1. Korintský – kapitola 3

1 já, bratři, jsem k vám nemohl mluvit jako k duchovním, ale jako k tělesným, jako k nedospělým v Kristu. 

• Pavel na jedné straně chápe, že křesťanská zralost se vyvíjí postupně. Nelze očekávat, že člověk ihned po obrácení pochopí hluboké duchovní věci, stejně jako nelze čekat, že dítě bude jednat jako dospělý. Některé zkušenosti nelze získat jinak než časem, osobním hledáním Boha, studiem Písma a vytrvalou modlitbou.
• Dítě není malý dospělý a jeho vývoj vyžaduje čas.
• Na druhé straně by Pavel měl mnoho co říci, chtěl by Korintským sdělit mnoho důležitých informací, ale nemůže. Proč? Bylo by to marné, Korintští by to nepochopili.
• Pavel je tím zjevně frustrován a církvi to vyčítá. Měli už v tu dobu být dál, jejich duchovní vývoj byl oproti normálu opožděn.
• Jde o duchovní poznání, o duchovní vývoj. Stav těla s tím nemá nic společného – i mladí lidé mohou být v duchovním poznání značně pokročilí a naopak staří lidé mohou zůstávat duchovními dětmi.
• V jakém je člověk duchovním stavu, závisí na dvou okolnostech:
  • Na tom, jak dlouho „je člověk u Pána“, jak dlouho je věřícím. Některé věci duchovního vývoje urychlit nelze. Některé zkušenosti je nutno načerpat časem¹. I studium Písma a modlitba potřebují čas.
    • Ostatně Pavla po jeho obrácení jeho spolu-bratři „uklidili“ do Tarsu (možná pro jeho nadměrnou horlivost, možná pro jeho problematickou minulost).
    • Strávil tam asi sedm let; celkem od Pavlova obrácení do vstupu do veřejné služby (vyhledal ho tam Barnabáš) uplynulo asi deset let.
  • Rychlost běhu času v otázce duchovního zrání lze do určité míry ovlivnit – aktivnímu horlivému křesťanovi jde zrání rychleji, než pasivnímu a línému.
    • Dítě nemůže přeskočit vývojové fáze, ale může buď zdravě prospívat, nebo zakrnět v růstu.
    • Lze říci, že duchovní zrání lze snadněji zpomalit, než urychlit – i urychlení je ale možné.
• Snad by se (napůl vážně) dalo říci, že platí rovnice: Duchovní zralost = (čas u Pána) × (horlivost).
• Nebo třeba: Duchovní zralost ≈ (čas × horlivost) – vnější pokušení + Boží milost.

2 Dal jsem vám pít mléko, pokrm jsem vám nedal, neboť ten jste ještě nemohli snést. Ale ani teď ještě nemůžete,

• Pavel žehrá, stýská si na Korintské: Chtěl by jim sdělovat pokročilejší křesťanské pravdy, ale nebylo by to k ničemu. Nešlo to v minulosti a nejde to ještě ani nyní, když píše tento dopis. (Pavel jej psal za svého pobytu v Efezu).
• Kojence sice můžeme místo kojení nakrmit řízkem, ale ničeho tím nedosáhneme – výsledkem nebude jeho rychlejší růst a zrání, ale pouze problémy. Dítěti tím neprospějeme, ale uškodíme. Strava musí být adekvátní věku.
• Stejně tak Pavel nemohl korintskému sboru „naservírovat“ všechno poznání, které během svého života získal – musel vybírat, filtrovat: Toto jim říci mohu, toto ještě nikoliv, to by „nepobrali“; tohle by jim jen uškodilo, atd.
• Mohl jim přinášet pouze mléko, tedy biblické „základy“, jak jsou vyjmenovány např. v Žd 6,1-2 Proto opustíme-li počáteční učení o Kristu, směřujme k dospělosti a znovu nezakládejme základy pokání z mrtvých skutků, víry v Boha, učení o křtech, vzkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a věčném soudu.

3 neboť jste stále ještě tělesní. Vždyť pokud je mezi vámi žárlivost, svár^[a rozdělení^], zdali nejste tělesní a ⁽nežijete jen po lidsku⁾?

