1. Korinstkým – kapitola 12

1 Co se týká duchovních projevů, bratři, nechci, abyste byli v nevědomosti.

[zřejmě přechod k odpovědi na jinou otázkou vznesenou v dopise Korintských]; Ano, opravdu to vypadá jako reakce na dotaz nebo problém, který v korintském sboru řešili. Korintští zjevně byli ohledně nadpřirozených duchovních věcí zvědaví a aktivní.
Což je jistě dobře – a to bez ohledu na to, že duchovní projevy vyvolávaly ve sboru zmatky nebo pnutí. Je pravdivé přísloví, že „Je lépe krotit divoké býky než pohánět líné krávy“.
„Projevů“ je v překladu kurzívou – v řečtině je slovo πνευματικῶν (pneumatikōn), což je množný genitiv přídavného jména πνευματικός (pneumatikos) – „duchovní, mající vztah k Duchu“.
V češtině takové jedno slovo nemáme, proto překladatelé musejí předkládat takto nebo podobně: Pokud jde o duchovní věci / duchovní záležitosti / duchovní projevy…“
Asi by se pneumatikos dalo přeložit jako „duchovnost“ („Co se týče duchovností“), což je ale slovo již zabrané pro jiný význam (alespoň v singuláru). (Obsazené je bohužel i slovo „pneumatika“ – „Co se týče pneumatik“ by vypadalo dobře. 😊).
Podobné, ale ne totožné je slovo charismata, což jsou „dary milosti“.
Pavel v každém případě chce ohledně těchto duchovních záležitostí Korintským vyplnit vědomostní mezeru.
Křesťanství není okultní naukou – vše, co zkušenější křesťané vědí, ochotně a „zdarma“ předávají dále, a to včetně těžce získaných nejhlubších poznání a duchovních zkušeností. Zdarma dostáváme, zdarma předáváme dál.
Korintští v každém případě o tyto informace stáli – duchovní dary je zajímaly.
Co se týče nevědomosti – ta může být slastná (dokud o něčem nevím, jsem v klidu, věc se mě netýká a neklade na mě žádné nároky) – ale rozhodně není žádoucí.

2 Víte, že když jste byli pohané, bývali jste neodolatelně vlečeni k němým modlám.

Pavel se odvolává na vlastní zkušenost křesťanů – před tím, než odevzdali své životy Kristu, byla jejich touha uctívat modly nutkavá a nebylo možné jí vzdorovat.
Jde o univerzální princip platný vždy a všude.
- Jen pro připomenutí – modlou je cokoliv, co v uctívání nahrazuje Boží místo. V dnešní době může jít nejen o prvoplánový modlářský amulet pro štěstí, ale také třeba o jógu, kariéru, rodinu, rybaření nebo fotbal (může tedy jí o neutrální či dobré věci, které ,pokud nenahrazují místo patřící Bohu, jsou v pořádku).
Co neobráceného člověka tak neodolatelně vleče k modlám? Lidská hříšná přirozenost. Ďábel může tuto touhu různě facilitovat, ale v zásadě k „neodolatelnému vlečení“ ke zlu ďábla nepotřebujeme.
Pavel se může spolehnout, že na proti tomuto konstatování se nikdo z čtenářů neohradí – nikdo neřekne: To není pravda, já jsem jako nevěřící k modlám vlečen nebyl.
Proč tuto větu Pavel zařadil? Jak souvisí s kontextem?
- Snad chce Pavel postavit na pevný „ne-modlářský“ základ otázku duchovních darů, kterou se chystá dále rozebírat. Ve smyslu: „Pamatujte, odkud jste přišli — dokud jste nebyli vedeni Duchem, ale svou přirozeností, mohli jste se hnát za modlami. Teď se budeme učit rozeznávat, co je skutečně z Ducha.“
- Nebo: „Ne všechno, co vypadá duchovně a k čemu vás to pudí, pochází od Ducha svatého — i falešné kulty mají své ‚duchovní‘ projevy. Neopakujte staré chyby. (Korinth byl plný pohanských kultů, z nichž některým nebyly cizí různé extatické projevy).
- Nebo snad: „Vím, že i dříve jste někdy cítili duchovní sílu – ta ale nevedla k živému Bohu. Proto se dnes neptejte jen: ‚Je to mocné?‘ ale hlavně: ‚Co to vyznává?‘“

3 Proto vám oznamuji, že žádný, kdo mluví v Duchu Božím, neřekne: ‚Ježíš buď proklet,‘ a nikdo nemůže říci: ‚Pán Ježíš,‘ jedině v Duchu svatém.

