, nelze Pavlova slova jednoduše smést ze stolu jako zastaralý nebo dokonce zaostalý názor.
• Na druhé straně představa absolutního zákazu mluvení žen na bohoslužbách, je divná, nezdá se být příliš „křesťanská“. Je zde jasný
• Především se při čtení tohoto verše nabízí myšlenka, že příkaz opravdu je „dobově podmíněný“ v tom smyslu, že Pavel reaguje na konkrétní problém korintské církve, kde nastala situace, kdy se ženy na bohoslužbách chovaly nějakým naprosto nevhodným způsobem. Lze si představit okřikování nebo ponižování svých manželů nebo kazatele, draní se dopředu či něco podobného.
• Osobně jsme přesvědčen, že otázka obecné podřízenosti žen mužům (v manželství a v církvi) zcela kulturně podmíněná není – že je Božím záměrem, aby ženy v manželství byly pod autoritou svých manželů, a v církvi ,aby ženy neměly autoritu nad muži.
  • V ostatních prostředích (např. civilního zaměstnání) dle mého názoru tato podřízenost platit nemá¹⁸.
  • Je samozřejmé, že tato podřízenost nemá nic společného s hodnotou nebo kvalitou člověka. Podřízenost neznamená menší hodnotu – jestliže to tak někdy je chápáno nebo realizováno, jde o pokroucení důsledkem lidské hříšnosti a Adamova a Evina pádu.
  • S Božím uspořádáním stvoření dle mého názoru tyto věci souvisí úzce – jako lidé jsme postaveni do prostředí drsného, často i nepřátelského světa. Pokud je to možné, „v první linii“ mají světu čelit muži a (nejen své) ženy mají od světa do určité míry „odstiňovat“. Ženy zase mají svým mužům dělat zázemí a „krýt záda“.
  • Život je složitý a vše, jen ne ideální – nicméně domnívám se, že principiálně je toto Boží záměr.
  • Naplnění toho Božího záměru mužům i ženám dává možnost dokonalého naplnění Božího do nich vloženého potenciálu.
  • (Když muži z nějakého důvodu nechtějí nebo nemohou jako autority „fungovat“, Bůh v (v druhé linii) plně respektuje vedoucí autoritu žen).

35 Chtějí-li se něco naučit, ať se ptají doma svých mužů. Je totiž neslušné, aby žena mluvila ve shromáždění.

• Osobně¹⁹ bych Pavlova slova do praxe interpretoval tak, že pokud muži a ženy v církvi ctí tento princip (autority muže, resp. podřízenosti ženy), na „detailech“ (tedy např. na tom, kolik toho žena „namluví“) již záleží méně.
• Je ale třeba přiznat, že při takovéto interpretaci nejsem konzistentní – používám značně liberálnější přístup k Písmu, než jinde. Zdá se mi divné, že by mluvení žen ve shromáždění opravu bylo vždy a pouze „neslušné“.
• Nemůže to být překladem slova „neslušné“?
  • Zdá se, že nikoliv: αἰσχρός, ά, όν  [ajschros], znamená hanebný, neslušný, (mravně) špinavý. Jde o silně negativní slovo – „causing shame, disgraceful, indecent, foul“.
  • Ef 5,12 Neboť o tom, co se u nich vskrytu děje, je hanba i mluvit. Je zjevně Pavlem použito v silně negativním smyslu – ti lidé doma museli dělat opravdu odporné věci.
  • Tt 1,11  Těm je třeba zacpávat ústa, neboť rozvracejí celé rodiny, když pro hanebný zisk učí, co by neměli. Zde Pavel mluví o lidech schopných učit cokoliv, jen aby z toho získali „mrzký“ zisk.
  • 1K 11,6 Neboť jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. A jestliže je pro ženu potupou dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje. Zde Pavel ajschros používá v podobném kontextu ohledně „nepřípadného“ chování žen.
  • Takže řečtina naši situaci ohledně tohoto verše spíše zhoršila, než zlepšila – ajschros totiž označuje opravdu velmi negativní věci, kam Pavel mluvení žen v církvi zjevně řadí.
• Jak to tedy vlastně Pavel myslí? Nemluví nakonec o situaci, kdy některé ženy skákaly kazateli do řeči, zlehčovaly své manžele nebo vykřikovaly během kázání?
  • V takovém případě bychom mohli větu chápat: „Je neslušné, aby žena ve shromáždění vykřikovala“, což lze akceptovat bez problémů.
  • Znám nejméně jednu duchovně sebevědomou ženu, která má potřebu se při bohoslužbách projevovat, upozorňovat na sebe, vyrušovat, komentovat nebo skákat do řeči.
• Že role žen při bohoslužbě může být „omezena“ bez toho, aby to působilo diskriminačně, vidíme např. v pravoslavné církvi a na židovských bohoslužbách v synagoze (viděl jsem to v církvích i jinde ve světě). Někde jsou ženy od mužů někdy dokonce fyzicky odděleny a jejich role při bohoslužbách mohou být různě regulovány.