• ř.: nechodíte podle člověka;
• Podle čeho Pavel udělal svou diagnózu duchovní nezralosti Korintských?
• Nic složitého to nebylo – nepotřeboval žádné dotazníky ani audity. Poznal to snadno a na dálku podle toho, že Korinťané byli tělesní a žili po lidsku. Co to znamená? Jak se jejich tělesnost „chození podle člověka“ konkrétně projevovaly?
• Obojí znamená být „vláčen“ tělem (svým egem), jednat podle těla, vyhovovat tělu v tom, čeho si žádá.
  • (Opakem tělesného je jednání duchovní, kdy člověk dělá to, co chce Duch a duch². Opak žití po lidsku je žití podle Ducha svatého).
• Po čem toužilo tělo Korintských? Být důležité, prosazovat sena úkor ostatních, prosazovat se, mít za každou cenu pravdu. Projevovalo se to žárlivostí, svárem a rozdělením.
• V korintském sboru nebyla jednota – členové se hádali a žárlili na sebe, což vedlo ke vzniku frakcí, případně k sbor trhalo. žárlit na druhé, svářit se a rozdělovat je bezesporu známkou toho, že člověk se nenechává vést Duchem, ale tělem.

4 Když jeden říká: ‚Já jsem Pavlův‘ a druhý: ‚Já Apollův‘, nejste ⁽jako jiní lidé⁾?

• var.: tělesní;
• Dozvídáme se, co bylo k korintském sboru dělící linií, co bylo předmětem hádek, na čem se členové navzájem vymezovali – šlo o příslušnost k „otcům zakladatelům“.
• Pavel i Apollos měli při zakládání korintského sboru silnou stopu.
  • Pavel sbor založil a strávil v něm rok a půl³. Apollos na něj pak ve službě navázal a je možné, že jeho intelektuální styl kázání některým členům sboru imponoval.
• V každém případě takovéto vymezování se svědčí o tělesnosti korintských členů sboru.

5 Kdo je Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, skrze něž jste uvěřili, jak každému dal Pán. 

• ř. diakonoi;
• Korinťané by měli jasně chápat, jak to s pastory, kazateli, evangelisty aj. církevními vedoucími je – každý z těchto Božích služebníků dělá, co umí: Každý je jiný, každý má svou míru poznání a svůj styl. Nic z toho nedělá jednoho lepšího, než druhého a nic z toho neospravedlňuje, aby si budoval svůj kult nebo svou frakci následovníků.
• To, že někdo uvěří, stejně není zásluha služebníka, ale Boží. Bez toho, aby „Pán dal„, se může služebník „rozkrájet“, může být sebelepší, a stejně se nikdo k Bohu neobrátí.
• Nicméně málokdo uvěří „napřímo“, bez lidského prostředníka – téměř⁴ každý uvěří „skrze někoho“, kdo mu zvěstuje evangelium.
• Všichni společně pak jsou Božími služebníky – každý dělá, co mu je Bohem určeno.
• Když Bůh „rozděluje práci“, dělá to racionálně – úkoly nedubluje, nedává je tak, aby si lidé navzájem konkurovali nebo „lezli do zelí“, ale aby se doplňovali.

6 Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával růst.

• Pavel používá pěkný „zemědělský“ obraz založení církve: Pavel přišel do Korintu, kde nebylo nic (žádní věřící, žádná církev). Zasadil evangelium. To podporováno Bohem rostlo (postupně vznikal sbor), přičemž Apollos se staral o průběžnou dodávku vláhy (zdravého učení).
• Jde o tzv. biogenní princip: Stejně jako je v semeni ukryt potenciál vzniku rostliny, který se rozvine, jsou-li mu dány podmínky (je zaset do půdy a je mu dodáno světlo a voda), je v dobré zprávě evangelia uložen potenciál pro vznik a růst církve – jen je třeba mu poskytnout půdu lidských srdcí a zavlažovat ho kázáním.

7 Tedy ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nejsou něčím zvláštním, ale Bůh, který dává růst. 

• Sázení i zalévání jsou důležité, ale nejde o nic mimořádného ani složitého. Opravdovým „majstrštykem“ je vložit do semena (či evangelia) onen zázračný potenciál k růstu.
• Boží plán je v tomto naprosto geniální.

8 Ten, kdo sází, i ten, kdo zalévá, jsou jedno, každý však dostane svou vlastní mzdu podle své námahy.

• Boží spolupracovníci pracují na jednom cíli, na jednom poli či jedné stavbě. Společným cílem je úroda či zisk.
• Každý z nich pak dostane odměnu odpovídající odvedenému úsilí. Ani větší ani menší. Bůh je spravedlivý a je schopen dokonale posoudit míru vynaložené námahy.
• Bůh, na rozdíl od lidských vedoucích, je schopen zhodnotit nejen množství odvedené práce, ale i množství úsilí, které k dané práci člověk musel vynaložit.
  • Silný a obdarovaný zedník postaví metr zdi bez námahy za pár minut, jinému totéž trvá celý den a musí na vynaložit velkou námahu. Lidského stavitele zajímá pouze výsledek, Bůh přihlíží i k srdci a úsilí pracovníka.