n~: Ježíš je Pán;
Pavel začíná svou lekci o duchovních darech: Začneme základní orientací – když se vám stane něco nadpřirozeného, je především třeba zjistit, s kým „máte tu čest“.
Existuje univerzálně platná „diferenciálně diagnostická“ pomůcka, jak zjistit, je-li daný duchovní projev od Boha nebo nikoliv.
Stačí poslouchat, co daný duch (pravděpodobně prostřednictvím člověka, např. skrze jazyky nebo proroctví) říká – pokud je to proti-Ježíšovské, je jisté, že zdroj není Boží, ale ďábelský.
Je možno si i aktivně pomoci otázkou či výzvou: „Řekni Ježíš je Pán“. Je možno se pak řídit podle toho, jestli to duch říci dokáže nebo ne.
- Někteří tvrdí, že takto obecné vyznání démon vyslovit dokáže – že se totiž může „vymlouvat“ na to, že mluví o „nějakém“ nespecifikovaném muži shodného jména a o nějakém pánovi.
- Pokud ale specifikujeme, že myslíme Ježíše z Nazareta, Božího Syna, zemřelého a vzkříšeného, démon tohle vyznat nedokáže.

4 ⁽Jsou rozdíly v darech milosti⁾, ale tentýž Duch;

n.: Jsou různá rozdělení darů milosti (ř.: charismat);
Mluvíme tedy o charismatech. Jde o klíčový pojem označující duchovní dar milosti.
O charismatech existuje neobsáhnutelná odborná literatura.
Vycházíme z toho, že:
- Jde o dar
- Dárcem je Bůh
- Příčinou rozdávání těchto darů je, že Bůh je milostivý. Dary by dávat nemusel, ale dělá to, protože chce, protože je takový.
- Tyto dary jsou různé, rozdílné, každý je jiný. Neexistuje jeden univerzální dar pro všechny.
- Kolik jich je, uvidíme dále, jejich seznamy se liší a různě doplňují.

5 jsou ⁽rozdíly v službách⁾, ale tentýž Pán

n.: různá rozdělení služeb;
S dary je to podobné jako se službami – v církvi (stejně jako tomu bylo v Chrámu, je tomu v domácnosti, v hospodářství nebo ve firmě) je třeba dělat řadu různých věcí či služeb: někdo musí uklidit, jiný káže. A někdo toto vše koordinuje.
Vše se doplňuje se společným cílem plnit Pánovu vůli.

6 a jsou ⁽rozdíly v⁾ působení, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech.

n.: různá rozdělení;
n.: je všechny;
Co jsou působení? Řecky plurál od ἐνέργημα (energēma), účinek, výsledek působení, aktivní činnost.
Od slovesa ἐνεργέω (energeō) „jednat, působit, uvádět v činnost“. Složenina z ἐν (en) = „v, uvnitř“ a
ἔργον (ergon) = „dílo, práce“).
Odtud naše „energie“.
- Některé výskyty: Fil 2,13: „Bůh je ten, který působí (ὁ ἐνεργῶν) ve vás i chtění i činění“
- Ef 1,11 „podle záměru toho, který působí (ἐνεργοῦντος) všechno podle rady své vůle“
- dále Boží moc působila v Kristu, když ho vzkřísil; moc, která působí v nás; ten, kdo působil v Petrovi… působil i ve mně; podle jeho působení, které ve mně mocně působí, Boží slovo působí ve vás věřících; „hříšné vášně… působily v našich údech; „útěcha, která se ve vás účinně projevuje; moc jeho síly, kterou působil v Kristu; ten, který ve vás působí mocné skutky; modlitba spravedlivého má velkou účinnost.
Zdrojem všeho ve všech (všech forem Božího působení ve všech různých lidech) těchto „působení“ je jeden – Hospodin.

7 Každému je dáván projev Ducha ke společnému prospěchu.

n.: užitku;
Bůh tedy působí (energií) – kromě toho ještě dává. Co dává? Projev Ducha.
Projev Ducha je řecké slovo: φανέρωσις (phanerōsis), které pochází od slovesa φανερόω = zjevení, zjevovat, ukazovat, dávat najevo, učinit viditelným.
- Něco tedy nebylo viditelné či zjevné a zjevným se stalo.
- Případně – něco se neprojevovalo a projevovat se začalo; začalo se manifestovat.
- Snad by tedy šlo přeložit: Jsou dávány manifestace Ducha.
Již víme, že Bůh své projevy dává všem. Ale podle jakého klíče?
Klíčem je společný prospěch – prospěch celku, církve, Kristova těla.
Slovo „společný“ je přidáno vcelku logicky na základě vyznění celého kontextu – i když by mohlo výjimečně (u daru jazyků) jít o prospěch individuální.