36 Vyšlo snad Boží slovo od vás? Nebo přišlo jen k vám samotným?

• Téma služby žen Pavel opouští.
• Otázka je zjevně řečnická či spíše ironická – z Korintu ani z korintského sboru Boží slovo jistě nevzešlo a jistě nejde o jedinou církev, která Božím slovem disponuje.
• Zdá se, že Pavel potřebuje Korintské korigovat v jejich sebevědomí.
• Očekává odpor proti věcem, které právě napsal. Korintští byli v nadpřirozených duchovních darech velmi aktivní a sebejistí.
  • Jde o poměrně běžnou věc – viděl jsem mnohokráte, že v okamžiku, kdy někdo dostal od Boha nějaký nadpřirozený dar, stouplo mu vzápětí sebevědomí do nepříjemných výšin.
• Snaží se tedy Korintské „dostat na zem“: Ne, opravdu nejste jediní, kdo dostávají duchovní dary a kdo rozumí duchovním věcem.
• To, že vám Bůh dal schopnost mluvit jazyky nebo prorokovat, neznamená, že jste snědli všechnu moudrost světa, že jste mistry světa. nebo že jste normou, kterou by ostatní měli následovat.
• Je to možná překvapivé, ale to, že někdo má duchovní dary, o jeho zralosti nebo charakteru nevypovídá vůbec nic.
  • Bůh totiž duchovní dary rozděluje podle jiných kritérií, než je moudrost nebo zralost charakteru.
  • A to je důvod, proč duchovní dary ve sborech často dělají pěknou „paseku“ – duchovně nezralým a morálně problematickým lidem na podkladě přijetí duchovních darů nepřiměřeně stoupne sebevědomí.
  • Právě to se stalo korintským a to byl také důvod, proč je Pavel musí v dopise korigovat.
• Vzájemná informovanost a provázanost mezi církvemi tehdy byla jistě menší a obtížnější, než dnes. Korintští si opravdu mohli myslet, že jsou jediní či nejlepší, kdo duchovní dary v církvi dostávají a že tedy mohou ostatní poučovat.
• Pavel tím, že cestoval po sborech, měl globálnější celistvější pohled a nadhled.
  • To je běžné – vždy, když k nám přijede na návštěvu někdo z vedení církve, přinese nám větší nadhled nad vším, co prožíváme. Jeho přítomnost nám připomene, že nejsme jediným ani nijak výjimečným sborem.
  • Stejně rozšiřuje náš pohled čtení mezidenominačního Života víry nebo jiných časopisů nebo návštěvy v jiných sborech či církvích.

37 Považuje-li se někdo za proroka nebo duchovního člověka, ať uznává, že to, co vám píšu, ⁽je Pánovo přikázání⁾.

• var.: jsou Pánova přikázání;
• Pokud někdo přijímá „vjemy“ opravdu od Boha, měl by být schopen rozeznat, že to, co Pavel ohledně duchovních darů říká, je rozumné a Bohem inspirované.

38 Jestliže to někdo neuznává, ⁽sám nebude uznáván⁾.

• var.: ať neuznává;
• Kdo bude trvat na tom, že svými duchovními projevy bude působit chaos, se z církve sám eliminuje.
• Pravda se prosadí a „úlety“ vymizí.

39 A tak, ^[moji^] bratři, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. 

• Věnujte se tomuto úsilí ze všech sil.
• A nedělejte si navzájem problémy – když někdo něco od Boha dostane, ať svůj dar užív.

40 Všechno ať se děje slušně a spořádaně.

• Ať každý své dary aktivně užívá, ale ohled na ostatní a spořádaný běh bohoslužeb jsou důležitější, než sebeprosazování se.

.

.

.

1. https://www.youtube.com/watch?v=6dM2uzunIXs&list=RD6dM2uzunIXs&start_radio=1 ↩︎
2. Občas se někde dočtu o případech, kdy někdo hovoří v jazyce cizího národa a přítomní tomu rozumějí, jde ale opravdu spíše o výjimky. Osobně jsme nic takového kolem sebe nikdy nezažil. ↩︎
3. Kniha Astrid Lindgrenové ↩︎
4. Kdy lidé dokonce „šetří čas a úsilí“ tím, že své modlitby převedou na „stroj“. ↩︎
5. I když je možno diskutovat, zda Otčenáš máme opakovat nebo jestli nám v něm Ježíš pouze ukázal klíčová modlitební témata. Vědomým opakováním, ale určitě velkou chybu neděláme. Drmolení je pak určitě k ničemu. ↩︎
6. Je jedno, o jaké církvi Pavel mluví – když se buduje místní sbor, prospívá to světové církvi jako celku. ↩︎
7. Problematika definice národa je složitá, jazyk je ale bezesporu důležitým prvkem sebeurčení. ↩︎
8. Maďarštinu beru jako modelový příklad naprosto nesrozumitelného jazyka. S Polákem se nějak domluvím, s Maďarem nikoliv. ↩︎
9. I když není přijímána všeobecně. ↩︎
10. Problém s mluvením v jazyku je poměrně běžný na počátku, při první zkušenosti ve chvíli, kdy člověk tento dar od Boha přijímá. Začít mluvit poprvé, nemusí být snadné, mj. proto, že náš rozum se brání. ↩︎
11. Nicméně je třeba podotknout, že moje osobní zkušenost příliš spontánní nebyla. ↩︎
12. Já jsem byl odchován na učení Dereka Prince, který dar jazyků považuje za nezbytný průvodní jev křtu v DSv. ↩︎
13. Pokud by bohoslužba byla dokonale „civilní“, světská, ničím se nelišící od toho, co se odehrává na různých setkáních ve světě, bylo by otázkou, zda vůbec o bohoslužbu jde. ↩︎
14. Nemohu si vybavit ani dohledat autora ani název knihy. Byl jsem se nicméně tehdy v Brzegu podívat, našel jsem budovu(nyní tělocvičnu), kde shromáždění probíhala a mluvil jsem s pastorem tamějšího malého letničního sborečku. ↩︎
15. Letniční probuzení bylo pak odmítnuto tzv. Berlínskou deklarací v roce 1909. ↩︎
16. I když v našem prostředí lidé přinášejí často spíše svědectví, než slova od Boha. ↩︎
17. Originál jsem nikde nenašel. ↩︎
18. Stejné platy za stejnou práci apod. by měly být samozřejmostí. ↩︎
19. Samozřejmě nabízí se řada přísnějších i volnějších výkladů. ↩︎