9 Neboť jsme Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba.

• Apoštol Pavel a jeho tým spolupracovali s Bohem. Křesťané spolupracují s Bohem.
• Spolupracovník spolu-pracuje, pracuje spolu (s Bohem).
• Řecky je συνεργοί (synergoi) od slova synergeó (spolupracovat, spolupůsobit),σύν (syn)
  spolu, společně, ἔργον (ergon) práce, čin, úsilí.
  • V češtině používáme slovo synergický, např. pro synergický efekt (paracetamol s ibuprofenem fungují synergicky – oba potlačují teplotu, bolest a zánět, společně více, než zvlášť).
• Anglicky labourers together with God; co-workers; fellow workers;
• Pavel i křesťané obecně zajisté vyvíjejí úsilí stejným směrem jako Bůh sám. Bůh o něco usiluje, má své představy o světě a o dějinách a nějak je vede.

• Obecněji: Bytosti nadané svobodnou vůli (andělé i lidé) mají v zásadě dvě možnosti – buď s Bohem spolupracují, jsou „syn“ (ergičtí) zapojují se do směru, který On udává. Nebo jsou „anti⁵“ (ergičtí), Boží úsilí nepodporují nebo do něj přímo „házejí vidle“.
• Vyloženě proti je ďábel a démoni – ti se vědomě snaží Boží plány hatit a překazit.
• Lidé povětšinou na Božích plánech také nespolupracují, i když vyložených vědomých odpůrců asi zase tak mnoho není. Jen málokdo (snad jen satanisté?) by podepsal výrok: „Mým cílem je hatit Boží dílo na této zemi“. To, že to svými postoji (odmítáním Krista) ve skutečnosti dělají, je věc druhá.

• Vy jste Boží pole, Boží stavba: Hovoří se o korintských křesťanech, o korintské církvi – ty Pavel nazývá Božím polem a stavbou. V jakém smyslu?
• Jsem-li majitelem (je-li Bůh majitelem) pole nebo stavby, rozhodně mám v plánu ji využívat. Jak?
• Od pole očekávám, že na něj zaseju a pak sklidím úrodu. Od stavby očekávám, že ji dokončím, bude sloužit svému účelu a já z toho budu mít prospěch.
• V obou případech chápu, že musím do svého majetku nejprve vložit úsilí, abych z něho později mohl mít užitek.
• Návratnost nicméně očekávám: Když do svého majetku investovat budu (dům postavím a vybavím, pole zorám a zaseju), že nějaký užitek přinese.

10 Podle ^[Boží^] milosti, která mi byla dána, jsem jako moudrý stavitel položil základ a jiný na něm staví. Každý ať si dává pozor, jak na něm staví. 

• Obraz pole Pavel ponechává stranou a rozvíjí obraz stavitele.
• Stavitelem je on sám. Stavbou jsou církve, místní sbory, v tomto případě především sbor korintský.
• Ty Pavel založil – přišel do míst, kde žádní křesťané nebyli, a založil církev.
• Stavěl na pevném základovém kameni, tedy na Kristu (kázal Krista ukřižovaného a vzkříšeného).
• Církve musejí být vždy postaveny na Kristu. Jsou-li postaveny na čemkoliv jiném, jsou nestabilní a dříve nebo později zaniknou.

Ilustruje to historka: Jeden evangelický kostelík měl nad vchodem nápis "Kážeme Krista ukřižovaného". Jak šel čas, sbor se zmenšoval a zároveň vchod zarůstal břečťanem. Břečťan postupně zakryl slovo "ukřižovaného", takže zůstalo jen "Kážeme Krista". Nakonec zarostlo i slovo "Krista" - a zůstalo pouhé "Kážeme".