8 Neboť jednomu je skrze Ducha dáváno slovo moudrosti, jinému podle téhož Ducha slovo poznání;

Následuje výčet darů, přičemž Pavel u každého znovu a znovu zdůrazňuje jejich původ u dárce Ducha Svatého.
Slovo moudrosti (λόγος σοφίας, logos sofias) ): Někteří lidé jsou moudří více, někteří méně. Tomu odpovídá to, co říkají.
- Aby moudré slovo bylo duchovním nadpřirozeným darem, musí se vymykat běžné moudrosti a zkušenosti mluvícího. Snadno si lze představit situaci, že se ve sboru řeší zapeklitý problém, všem se „vaří hlavy“, jak se snaží vymyslet řešení. Vtom někdo pronese něco, co okamžitě dokonale „zapadne“ a problém vyřeší. Něco, co doposud nikoho nenapadlo, ale všichni v řečeném rozpoznají, že „to je ono“.
- Promluvit přitom může „i dítě“ nebo člověk bez hlubšího porozumění problému: Co kdyby se to udělalo tak a tak? Všichni zmlknou, podívají se na sebe – a najednou je jasno, řešení je na světě.
- Řekl bych, že nejde o nic výjimečného, že slova moudrosti se „stávají“ poměrně běžně, jen nás nenapadne, o co jde.
- Nadpřirozená moudrost se poměrně často dostavuje také při „teologických“ diskuzích nad Písmem či při osobním studiu Písma.
- Jako biblický příklad by asi mohly posloužit: Šalomounův soud, některé Ježíšovy odpovědi farizeům, Štěpánova řeč (i když ta by odpovídala spíše příkazu nedělat si přípravy před výslechem), Jakubova řeč na koncilu v Jeruzalémě a mnoho dalšího.
Slovo poznání (λόγος γνώσεως, gnoseos): Jde o nadpřirozený vhled, kdy člověk najednou „ví“. Ví, jak se věci mají, ví, jak to je. Zná skutečnosti, které by přirozeně znát nemohl.
- Příkladem je Ježíšovo slovo k Samařance, Petrovo poznání o Ananiášově proděj pole, Elíšovo poznání, co udělal Gechazí.
Tento dar je „nadpřirozenější“, než slovo moudrosti – u moudrosti je vždy otázka, zda to člověka prostě nenapadlo – zde je nadpřirozený původ informace neoddiskutovatelný.
Je otázkou, jestli o duchovní dar jde i v případech „božské inspirace“ umělců a vědců, kteří příležitostně tvoří v jakémsi transu. Nemusí totiž jít výlučně o křesťany a jejich umělecká nebo vědecká tvorba nemusela být křesťanská.
Přesto bych Boží inspiraci nevylučoval – osobně se domnívám, že Nejvyšší „fandí“, jak umělcům, tak vědcům, zvláště pokud jsou schopni ocenit krásu Jeho stvoření¹.
- Tito lidé pak tvořili často více dnů beze spánku nebo bez jídla.
- Říká se to o Mozartovi, Beethovenovi, Brahmsovi, Michelangelovi, Goghovi, Blakeovi, Dostojevském, Balzacovi, Kerouacovi, Teslovi, Newtonovi či Keplerovi.
Když člověk intenzivně přemýšlí nad problémem, příležitostně se stává, že se mu myšlenky poskládají do smysluplného vzorce například v noci – to může ale být přirozený důsledek intenzivního přemýšlení, které se pak ve chvíli klidu „poskládá“.

9 dalšímu víra v témž Duchu, jinému dary uzdravování v témž Duchu;

Proč Pavel tak neúnavně stále opakuje „v témž Duchu„? Proč chce za každou cenu zabránit tomu, aby někdo došel k názoru, že duchovní dary jsou „vícezdrojové“?
Zkusme si znovu shrnout, co vlastně vyplývá z toho, že za všemi rozličnými dary stojí jeden Dárce?
- Není správné ani nutné hledat „nadpřirozeno“ kdekoliv jinde mimo Boha. Bůh lidem jakýkoliv pokus o vstup do duchovní oblasti přísně zakázal (pod trestem smrti²) s jedinou výjimkou – skrze Boha samého, tedy skrze Svatého Ducha.
- Skrze tohoto jediného Dárce ale naopak máme přístup do duchovního světa otevřen široce.
Lidé odjakživa touží proniknout do skrytých (okultních) oblastí duchovního světa – pouhá fyzická realita je neuspokojuje. Nechtějí být omezeni svými těly a fyzickou realitou, chtějí více poznání a více moci. Podnikají nesčetné pokusy o „vlámání se“ do duchovních oblastí, z nichž mnohé jsou poměrně úspěšné.
- V současné době je celé spektrum nedovoleného pronikání do duchovního světa „zastřešeno“ hnutím new age, které je prakticky všudypřítomné³.
Zdá se, že Bůh této naší touze po nadpřirozenu rozumí a vychází jí vstříc. Pouze chce, aby se vše dělo správně⁴.
- Nejde přitom o Jeho nepřejícnost, ale o ochranu – vliv nedovoleného pronikání do duchovního světa je zhoubný pro jedince i pro společnost.
Zpět k darům:
- Daru víry je zvláštní, protože na víře je postaveno celé křesťanství (jsme spaseni „skrze víru“).
  - Křesťanství obecně je zvláštní kombinací vysoké racionality a víry (přestože mám mnoho dobrých podkladů pro to, abych si mohl myslet, že Ježíš skutečně byl vzkříšen, na vlastní oči jsem to neviděl – „poslední slovo“ v této věci má moje víra).
- V tomto případě zjevně jde o dar víry mimořádné – dostáváme ji do konkrétní situace, a to nad „běžnou víru“ v Kristovo vzkříšení.
- Jak tento dar funguje? Jde o mimořádný příliv víry – najednou jsem si nadpřirozeně jist, že Bůh zasáhne, že něco udělá.
- Každý máme nějakou „běžnou“ míru víry – jsme ve spojení s Bohem, víme o Jeh přítomnosti a o tom, že jedná.
- Život v tomto módu udržuje náš vztah s Bohem živý, neumožňuje nám ale na běžné bázi „přikazovat horám, aby se vrhaly do moře“.
- Nicméně příležitostně, „dle potřeby“ či „ad hoc“ nám Bůh může víru poskytnout v nadstandardním množství, takže si pak můžeme „troufnout“ i na věci, které bychom běžně nedělali.
Podobné je to s darem uzdravování – za nemocné se křesťané modlí „běžně“ a Bůh s jejich modlitbami nakládá dle Svého zvážení.
- Někdy se ale stane, že někdo dostane neochvějnou jistotu, že jeho modlitbu za nemocného Bůh vyslyší, jakkoliv vážný stav nemocného je.
Příklady mimořádného daru víry či uzdravení mohou být Pavlovo „Věřím Bohu, že se stane, jak mi bylo řečeno“ během bouře na lodi, Petrovo: Vstaň a choď u Krásné brány a mnoho jiných.

10 jinému působení ⁽mocných činů⁾, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, dalšímu druhy jazyků, jinému pak výklad jazyků.

ř.: mocí;
Následují další čtyři dary. Vždy ve spojení s „jinému“ – je tedy kladen důraz na to, že tyto dary jsou mezi křesťany v církvi rozděleny – Bůh si dává záležet, aby se dary nekumulovaly u vedoucích nebo jiných význačných osobností.
Působení ⁽mocných činů⁾: Myslí se samozřejmě nadpřirozené mocné činy. Člověk v dané chvíli disponuje mimořádnou mocí nadpřirozeného původu.
- Jako biblický příklad jistě utišení bouře, „usmrcení“ Ananiáše a Zafiry, aj.
- Snad by se sem dalo počítat i vymítání démonů, které zvlášť není uvedeno.
- Pokud vyloučíme vymítání, aktuálních příkladů „z praxe“ mne mnoho nenapadá.
- Pavel nicméně s tímto darem musel mít zkušenosti, jak osobní, tak z církví.
- Také Korintští asi věděli, o čem Pavel mluví.
Proroctví, tedy nadpřirozené informace od Boha. Jak ještě uvidíme, jde o Pavlem „nejprotěžovanější“ dar.
Rozlišování duchů. Zajímavý dar. Z jeho existence vyplývá, že:
- Někdy není jednoduché nebo dokonce ani možné rozlišit původ duchovních projevů.
- Případně, že při službě osvobozování (vymítání démonů) není snadné se zorientovat, s jakými démony má člověk co do činění.
- Možná nejběžnější a nejužitečnější by se mi jevilo použití tohoto daru při rozlišení mezi duchovním a duševním. Každý, kdo se někdy zabýval osvobozováním ví, že je někdy obtížné rozlišit, zda jde o projev duševní (povahový rys, psychopatie, projev duševní nemoci nebo třeba „hysterie“⁵).
  - Občas člověk s někým hovoří a říká si, že by u něho nemuselo jít pouze o projev duševní, ale o duchovní vliv. Neví to ale jistě – mít do takové situace nadpřirozený vhled je jistě velmi užitečné.
Druhy jazyků, jinému pak výklad jazyků: Jazyky se budeme obsáhleji zabývat ve14 kapitole, kde jim Pavel věnuje zvláštní pozornost.