• Je-li základovým kamenem sboru náboženství, teologie, emoce nebo společenství, takový sbor neobstojí.
• Totéž platí pro duchovní život každého křesťana – vše je otřesitelné, pouze Kristus sám je neotřesitelný. Vztah s Kristem nám nic a nikdo nemůže vzít; vše ostatní, včetně samotného života, ano.
• Pavel to jako moudrý stavitel věděl. Co ví moudrý stavitel a co věděl apoštol Pavel? Že když člověk dá do základu stavby nekvalitní kámen, celá stavba se dříve nebo později zhroutí.
  • Napadá mě „příklad z praxe“: Do podloží dálnice z Ostravy na Bohumín a na Polsko údajně stavitelné dali nekvalitní materiál. Brzy po otevření se dálnice zvlnila a dodneška (2025) je na ní omezená rychlost.⁶
  • Nicméně případů, že někdo při stavbě něco ošidí a dům pak spadne, je mnoho; nejde o nic výjimečného.
• Pavel si je jist, že on sám při zakládání církví postupoval správně. Jak si může být tak jistý? Protože si dával pozor, aby nikdy nedával do středu své zvěsti nic jiného, než Krista.
• Víme, že Pavel zakládal sbory, které po nějaké době předal místním správcům (ustanovil starší) a šel zase jinam.
• Ti, kdo sbor od Pavla převzali, si museli dávat pozor, jak na Pavlově základu staví. Jestli kromě Krista nezačínají do stavby církve zabudovávat nestabilní prvky – např. svou vlastní důležitost, prvky Zákona nebo jiné podružné a „nepevné“ věci.

11 Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je již položen, a tím je Ježíš Kristus.

• Pavel pečlivě dbal na to, aby do základu každého sboru položil ryzí evangelium – učení o spásném díle Ježíše Krista.
• Tento důraz byl u něho tak silný, že pro ty, kdo sbory po něm přebírali, bylo obtížné na tom něco změnit.
• V tomto smyslu sbory korigoval i při svých následných návštěvách a ve svých dopisech.
• A je třeba říci, že korigovat bylo co – nezdravé tendence a nejrůznější „úlety“ byly v „jeho“ sborech běžné.

12 Jestliže někdo na ^[tomto^] základě staví ze zlata, stříbra, drahých kamenů, dřeva, sena nebo slámy,

• Každý křesťan je stavitelem svého života.
• Byl mu dán nějaký základ, na jehož podkladě uvěřil (uslyšel evangelium). Na tomto základě začal budovat svůj křesťanský život.
• Někteří věřící mají autoritu i širší – nesou zodpovědnost nejen sami za sebe, ale i za svou rodinu, za lidi kolem sebe (třeba na domácí skupince) nebo mohou jako autority nést zodpovědnost za místní církev.
• Toto vše je možno dělat dobře nebo špatně. Není jedno, jak prožijeme své křesťanské životy, jak s nimi naložíme.
• I křesťané mohou své životy promarnit – věnovat svůj čas a úsilí věcem, které se pak ukážou jako marné a zbytečné.
• Právě toto je myšleno obrazem stavění z materiálů cenných a trvanlivých nebo naopak z materiálů nekvalitních a levných. Jsme povinni, aby to, co se svými životy uděláme, bylo kvalitní, cenné a trvanlivé.
• Musí být naší prioritou, aby, až si s námi Bůh po našem vzkříšení „sedne“ a začne procházet a hodnotit náš pozemský křesťanský život, aby to, čemu jsme se věnovali, v Jeho očích obstálo, bylo hodnoceno jako cenné, trvanlivé, pro Boží dílo užitečné. .
• Alternativou totiž je, že Bůh vyhodnotí naše životy jako promarněné – to, čemu jsme věnovali svůj čas, úsilí a peníze, prohlásí za bezcenné. Naše úsilí „shoří“ a my budeme před Bohem stát s prázdnýma rukama.

13 dílo každého se stane zjevným. Ten den je ukáže, neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší dílo každého, jaké je. 

• ř.: se odhaluje;
• Co je oním testujícím ohněm? Spalující Boží pohled – Bůh pohlédne hluboko do našich srdcí a zjeví vše, co jsme v životě dělali, včetně našich nejskrytějších motivů (vše se stane zjevným)
• Co z našich životů tedy v této zkoušce ohněm opravdu obstojí? Co neshoří? To, co bylo uděláno z lásky ke Kristu, z čistého, radostného a pokorného srdce. To si s sebou vezmeme na věčnost. Co jsme dělali z jiných důvodů, bude Bohem odmítnuto.
• Nepůjde jistě o kvantitu (např. o počet lidí, které jsme přivedli ke Kristu nebo o množství peněz, které jsme věnovali na chudé), ale o kvalitu. Bůh odhalí o našich životech, o naší službě Jemu naprosto vše.
• Bůh nepotřebuje naše peníze, naše dobré skutky ani naše modlitby. Dává nám ale šanci, abychom mu je přinášeli právě proto, že nám chce dát možnost vystavět z našich životů něco cenného a trvalého. Dává nám šanci vytvořit si v nebi trvalý nezničitelný věčný poklad.
• Každý dostáváme možnost stát se v Boží stavbě cenným drahokamem.

• Zde je dobré připomenout, že zkouška ohněm, o které Pavel hovoří, není totožná s Božím soudem, kde se u každého člověka bude rozhodovat o jeho přijetí či zavržení.
• Zde Pavel mluví o Soudné stolici Kristově, jak o ní píše 2K 5,9-10: Proto se i horlivě snažíme, abychom se mu líbili, ať zůstáváme doma nebo odcházíme. Neboť my všichni se musíme objevit před soudnou stolicí Kristovou, aby každý přijal odplatu za to, co vykonal v těle, ať už to bylo dobré nebo zlé.
• U soudné stolice Kristovy budou Kristem hodnoceny životy křesťanů – někteří z nich budou sice zachráněni, ale vejdou k Bohu do věčného života s prázdnýma rukama. Ukáže se, že své křesťanské životy více či méně promarnili; že to, čemu se věnovali, nemělo v Božích očích hodnotu nebo bylo dokonce zlé.
  • Dílo žádného věřícího jistě neobstojí ze sta procent, žádný křesťan nedělal vše jenom dobře. Musíme ale usilovat, abychom žili co nejlépe.
  • Na tomto místě je rovněž dobré si připomenout (víme to z podobenství o hřivnách, o družičkách, případně o ovcích a kozlech), že i pro obráceného křesťana je možné se enormní pasivitou zcela vyloučit ze spásy, tedy být zavržen (líný otrok v podobenství o hřivnách skončil tam, kde je pláč a skřípění zubů, tedy v pekle).

14 Jestliže někdo ⁽na tomto základě vystaví⁾ dílo a ono mu zůstane, dostane odměnu,

• ř ‚přistavěl‘ (na ten základ);
• var.: zůstává;
• Kristus s námi projde a zhodnotí naše životy – čemu jsme se jako křesťané věnovali:
  • To, co nebude v Jeho očích mít hodnotu, bude spáleno. Škoda to bude velká a proces bolestivý – bude nesmírně bolestivé vidět, kolik svého křesťanského života jsme věnovali marnostem, kolik času, úsilí a peněz jsme promarnili v bezcennostech.
    • Co může být takovou „slámou“ našich životů? Cokoliv. Nejde přitom o věc samu, ale o to, jestli jsme ji dělali správně. Např. majetek může být slámou (pokud jsme jej hromadili zbytečně) i drahokamem (pokud jsme jej používali pro službu Bohu).
      • Jako příklad mě napadá rekreační chalupa – mnohokrát jsem byl svědkem, že se chata nebo chalupa staly požíračem peněz a času, v některých případech dokonce majitele odvedly z církve např. tím, že jim „zabránily“ chodit v neděli do shromáždění.
      • Jako u všeho, není problémem chalupa samotná, ale náš přístup. (Chalupa může naopak být požehnaným místem klidu, odpočinku nebo dokonce místem komunitního života církve).
  • Příkladů je nekonečné množství, přičemž neexistuje obecné pravidlo – resp. obecným pravidlem je, že to, co děláme, musí být v souladu s Boží vůlí. Obecným pravidlem je hledat a plnit Boží vůli.
    • Stejná věc může být slámou i drahokamem. (Dokonce i služba v církvi se může stát slámou, pokud ji po nás Bůh v dané chvíli nechtěl).
  • Naopak to, co neshoří, co s Boží vůli v souladu bylo, má trvalou hodnotu, půjde s člověkem na věčnost a bude odměněno.

15 jestliže mu jeho dílo shoří, utrpí škodu; sám se sice zachrání, ale jako skrze oheň.

• Zde Pavel připomíná, co jsme již zmiňovali – že hovoříme o hodnocení životů věřících, nikoliv o soudu, kde by se rozhodovalo o přijetí či zavržení lidí.
• Zjistit, že jsem věnoval svůj čas a energii něčemu, co bylo „k ničemu“, znamená bezesporu utrpět velkou škodu.
• Promarnit svůj život, to opravdu bolí. To nejdůležitější jsem sice za svého života zvládl (našel jsem Krista), ale pak, již jako křesťan, jsem se svým životem nenakládal moudře a mnoho z toho, čemu jsem se věnoval, se ukázalo být marným.
• Pokud křesťanům jejich životy „shoří“, půjde pro ně o velmi bolestivou zkušenost – projdou ohněm výčitek svědomí.
• Je proto pro věřící kriticky důležité, aby se této chyby nedopouštěli. Jak se jí vyhnout? Je třeba hledat, co po nás Bůh chce, a pak to dělat. Je třeba dělat Boží agendu a ne naši vlastní.