11 Avšak to všechno působí jeden a týž Duch, který rozděluje každému jednotlivě, jak sám chce.

Duchovních projevů (duchovností či „pneumatik“) je mnoho (doposud Pavel vyjmenoval devět).
Zdroj je jeden – Duch Svatý. To Pavel zdůrazňuje stále znovu a nyní opět.
Ten je v jejich rozdělování zcela autonomní – dělá to, jak sám uzná za vhodné.
To, že rozdělování darů má „na starosti“ Bůh, je uklidňující – lze tudíž očekávat, že dary budou rozdělovány „rozumně“ a po zralé úvaze.
Je třeba říci, že někdy člověku připadá, že se Duch Svatý při distribuci svých darů příliš racionálně nechová – dary někdy dostávají lidé, kteří jimi pak působí více problémů, než přínosů.
Jiní, kteří by si je podle našeho názoru „zasloužili“ více, naopak nedostanou nic.
Někdy lidé po darech touží marně, jindy je naopak dostávají zcela nepřipravení, atd.
Obecně lze říci, že duchovní dary často působí problémy – vznikají kolem nich turbulence a zmatky.
- Korintský sbor je toho dobrým příkladem – na duchovní projevy byl bohatý a Pavel pak měl plné ruce práce, aby zmatky ve sboru korigoval.
Nicméně samozřejmě chápeme, že náš pohled nikdy není dostatečně komplexní a hluboký.
Duchovní projevy jsou přidělovány každému jednotlivě, tedy „zvlášť, osobně, odděleně“ pro každého jednotlivce.
- Jsou tedy osobní – Bůh je nepřiděluje paušálně či náhodně, ale individuálně.
- Bůh každého dokonale zná – po zralé úvaze „zaloví v kapsáři“ a pro každého z něj vyloví to pravé.
Nikoho přitom nevynechává.
- Otázka, jestli nějaký duchovní dar musí nezbytně dostat každý křesťan, asi není jednoznačně zodpověditelná lingvisticky ani prakticky.
- Obrat každému jednotlivě spíše vyjadřuje individuální přidělování, než to, že něco musí dostat každý. Nicméně „každý“ je každý – jde o absolutní kvantifikátor.
- Osobně bych řekl, že „něco“ dostává od Ducha Svatého do vínku každý křesťan – jen je to někdy méně viditelné (dar víry nebo moudrosti je méně nápadný, než jazyky nebo proroctví). , jen se to
Boží představy o vhodnosti darů se nemusí nutně překrývat s našimi:
- Toužím po mocných činech a dostanu „pouze“ jazyky a to ještě bez výkladu.
- A „neschopný kolega Karel“, kterého ve všem převyšuji, dostane hned uzdravování.

12 Neboť jako tělo je jedno, ač má mnoho údů, a všechny údy ^[jednoho^] těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak i Kristus.

Příměr tělo – údy, církev – křesťané Pavel používá mnohokráte (Ř, dvakrát v 1K, třikrát v Ef a třikrát v Kol).
Zjevně chce tento obraz dostat do povědomí církví.
Ježíšovo připodobnění „vinný kmen – ratolesti“ mu mohlo být inspirací.
- Petr hovoří poněkud odlišně o stavbě z duchovního domu z živých kamenů.
Smysl je jasný – tělo má mnoho údů s různými funkcemi.
- My pod údy chápeme obvykle „výrůstky“ z těla, hlavně ruce a nohy, ale Pavel má na myslí spíše „orgány“ např. smyslové jako oko a ucho).
- Z dnešního hlediska (při znalostech anatomie a fyziologie) bychom možná hovořili spíše o orgánech jako srdce, plice, ledviny, játra,…
Pavlovi jde o zdůraznění toho, že údy nejsou samostatné, ale jsou součástí těla.
Ruka je zároveň samostatnou jednotkou rukou, ale zároveň „Vítem“.
Bylo by absurdní, kdyby si ruka začala nárokovat nějakou samostatnost. či dokonce nezávislost na těle. Proč?
Protože ruka bez těla je ničím – i kdyby nějakým zázrakem mohla oddělená ruka samostatně žít, byla by k ničemu, hlavně proto, že by nevěděla, co má dělat.
Smysl „připomínání samozřejmostí“ o lidském těle“ dávají až závěrečná slova „tak i Kristus„.
Kristu je tedy hlavou, církev tělem a jednotliví křesťané jsou údy.

13 Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít.

Jak jsme se my, různí lidé z různých národů a nejrůznějších životních pozadí najednou svorně ocitli v Kristově těle?
Stalo se to křtem. Křtem jsme byli připojeni k církvi, Kristovu tělu a stali se tak podřízenými hlavě, Kristu.
A toto připojení bylo spojeno s napitím z Ducha Svatého. Každý úd, který se připojuje k tělu dostává „jako prémii“ Svatého Ducha.
- Pokud bychom zůstali u podobenství tělo-úd, mohlo by se napití z Ducha přirovnat připojení k nervové soustavě těla. Křtem byl napojen cévní systém, svaly, šlachy a kosti. Napitím Ducha byly připojeny nervy.

14 Vždyť také tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů.

V našem běžném chápání není tělo s údy totožné – tělo může existovat i bez rukou a nohou.
Pavel ale podle mého názoru chápe tělo ne ve smyslu „trup“, ale ve smyslu celek.
A údy chápe spíše jako orgány – nejen tedy horní a dolní končetiny, ale srdce, plíce, játra, ledviny, atd. Tělo bez údů pak nedává smysl.
Věta má zdůraznit skutečnost, že tělo je tvořeno údy. Že když nejsou údy, není žádné tělo.