16 Nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží? 

• n.: mezi vámi;
• Jak to souvisí s hodnocením křesťanova života u Kristovy soudné stolice? Nebo Pavel mění téma?
• Zřejmě: Kdyby křesťan věděl (lépe si uvědomoval), že je „obýván“ Duchem svatým, nakládal by se svým životem jinak. Nechal by se Jím více řídit, více by bral ohled na Jeho názor, věnoval by se více Jeho agendě.
• Otázka: „Nevíte?“ je zřejmě řečnická. Korintští tuto informaci měli, věděli, že jsou Božích chrámem a obydlím Svatého ducha – ale měli tendenci na to zapomínat a nejednat podle toho.
• Víme to my? Jsme si dostatečně vědomi, že Duch svatý si po svém příchodu na zem (o Letnicích) zvolil za místo svého přebývání křesťany?
• Bůh měl pro své „bydlení“ mezi lidmi původně vyhrazen (a pečlivě připraven) nejprve Stan, později Chrám v Jeruzalémě. Novozákonní změna Božího přístupu je v tomto smyslu naprosto radikální: Již ne jen jedno místo na planetě a již ne v obydlí v běžném smyslu slova.
• Změna nespočívá v tom, že by se místo s Jeruzalémského Chrámu přesunulo jinam (do jiného chrámu, do některého z kostelů nebo na nějaké posvátné místo).
• Místo Božího přebývání se „diverzifikovalo„. Po světě se od Letnic pohybují miliony chodících lidských „chrámů“ obydlených Božím Duchem.

17 Ničí-li někdo Boží svatyni, zničí Bůh jej. Neboť Boží svatyně je svatá,⁽a tou svatyní⁾ jste vy. 

• ř.: kterou;
• Aby se Duch Svatý byl ochoten někde usídlit, musí jít o místo svaté, tedy oddělené od světa a očištěné od všeho hříchu. Člověka po obrácení ke Kristu posvěcuje Kristova krev – pouze díky ní se člověk může stát Boží svatyní.
• Je-lidské tělo Boží svatyní, nemá-li Svatý Duch „problém“ se do člověka nastěhovat, jde o jasný signál, jak velkou hodnotu posvěcený křesťan má.
• Křesťané jsou proto povinni se k těmto „chodícím svatyním“ chovat slušně – jednak k sobě samému, jednak křesťané k sobě navzájem.
• Ničení Boží svatyně má hrozné důsledky – Boží odplatou je „zničení ničitele“. Být zničen Bohem nikdo nechce.
• Proč o tom nyní Pavel hovoří? Jak to souvisí se soudnou Kristovou stolicí? Nebo se Pavel vrací k dřívějšímu tématu problému v korintské církvi? Možností je několik:
  • Mluví o někom (o lidech v korintském sboru), kdo systematicky devastoval své vlastní tělo, chrám, který mu byl jako správci svěřen pro službu Bohu. Lidé jsou schopni se zdevastovat velmi snadno pasivně (že se o sebe nestarají⁷) nebo aktivně, např. cigaretami, alkoholem nebo obžerstvím. Jsou pak pro Boží věci nepoužitelní čistě ze zdravotních důvodů⁸.
  • Duch Svatý chce přebývat v lidských chrámech, které jsou čisté a „příjemné k bydlení“. Pokud mu člověk svůj chrám znechucuje nečistotou a hříchem, doplatí na to⁹.
  • Nebo Pavel naráží na sborové půtky, kdy si křesťané ve sboru vzájemně škodili. Když někoho „vyštípu“ se sboru nebo dokonce svým chováním odeženu od víry, Bůh mě za to bezesporu potrestá.
  • Pokud jde o souvislost se soudnou stolicí Kristovou, šlo by o trest pro křesťana, kterému devastace vlastního chrámu zabránila přinést Bohu za svého života jakékoliv smysluplné ovoce.

Můžeme si pro názornost představit své tělo, jako auto, které nám bylo Bohem při narození svěřeno. Na nás je, v jakém stavu své auto Bohu při své smrti vrátíme:

- Mohu je Bohu vrátit "jako nové", prakticky netknuté, vyleštěné, s nájezdem pár set kilometrů.  Za to jistě pochválen nebudu - takové auto bude jako zakopaná hřivna. - - Mohu auto vrátit zdevastované, poničené a špinavé: Auto nefungovalo, jak mělo, nemělo šanci nic pořádného odvozit, protože jsem se o ně nestaral. Také v tomto případě budu mít s Bohem problém.
- Ideální je třetí možnost: Auto Bohu vrátím opotřebované a poničené, ne však zanedbáváním, ale službou Bohu. Najezdilo "pro Boha"  miliony kilometrů a je to na něm znát -  je omlácené, několikrát havarované, pokřivené, bez svého původního lesku a krásy. Za takové zacházení se svým vozem, budu Bohem nepochybně oceněn. 

18 Ať nikdo neklame sám sebe. Jestliže si někdo mezi vámi myslí, že je v tomto věku moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým. 

• tzn. podle měřítek tohoto světa;
• Zřejmě jde o nový tematický okruh – nenapadá mě souvislost této myšlenky s tématem lidských těl jako chrámů Svatého Ducha. (Snad ve smyslu, že si někdo myslí, bůhvíjak moudře se svým tělem zachází, ale ve skutečnosti tomu tak vůbec není).
• Pavel relativizuje moudrost v tom smyslu, jak ji chápe tento věk, tedy nevěřící lidé ve světě – ta z Božího hlediska ve skutečnosti žádnou opravdovou moudrostí není.
• Co znamená stát se za účelem získání moudrosti bláznem? Bezpochyby uvěřit evangeliu. Evangelium, tedy dobrá zpráva o spáse nabízené skrze oběť Ježíše Krista, je z hlediska světa opravdu bláznivé, „divné“. Vymyká se způsobu přemýšlení lidí tohoto světa.
• Kdo je však odmítá, zůstává bláznem v očích Božích. Je lépe být bláznem v očích světa, než v očích Boha.
• Je prakticky nemožné být moudrým v očích světa i v očích Božích. Zavděčit se světu se nepodařilo ani samotnému Kristu, tedy samotnému Bohu – i On byl světem odmítnut a zavržen. Jak by se to mohlo podařit nám.
• Dá se dokonce říci, že být příliš ceněn v očích světa může být indikátorem, že s naším životem není něco v pořádku.

19 Neboť moudrost tohoto světa je před Bohem bláznovstvím. Vždyť je napsáno: ‚On chytá moudré v jejich chytráctví.‘

• Pavel cituje Elífaza z páté kapitoly knihy Jób: „který (myslí se Bůh) maří plány chytráků, takže jejich ruce nebudou mít úspěch,  13 který přistihuje moudré v jejich chytráctví“. Elífaz se zde „zastává“ Boha proti Jóbovi, a to značně nepěkným způsobem. Nicméně Pavel jeho slova používá jako obecně pravdivá.
• Bůh tzv. moudrost tohoto světa opravdu neoceňuje. Přijde mu bláznivá.
• A Bůh nemá problém svůj postoj „doložit fakty“, argumenty světské moudrosti dokáže hravě vyvrátit.
• V čem vlastně moudrost tohoto světa spočívá? Můžeme si to doložit např. na Kristových blahoslavenstvích, kde Ježíš klade do kontrastu to, co považuje za „blahoslavené“ tento svět a co Bůh¹⁰:
  • Svět inteligenci, vychytralost – Bůh chudobu duchem, prostotu
  • Svět radost – Bůh pláč
  • Svět hlučnost, prosazování se – Bůh tichost
  • Svět toleruje nespravedlnost – Bůh nikoliv
  • Svět odplatu – Bůh milosrdenství
  • Svět toleruje nečistotu – Bůh má rád čisté srdce
  • Svět boj – Bůh pokoj
  • Svět ustupování zlému, Bůh prosazování spravedlnosti
  • Svět vzdání se Krista – Bůh držení se Krista i navzdory odporu.

20 A opět: ‚Pán zná myšlenky moudrých a ví, že jsou marné.‘

• Skutečnost, že Bůh je s tím, co tento svět považuje za moudrost, dobře obeznámen, dokresluje Pavel ještě jedním veršem – a to z Žalmu 94,11: Hospodin zná lidská uvažování, ví, že jsou marnost.
• Nejen že světsku moudrost Bůh dobře zná, ale také dobře ví, jak ubohá je její kvalita – je marná, je k ničemu. Světská moudrost k ničemu nevede, člověka nikam nepřivede, nepřinese člověku odpovědi ani řešení.

21 A tak ať se nikdo nechlubí lidmi. Vždyť všechno je vaše: 

• Pavel se vrací ke sporům v korintském sboru: To, co řešíte ohledně příslušnosti ke mně nebo k Apollovi, je z Božího hlediska úplně k ničemu, chlubit se příslušností k tomu nebo onomu je nesmysl.
• Vaše spory nejsou ani logické, vždyť všechno je vaše. Zřejmě ve smyslu: Já, Pavel i Apollos jsou vaši. Jak to Pavel myslí, více pochopíme z dalších veršů:

22 Ať Pavel nebo Apollos nebo Kéfas, ať svět nebo život nebo smrt, ať věci přítomné nebo budoucí — všechno je vaše, 23 vy pak jste Kristovi a Kristus Boží.