15 Kdyby noha řekla: ‚Protože nejsem ruka, ⁽nepatřím k tělu⁾‘, ⁽nepatří snad proto k tomu tělu⁾? 16 A kdyby řeklo ucho: ‚Protože nejsem oko, nepatřím k tělu‘, nepatří snad proto k tělu?

n.: nejsem (/ není …) částí těla (ř.: z těla);
Otázka je řečnická. Vyjadřuje skutečnost, že údy se od těla nemohou slovně distancovat.
Resp. to, že se distancují, nic nemění na faktické skutečnosti, že k tělu patří.
Na co Pavel poukazuje? Zřejmě na skutečnost, že někteří křesťané mají snahu žít své křesťanství individualisticky. „Odpojit se“ od církve ale není možné – žádná deklarace na tom nic nezmění.
Mohu tisíckrát tvrdit: „Já ke svému křesťanskému životu církev nepotřebuji“, ale zůstává to pouze „zbožným“ a nesmyslným přáním bláznivého údu.
Pavel ale poukazuje na víc – noha (a ucho) v jeho podobenství se totiž při své argumentaci „ohání“ srovnáváním s ostatními. Argumentuje: Nepatřím k tělu, protože nejsem ruka (oko).
Tedy ve smyslu: Jó, kdybych byla rukou, to bych k tělu patřila, ale že jsem nohou – to je ten důvod, proč k tělu nepatřím.
Jak na to noha přišla? Zřejmě jde o porovnávání, závist a žárlivost: Noha podceňuje svou funkci (přemisťování těla) a přeceňuje funkci rukou (manipulace s předměty). Závidí ruce její postavení, není spokojená se svým. Analogicky ucho.
Je to samozřejmě absurdní – všichni víme, jak bídně je na tom tělo bez nohou.
Můžeme teoreticky spekulovat, jestli je horší být bez rukou nebo bez nohou (bez rukou je to asi o něco horší), slepý nebo hluchý (na to jsou různé názory – slepí lidé ztrácejí více informací o okolním světě, ale nejsou sociálně izolovaní)
Co nám říká Pavlova řečnická otázka „Nepatří snad proto k tělu?“ Zřejmě tím chce říci, že pochybnosti údu o vlastní důležitosti ani žárlivost na postavení ostatních nic nemění na tom, že úd do těla patří a má v něm svou zásadní úlohu.
Převedeno do církve – pokud má nějaký křesťan pocit, že jeho úloha v církvi je nepodstatná, nebo pokud žárlí na postavení druhých, neříká to nic o jeho skutečném postavení a důležitosti.
Z medicíny máme nesčetně vhodných příkladů této provázanosti a vzájemné závislosti částí těla.
Svalnaté nebo šikovné ruce vypadají dobře a každého zaujmou. O nadledvinkách většina lidí ani neví, že je v těle má. Kdyby ale nadledvinky přestaly fungovat, kde by byly ruce?
Jakkoliv si nadledvinky mohou připadat nedoceněné, na jejich zásadní roli v těle, to nic nemění.
Mohu potvrdit, že v církvi to funguje stejně – každý tam má své důležité místo. To si člověk nejlépe uvědomí v okamžiku, kdy někdo „vypadne“ (odejde, odstěhuje se, zemře) – jeho místo zůstane prázdné a „bolavé“.

17 Kdyby celé tělo bylo jen oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jen ucho, kde by byl čich?

Pavel rozvíjí téma ze všech možných hledisek.
Nyní hovoří o smyslech, a to v podobném smyslu jako o údech.
Smysly jsou zajímavé – jde o naše jediné spojení se světem kolem nás. Zbaveni všech pěti smyslů, zůstali bychom ve světě ve zvláštní situaci bez vnějších vjemů.
- Omezení vnějších vjemů je jednou z meditačních technik navozujících změněné stavy vědomí – lidé s uzavírají do temných místností, někdy i do speciálních kapslí⁶, kde je absolutní ticho, tma a vzhledem k tomu, že se vznášejí v teplé kapalině, jsou omezeny i hmatové vjemy.
- Četl jsme životopis Helen Kellerové (1880–1968), ženy hlucho-slepé od devatenácti měsíců věku. Díky své učitelce Anne Sullivanové se naučila komunikovat, číst Braillovo písmo a nakonec i mluvit. Vystudovala Radcliffe College při Harvardově univerzitě a stala se první hluchoslepou osobou v historii, která získala vysokoškolský titul (bakaláře umění). Později se stala významnou spisovatelkou a aktivistkou za práva postižených i společenských menšin.
Pavel zdůrazňuje důležitost a komplementaritu jednotlivých smyslů – bez každého jednotlivého z nich by bylo povědomí o světě velmi omezené.
Nedává tedy smysl, aby se smysly „přetahovaly“ ohledně své důležitosti.

18 Ale Bůh umístil údy: každý z nich v těle umístil tak, jak chtěl.

Lidské tělo je geniálním Božím dílem. Je promyšlené do posledního detailu.

19 Kdyby bylo všechno jedním údem, kde by bylo tělo?

Dokonalost těla spočívá v jeho komplexnosti. Samostatní části těla nedávají smysl:
- Kdyby bylo celé tělo pouze okem – k čemu by mu byly získané informace?
- Kdyby pouze rukou – jak by věděla, kde se nachází a co má dělat?
- Atd. Tento princip platí do poslední tělesné buňky.

20 Je mnoho údů, ale jedno tělo.

Tělo je úžasné svou jednotou v komplexnosti. Ač tvořeno miliardami buněk a stovkami orgánů, tvoří nepochybný celek. A teprve tento celek dává smysl.