• Křesťanům „patří“ nejen Pavel a Apollos, ale i další „věci“ – život se smrtí, přítomnost s budoucností, jednoduše všechno.
• Pod život, smrti, přítomnost a budoucnost se dají shrnout veškeré možné životní okolnosti, které v životech křesťanů mohou nastat.
• V jakém smyslu jsou všechny možné životní okolnosti, včetně těch nejhorších „naše„, tedy křesťanů?
• Všechno, co křesťana v životě potká — lidé, události, dokonce i smrt či budoucnost slouží v konečném důsledku našemu dobru, prospěchu a konečnému vítězství.
• Vše získává nový význam a stává součástí našeho dědictví a nástrojem, kterým Bůh svůj lid formuje a vede.
• Jde o stejný princip jako Ř 8,28: „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí.“

.

.

1. Sebekvalitnější manželé toho po půl roce manželství ještě o manželském soužití mnoho nevědí. ↩︎
2. Tedy Duch svatý a duch jako duchovní složka naší osobnosti. ↩︎
3. Pavel přichází do Korintu z Atén. Seznamuje s židovským manželským párem Akvilou a Priskou, kteří byli vyhnáni z Říma kvůli nařízení císaře Claudia. Pavel u nich zůstává a pracuje s nimi jako výrobce stanů. Kázal nejprve v synagoze Židům a „bohabojným“ pohanům. Setkává se však s odporem, takže se soustředí na pohany – jeho první významným obráceným je Titus Justus, pohan „ctitel Boha“, který mu poskytl zázemí. Víru přijal i Krispus, představený synagogy, což vyvolalo napětí. Apollos pocházel z Alexandrie, byl vzdělaný a „zdatný v Písmu“,, „horlivý v duchu“. Akvila a Priska si ho vzali stranou a doplnili mu poznání o Kristu. Následně Apollos přichází do Korintu a navazuje na Pavlovu práci.
   Je možné, že jeho intelektuální a řečnický styl imponoval hlavně vzdělaným obyvatelům Korintu. ↩︎
4. Říká se, že v muslimských zemích, kde je zvěstování evangelia zakázáno, se lidé poměrně často setkávají s Kristem přímo, např. ve snech, bez toho, aby jim Jej někdo zvěstoval. ↩︎
5. „Syn“ a „anti“ jsou řecké protikladné předložky. Latinsky by asi místo syn bylo „cum“ a místo anti bylo „contra“. ↩︎
6. Dálnice D1 mezi Ostravou a Bohumínem začala vykazovat zřetelné zvlnění velmi brzy po uvedení do provozu v roce 2007. Nerovnosti se začaly objevovat už po půl roce. Ředitelství silnic a dálnic zavedlo sníženou rychlost, která je zde dodneška. Podle rozhodnutí soudu bylo příčinou bpoužití nekvalitních násypových materiálů – konkrétně směsi obsahující strusku z oceláren a materiál z tzv. studeného odvalu Nové huti. ↩︎
7. Rozhodně si nemyslím, že lidé mají svá těla přehnaně „opečovávat“, rozmazlovat je a šetřit. Těla mají sloužit Bohu a přitom mohou dostat řádně „zabrat“. Apoštol Pavel měl tělo po letech služby řádně „zhuntované“ a plné jizev. ↩︎
8. Viděl jsem např. nespočítaně mužů, kteří zemřeli předčasně poničení alkoholem a kouřením zanechavše své ženy jako vdovy. ↩︎
9. Jsme zodpovědní za to, abychom si „hlídali vstupy“. Budu-li trávit mnoho času u nečistot na internetu, Svatého Ducha zaplaším – dívat se se mnou jistě nebude. ↩︎
10. Moudrost světa dobře dokumentuje také tzv. „satanské devatero“, které doporučuje: ukájení choutek oproti odříkání, provozování čehokoliv, co přináší mentální, emoční nebo tělesné uspokojení. fyzickou existenci oproti spiritualitě, člověka jakou pouhé zvíře, „laskavost k těm, kdo ji zasluhují“ oproti „lásce vyplýtvané na nevděčníky“, pomstu oproti nastavení druhé tváře, „odpovědnost vůči odpovědným“. Taková je moudrost tohoto světa. Podle ní žije naprostá většina světové populace. ↩︎