21 Oko však nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě,‘ ani hlava nemůže říci nohám: ‚Nepotřebuji vás.‘

Znovu: Jakékoliv porovnávání nebo rivalita orgánů v těle nedává smysl.
Orgány jeden bez druhého jsou „nahrané“. Ruka bez oka, oko bez ruky; ucho bez nadledvinek; nadledvinky bez jater; atd. do nekonečna.
Všechny orgány se navzájem potřebují.

22 Naopak ty údy těla, které se zdají být slabší, jsou nezbytné. 23 A části těla, které pokládáme za méně čestné, obklopujeme zvláštní ctí a ⁽našim neslušným částem dáváme⁾ tím větší slušnost,

Pavel decentně poukazuje na další „tělesný“ paradox – orgány, které jsou nenápadné a opomíjené, a také ty skrývané a zahalované jsou obklopovány zvláštní ctí a větší slušností.
Staráme se o ně se zvláštní péčí a speciálně je zahalujeme.
Pavel možná zažil zánět hemorhoidů nebo nějakou podobnou nepříjemnost, kdy onemocnění skrývané či opomíjeného údu, celé tělo totálně zneschopní.
Podobně „zničující“ dokáží být pro tělo problémy s močením či jiné „uro-genitální“ záležitosti.
Bolest jinak „opomíjeného“ zubu dokáže totálně „zlikvidovat“ jakkoliv silný organismus, atd. Příkladů je bezpočet a všichni je známe.
V církvi je to podobné – je těžké radovat se a být šťastný, když se mému kolegovi daří bídně.

24 což naše slušné údy nepotřebují. Ale Bůh sestavil tělo tak, že tomu potřebnému dal zvláštní čest, 25 aby v těle nebyla roztržka, ale aby údy navzájem o sebe stejně pečovaly.

Chtějí-li ruce v klidu „věnovat svým věcem“, je pro ně naprosto nezbytné, aby nejprve pečlivě vyčistily zuby, protřely oči, vyčistily uši a umyly tělo včetně nejskrytějších zákoutí.
Ještě naturalističtěji – pokud by nohy odmítly donést tělo včas na WC, mělo by celé tělo velký problém.
Podobně je to se zahalováním: Ruce se zahalovat nepotřebují, velkou péči ale musejí věnovat adekvátnímu oblékání zbytku těla.
Ruce nemají na výběr – pokud se chtějí cítit dobře, musejí zajistit, aby se dobře v těle cítili všichni.
Vztaženo na církev: Tím, že o sebe ve sboru navzájem pečujeme a pomáháme si, pomáháme i sami sobě.

26 A když jeden úd trpí, trpí spolu s ním všechny údy; a když je jeden úd oslavován, radují se všechny údy spolu s ním.

Tělo tvoří celek v dobrém i ve zlém. Daří-li se mu dobře nebo zle, jde vždy o společnou, nikoliv individuální záležitost.

27 Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy.

Pavel konečně „vybalil“ řešení podobenství, které rozvíjí.
Kdo doposud nepochopil, nyní vidí jasně – církev je Kristovo tělo a jednotliví věřící jsou Jeho údy. On je tedy hlava ve smyslu mozku či řídícího centra.
Toto přirovnání je svým způsobem geniální a nepochybně postihuje mnoho aspektů vztahů v církvi.

28 A v církvi Bůh ustanovil nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom projevy moci, potom dary uzdravování, pomoci, vedení, druhy jazyků.

n.: ve sboru;
ř.: + některé (tzn. nenásleduje úplný výčet);
n.: mocné činy;
Následuje výčet různých osmi možných obdarování „údů“ církve.
Jak je uvedeno v poznámce ČSP, nejde o výčet vyčerpávající, Pavel spíše uvádí příklady, co všechno se v církvi může projevovat.
Nejde o celý výčet nabídky „Božího katalogu“, ale spíše o příklady toho, jak pestré spektrum funkcí Bůh může skrze své údy dělat.
- Snad něco ve smyslu: V těle uši přijímají zvukové signály, nohy přemisťují tělo, nadledvinky produkují kortizol a adrenalin a ledviny čistí krev. Jde pouze o „nahození“ příkladů – orgánů jsou v těle ve skutečnosti stovky, každý jiný a všechny velmi sofistikované.
Projděme Pavlův výčet:
- Apoštolové jsou zdůrazněni „nejprve„. Jejich důležitost se vymyká ostatním. Zřejmě proto, že apoštolové stojí u zakládání sborů – nebýt apoštolů, žádná „těla“, tedy církve nevzniknou.
  - Slovo apostolos (ἀπόστολος) pochází z řeckého slovesa apostelló (ἀποστέλλω) a znamená „poslaný či vyslaný s posláním, delegát“.
  - V užším smyslu bylo apoštoly Ježíšových dvanáct učedníků.
  - Apoštolem byl ale i Pavel, Barnabáš a jiní.
  - Zde nyní vidíme, že apoštoly Bůh ustanovuje i v církvi. Některé údy jsou „apoštolské“.
  - Snad se můžeme pokusit definovat, že apoštol je oficiální Kristův vyslanec či zmocněnec, pověřený nést či hlásat Jeho učení, zakládat církve a udávat základ víry.
  - Apoštolové stojí v základech církve: Efezským 2,20 mluví o církvi, která je „vybudovaná na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus“.
  - Apoštolstvím se široce zabýval např. Derek Prince. Jen stručně bez biblických odkazů lze říci, že znaky apoštolství jsou:
    - Být povolán Kristem
    - Být svědkem vzkříšeného Krista
    - Mít pověření a moc k zakládání sborů a autoritativnímu vyučování
    - Mít potvrzení znameními a mocnými činy
    - Charakter, vytrvalost, být ochoten trpět pro Krista
    - Nést viditelné ovoce služby (založené sbory)
- proroci: Proroky se Pavel obsáhle zabývá ve čtrnácté kapitole. Prorok má „číslo na Boha“, dostává od Boha informace, a to nejen o budoucnosti.
  - Příležitostně prorokovat může každý křesťan (a má o to velmi usilovat – 1K 14,1) – být ustanoven prorokem ve smyslu „úřadu“ může být ještě něco více. Ustanovený prorok má spojení s Bohem trvalejší a používá je systematičtěji.
- učitelé: Mají znalosti potřebné pro církev a jsou didakticky schopní.
- projevy moci: Jako u proroků i zde platí, že příležitostně si Bůh může použít k nějakému nadpřirozenému činu každého; pokud někdo má tento dar trvale, lze říci, že jej Bůh ustanovil jako člověka s mocí.
  - Čeho se tyto projevy moci mohou týkat, když uzdravování je uvedeno zvlášť? Především zřejmě osvobozování od démonů. K tomu, aby člověka démoni poslouchali, člověk potřebuje, aby na něm bylo Boží moc.
- dary uzdravování: Pavel zde, u čtvrtého úřadu končí vypočítávání. Možná se mu nechtělo dále počítat, ale spíše nechtěl, aby čtenáři získali pocit, že jde o taxativní výčet ve smyslu „sedm a dost“. Výčtů duchovních úřadů a darů je více a různě se překrývají a doplňují. Celkem je darů kolem dvaceti.
- pomoci, vedení, druhy jazyků.

29Jsou snad všichni apoštolové? Jsou snad všichni proroci? Jsou snad všichni učitelé? Mají snad všichni projevy moci?
30Mají snad všichni dary uzdravování? Mluví snad všichni jazyky? Nebo je snad všichni vykládají?
31Vy však usilujte^t15 o větší ^sdary ^smilosti.^a A ukazuji vám ještě mnohem vzácnější^t16 cestu. ^t15 n.: usilujete; 1K 14:1p.1K 14:39 ^t16 n.: mimořádnější / výjimečnější kvality; 2K 12:7 ^a 1K 12:4

Naopak se domnívám, že Boha uráží nebo přinejmenším mrzí, když se vědci nebo umělci dotknou „Božích hlubin“ a objevenou krásu přičtou slepé náhodě lidským schopnostem. ↩︎
Dt 18,9-14; Lv 19,31; Lv 20,6.27; Iz 8,19-20, aj. ↩︎
New age zahrnuje:
Kosmická spiritualita
víra v „vesmírnou energii“, „kosmické vědomí“ nebo „sílu univerza“
důraz na propojení všeho se vším
Esoterika a okultismus
astrologie, horoskopy
věštění, tarot, kyvadélka, numerologie
channeling (sdělení „duchovních mistrů“ či mimozemských bytostí)
práce s krystaly a amulety
Východní vlivy
reinkarnace a karma
jóga (v duchovním, ne jen tělesném smyslu)
meditace, mantry, práce s čakrami
inspirace hinduismem a buddhismem
Alternativní léčitelství
homeopatie, reiki, aura healing, čakrové terapie
práce s „energiemi“ a „vibracemi“
psychosomatické přístupy (mysl–tělo–duch)
Psychologie a sebe-rozvoj
pozitivní myšlení („zákon přitažlivosti“)
vizualizace úspěchu, autosugesce
práce se sny, minulé životy, hypnóza
Ekologie a mystika přírody
Gaia jako živoucí bytost (matka Země)
hluboká ekologie, propojení člověka s přírodou
návrat k přírodním rituálům
Synkretismus
mísení prvků křesťanství, gnosticismu, pohanství, východních náboženství a moderní psychologie
víra v příchod „nového věku Vodnáře“ (éra míru, harmonie a vyššího vědomí lidstva) ↩︎
Podobné je to třeba se sexem – správně používaný je skvělý, nesprávně zhoubný. ↩︎
Psychology opuštěný, ale vcelku vystihující pojem. ↩︎
Tzv. floating tank navozený stav se nazývá senzorická deprivace. ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz